Článek
Fenomén, známý jako bludičky, patří k nejtajemnějším jevům, které po staletí zaměstnávají jak lidovou fantazii, tak vědecké badatele. Zatímco naši předkové v nich viděli nadpřirozené bytosti, moderní věda nabízí racionální vysvětlení, které však neubírá tomuto úkazu na jeho podmanivé atmosféře.
Spisovatel Karel Klostermann ve svém šumavském románu „Ze světa lesních samot“ popisuje bludičky jako docela běžný, téměř každodenní úkaz. Podle jeho svědectví se jednalo o modravé či žlutavé plamínky vyvěrající přímo ze země. Klostermann, který Šumavu dokonale znal a ve svých dílech zachytil mnoho tamních reálií, zaznamenal, že se tyto podivné záře objevovaly nejčastěji na konci zimy a na podzim. Právě v těchto obdobích, kdy jsou noci delší a atmosféra vlhčí, mohly být světelné jevy zvláště výrazné.
Co se týče vzhledu bludiček, tradiční popisy se shodují na jejich drobnosti a chvějivém, nestálém světle. Světélka údajně tančila nad bažinami, někdy poletovala nízko nad zemí, jindy se vznášela výše v korunách stromů. Jejich pohyb byl nepravidelný a těžko předvídatelný, což přispívalo k dojmu, že mají vlastní vůli. Právě tato zdánlivá inteligence vedla lidi k přesvědčení, že se nejedná o pouhý přírodní úkaz, ale o projev nějaké vědomé entity.
Lidová tradice připisovala bludičkám různé původy. Podle nejrozšířenější představy šlo o duše nekřtěňátek – dětí, které zemřely před přijetím křtu a nemohly proto najít věčný klid. Jiné verze v nich viděly duše sebevrahů, zločinců nebo lidí, kteří se za života dopustili nějakého závažného provinění. Tyto nešťastné duše prý bloudily světem a svým světlem lákaly živé do záhuby, možná v naději, že tak naleznou společnost ve svém věčném trápení.
Fascinující je popisovaná přitažlivost těchto světel. Četné pověsti vyprávějí o pocestných, kteří se nechali zlákat bludičkami a skončili v bažinách. Světla prý byla tak přitažlivá, že člověk nedokázal odvrátit zrak a bezmyšlenkovitě následoval jejich tančící pohyb. Tento psychologický aspekt fenoménu by mohl souviset s určitou formou hypnózy nebo s fascinací, kterou v lidech vyvolává jakékoli neobvyklé světelné vnímání v temném a nehostinném prostředí.
Z vědeckého hlediska existuje pro bludičky několik možných vysvětlení. Nejčastěji se hovoří o samovznícení bahenních plynů, konkrétně metanu a fosfanu, které unikají z rozkládající se organické hmoty v močálech a rašeliništích. Methan je hořlavý plyn a fosfan má tu zvláštnost, že se na vzduchu může samovznítit. Když tyto plyny unikají z bažiny, mohou vytvářet malé plamínky, které se vznášejí nad vodní hladinou. Modravý nebo žlutavý odstín těchto plamínků by pak odpovídal jejich chemickému složení a teplotě hoření.
Dalším možným vysvětlením je bioluminiscence – schopnost některých organismů produkovat světlo. V bažinatých oblastech se mohou vyskytovat houby, bakterie nebo hmyz, které tuto schopnost mají. Světlušky jsou dobře známým příkladem, ale existují i bioluminiscenční houby, které rostou na tlejícím dřevě v vlhkých lesích. Jejich světlo by mohlo vytvářet iluzi pohybujících se světélek, zvláště když je pozorovatel v pohybu nebo když se světlo odráží od vodní hladiny.
