Článek
Dnešní revoluce je ale jiná. Je tichá. Nesmrdí kouřem a nedělá hluk. Probíhá na pozadí našich notebooků, v cloudu, zatímco si v klidu popíjíme ranní kávu. Umělá inteligence už dávno není jen zajímavým experimentem pro nadšence. Stala se neúprosnou efektivní silou, která začíná překreslovat mapu pracovního trhu tak radikálně, že si to většina z nás stále odmítá připustit. A ne, netýká se to jen manuálních profesí. Tentokrát jsou na ráně ti, kteří se dlouhá léta cítili nedotknutelní – kreativci, specialisté a technická elita.
Podívejme se třeba na svět vývojářů a programátorů. Ještě před pár lety platilo, že pokud umíte psát kód, máte vystaráno do konce života. Programátor byl novodobý mág, který jako jediný rozuměl jazyku strojů. Firmy se o ně přetahovaly a vývoj složité aplikace byl proces na měsíce, někdy i roky. Dnes se ale pravidla hry mění přímo před očima. Představte si zkušeného vývojáře, který by dříve na konkrétním modulu pracoval pět dní. Musel by vymyslet logiku, napsat stovky řádků kódu, následně je složitě ladit a hledat v nich chyby. Dnes? Dnes tentýž vývojář, pokud umí správně využít umělou inteligenci, zadá kontext, popíše problém a AI mu během několika sekund vychrlí funkční kostru řešení. To, co trvalo dny, se smrsklo na hodiny.
Zní to skvěle, že? Zvyšuje to produktivitu. Jenže to má i svou stinnou stránku. Pokud jeden člověk s AI zastane práci tří lidí, co se stane s těmi zbylými dvěma? Programátoři, kteří se zaseknou v rutinním psaní kódu a nenaučí se být spíše architekty a kontrolory umělé inteligence, se brzy stanou pro trh příliš drahým a pomalým luxusem. Éra ručního psaní každé závorky končí. Nastupuje éra, kdy je programátor spíše dirigentem digitálního orchestru.
Ještě drastičtější změna se odehrává ve filmovém průmyslu. Vzpomeňte si na závěrečné titulky u jakéhokoliv velkofilmu od Marvelu. Jsou tam stovky jmen lidí, kteří pracovali na vizuálních efektech. Modeláři, animátoři, specialisté na světlo, textury, kompozici. Celá armáda umělců, která měsíce pracovala na tom, aby výbuch vypadal reálně nebo aby herec mohl hrát v prostředí, které neexistuje. Tato profese stojí na prahu vyhynutí, nebo minimálně drastické redukce.
Už dnes vidíme nástroje, které dokáží neuvěřitelné věci. Dříve musel štáb vycestovat do exteriéru, postavit složité kulisy, nasvítit scénu a doufat v dobré počasí. Pokud se něco nepovedlo, nastoupili grafici a týdny to opravovali. Blízká budoucnost, a částečně už i současnost, vypadá jinak. Režisér bude moci nahrát do systému sérii fotografií svých herců. Umělá inteligence si z nich vytvoří dokonalé trojrozměrné avatary, k nerozeznání od skutečných lidí. Následně stačí do systému vložit scénář nebo popsat scénu textem. Chcete, aby váš herec běžel po povrchu Marsu při západu dvou sluncí? AI tu scénu vygeneruje. Bez kamer, bez letenek, bez cateringu a bez týdnů renderování na farmách serverů. Pro filmová studia je to splněný sen o úsporách, pro tradiční tvůrce efektů noční můra.
A nezůstáváme jen u obrazu. Hudební průmysl zažívá podobné zemětřesení. Představte si talentovaného písničkáře. Sedí doma v pokoji, má skvělý text, chytlavou melodii a hraje na kytaru nebo piano. Jeho píseň má potenciál být hitem, ale zní „chudě“. Aby z ní udělal velkolepé dílo, potřeboval by dříve zaplatit studio, zvukaře, a hlavně další hudebníky – bubeníka, basáka, možná i smyčcový orchestr, aby dodal skladbě emoce a hloubku. To jsou statisíce korun, které většina umělců nemá.
Dnes tento bariérový vstup padá. Umělá inteligence dokáže „poslouchat“. Hudebník nahraje svou jednoduchou linku piana a zpěvu a požádá AI o doprovod. Může si vybrat styl, náladu, nástrojové obsazení. Během chvíle mu software vygeneruje doprovod symfonického orchestru, který zní tak autenticky, že by ho od živých hráčů rozeznalo jen trénované ucho dirigenta. Pro skladatele je to osvobozující – jeho kreativitě už nebrání rozpočet. Ale co studioví hráči? Co hudebníci, kteří se živili tím, že nahrávali podkresy do reklam nebo filmů? Ti se ocitají v přímé konkurenci s algoritmem, který se neunaví, nebere si nemocenskou a pracuje prakticky zadarmo.
Je důležité si uvědomit, že umělá inteligence zde není od toho, aby nahradila lidskou kreativitu jako takovou. Stroj stále nemá duši, neumí prožívat bolest ani radost, což je esence umění. Ale dokáže nahradit řemeslo. Dokáže nahradit tu technickou, zdlouhavou část práce, za kterou jsme byli zvyklí platit lidem.
Stojíme na křižovatce. Můžeme se bránit, protestovat a snažit se zachovat staré pořádky, což je boj, který historie vždy prohrála. Nebo můžeme přijmout fakt, že definice „práce“ se mění. Vítězi této doby nebudou ti, kdo umí nejrychleji psát kód nebo nejlépe kreslit ve Photoshopu. Vítězi budou ti, kteří se naučí s umělou inteligencí mluvit. Ti, kteří pochopí, že AI je ten nejsilnější nástroj, jaký kdy lidstvo stvořilo, a naučí se ho ovládat dříve, než on ovládne je. Profese nezanikají, ony mutují. A kdo se nepřizpůsobí, zůstane stát na nástupišti, zatímco vlak budoucnosti už dávno zmizel v tunelu.
