Článek
Výměna vlády Petra Fialy za staronové pořádky Andreje Babiše nebyla překvapením, ale logickým vyústěním nálady ve společnosti. Otázkou však zůstává: Vyměnili jsme nepopulární „léčbu šokem“ za sladký jed, který zaplatí až naši vnuci?
Když ideály narazí na složenky
Vláda Petra Fialy nastupovala s vizí rozpočtové odpovědnosti a prozápadního směřování. Jenže realita v podobě energetické krize a rekordní inflace tyto plány roztrhala na kusy. Kabinet ODS, TOP 09, KDU-ČSL a STAN udělal jednu zásadní politickou chybu: zapomněl na psychologii vlastního národa.
Zatímco makroekonomická data možná ukazovala nutnost „konsolidačních balíčků“, běžný občan viděl něco jiného. Viděl zdražující se chleba, násobné zálohy na elektřinu a reálný pokles mezd, který byl největší v historii samostatné ČR. Vláda sice argumentovala nutností ozdravit státní finance, ale pro rodinu, která počítá každou korunu do výplaty, jsou řeči o ratingu státu jen prázdnou frází.
Dvojí metr solidarity: Ukrajina vs. česká samoživitelka
Velkým tématem, které ve společnosti tiše bublalo a nakonec vybuchlo u volebních uren, byla pomoc ukrajinským uprchlíkům. Je neoddiskutovatelné, že matka s dětmi prchající před bombami si zaslouží ochranu, střechu nad hlavou a základní důstojnost. To je morální povinnost každé civilizované země.
Bohužel, komunikace a nastavení systému vyvolaly pocit hluboké nespravedlnosti. Mnoho českých občanů nabylo dojmu, že se stali občany druhé kategorie ve vlastní zemi. Příběhy o tom, jak česká samoživitelka marně žádá o příspěvek na bydlení, zatímco systém pro cizince funguje (či se zdá fungovat) flexibilněji, se staly rozbuškou.
K tomu se přidaly i neověřené, ale hojně diskutované zprávy o zneužívání systému – o takzvané „dávkové turistice“, kdy pomoc čerpali lidé, kteří ji existenčně nepotřebovali. Ať už byla realita v číslech jakákoliv, pocit nespravedlnosti je v politice silnější než fakta. Lidé neodmítli pomoc jako takovou, odmítli pocit, že na ně vlastní vláda zapomněla.
Kyvadlo se vrací: Past populismu
Vítězství hnutí ANO bylo v tomto kontextu prakticky nevyhnutelné. Andrej Babiš nemusel dělat zázraky, stačilo mu poukazovat na prázdné peněženky voličů a slíbit, že „bude líp“. ODS svou politikou utahování opasků sama vehnala voliče do náruče opozice.
Nyní však stojíme před mnohem hrozivějším problémem. Nová vláda má mandát k tomu, aby „otevřela kohouty“. Lidé čekají levnější energie, vyšší důchody a návrat dotací. Jenže státní kasa není bezedná. Strukturální deficit, který trápil předchozí vládu, nezmizel mávnutím kouzelného proutku.
Účet pro naše děti
Riziko dnešních dní je zřejmé. Pokud nová vláda začne masivně rozdávat, aby si udržela popularitu a uklidnila společnost, udělá to na dluh. V době vysokých úrokových sazeb je obsluha státního dluhu miliardovou položkou, která nás dusí.
Je to jako v domácnosti, která přestala šetřit na jídle tím, že si vzala kreditní kartu s vysokým úrokem. Dnes se najíme skvěle, zítra také. Ale pozítří přijde exekutor. V případě státu nepřijde exekutor hned, ale přijde v podobě zchátralého školství, nedostupného zdravotnictví a daní, které budou muset platit naše děti, aby splatily náš dnešní relativní klid.
Česká republika tak vyměnila nepopulárního účetního, který škrtal výdaje, za štědrého strýčka, který rozdává dárky na dluh. Obojí je extrém. A bohužel, zlatá střední cesta rozumného hospodaření, které myslí na lidi i na budoucnost, se z české politiky v roce 2025 vytratila.