Zajímavé je také načasování výskytu bludiček, které popisuje Klostermann – konec zimy a podzim. Právě v těchto obdobích dochází k výrazným změnám teplot a vlhkosti, které mohou ovlivňovat jak produkci plynů v bažinách, tak aktivitu bioluminiscenčních organismů. Na konci zimy tání sněhu a ledu uvolňuje nahromaděné plyny, na podzim zase intenzivní rozklad spadaného listí a další organické hmoty vytváří vhodné podmínky pro vznik těchto jevů.
Proč však dnes bludičky prakticky nevídáme? Mohlo by to souviset s úbytkem přirozených bažin a rašelinišť, která byla v minulosti mnohem rozšířenější. Meliorace, odvodňování a zemědělské využívání krajiny výrazně omezily plochy, kde by k těmto jevům mohlo docházet. Také změna složení atmosféry a znečištění ovzduší by mohly hrát určitou roli. Navíc moderní člověk tráví mnohem méně času venku za tmy, zvláště v odlehlých oblastech, takže by se s bludičkami neměl šanci setkat, i kdyby stále existovaly.
Psychologický rozměr fenoménu bludiček je neméně zajímavý než jeho fyzikální podstata. Představa, že se duše zemřelých zjevují jako světla, je společná mnoha kulturám po celém světě. Lidská mysl má tendenci vysvětlovat neznámé jevy pomocí nadpřirozena, zvláště když se ocitne v temném, potenciálně nebezpečném prostředí. Strach a úzkost mohou výrazně ovlivnit vnímání a vést k interpretaci běžných jevů jako nadpřirozených událostí.
Zároveň nelze vyloučit, že některá pozorování mohla být způsobena vzácnými atmosférickými jevy, jako je tzv. ohnivý sloup nebo světelné koule vznikající při elektrických výbojích v atmosféře. Tyto jevy jsou sice vzácné, ale v specifických podmínkách se mohou vyskytovat častěji. Kombinace několika faktorů – přírodních jevů, psychologických mechanismů a kulturních představ – pak vytváří komplexní fenomén, který dodnes budí zájem.
Fascinující na bludičkách je právě to, jak propojují přírodní vědy s humanitními obory. Zkoumání tohoto jevu vyžaduje interdisciplinární přístup, který zahrnuje chemii, fyziku, biologii, psychologii, ale také folkloristiku a kulturní antropologii. Každá z těchto disciplín přináší část vysvětlení, ale celek zůstává složitější než součet jeho částí.
I když dnes máme pro bludičky racionální vysvětlení, jejich kouzlo přetrvává. Představují most mezi minulostí a současností, mezi vědeckým poznáním a lidskou imaginací. Jsou připomínkou toho, jak naši předkové vnímali svět kolem sebe a jak se vyrovnávali s jevy, které nedokázali plně pochopit. Zároveň nás učí pokoře – i dnes existují jevy, které sice umíme vysvětlit, ale stále v nás vzbuzují údiv a respekt před složitostí přírody.
Zmizely bludičky nadobro, nebo se jen přesunuly na místa, kam moderní člověk zřídka zavítá? Těžko říci. Možná někde v odlehlých koutech Šumavy nebo v zapomenutých močálech stále tančí jejich světla v noční temnotě, čekajíce na vzácného pozorovatele, který se nebojí opustit světla měst a vydat se do říše tajemna. A možná právě v tom spočívá jejich trvalé kouzlo – v naději, že příroda si stále uchovala něco z dávné magie, která odolává i sebevědečtějšímu vysvětlení.
Příběh bludiček tak zůstává otevřený. Ať už přijmeme kterékoliv vysvětlení, jejich podivuhodná světla budou i nadále zářit v lidské představivosti jako symbol tajemna, které nás obklopuje, i když ho někdy nevidíme. Jsou mementem, že i v době satelitů a internetu zůstává svět plný záhad, které čekají na své odhalení – nebo možná na to, aby zůstaly navždy neodhaleny, uchovávajíce tak kousek kouzla v našem stále racionálnějším světě.
Zdroj:
kniha ZE SVĚTA LESNÍCH SAMOT - Karel Klostermann
