Článek
Když ministr zahraničí zkusil v televizi „vypnout“ prezidenta, lidé místo vypnutí televize zapnuli sebe.
Jedna věta, která by v normální politice znamenala konec kariéry, se v Česku změnila ve startovní výstřel. Pokus ignorovat hlavu státu skončil plnými náměstími – a připomněl, že ignorovat občany je mnohem těžší než ignorovat prezidenta.
Když ministr udělá z prezidenta problém
Nový ministr zahraničí Petr Macinka přišel s jednoduchým receptem na krizi: prezidenta Petra Pavla „on i jeho resort budou ignorovat“. Prezident je podle něj „opoziční politik“. A nejlepší řešení je dělat, že neexistuje.
Jenže v rukou člověka, který má reprezentovat stát navenek, zní „budeme ho ignorovat“ jako program. Jako by ústava byla otravný papír a hlava státu položka, kterou lze vyškrtnout z kalendáře.
A pokud tohle projde jednou, proč by to příště nemohl říct ministr vnitra o ombudsmanovi? Ministr spravedlnosti o soudech? Premiér o „nevděčných“ voličích?
Staromák, Václavák a vzkaz: Máme toho dost
Nedělní odpoledne v Praze ukázalo, jak rychle se dá přepnout z nadávání u zpráv do „tak se sejdeme ve městě“.
Staroměstské náměstí praská ve švech, dav se přelévá až na dolní Václavák. Transparenty „Máme toho dost“, „Radši rozpustný než Turka“. Rodiny, studenti, senioři. Vlajky, šály, termosky. Atmosféra spíš obranná než vzteklá – jako když se lidé postaví za něco, ne proti někomu.
A regiony? Hradec. Zlín. Kyjov. Desítky dalších měst. Místa, kde by ještě nedávno málokdo čekal demonstraci „za prezidenta“.
Nejsou to žádné sekty ani fankluby. Jsou to lidé, kteří mají dost pocitu, že se s nimi hraje politický paintball: jeden den nový ministr obrany, další den influencer na životním prostředí, mezi tím SMS s ultimáty.
Prezident reaguje slušností.
Ministr reaguje ignorací.
Dva světy politiky na jedné obrazovce.
A lidé si zjevně vybrali, ve kterém chtějí žít.
SMS jako návod, jak se to dělat nemá
Kořen sporu je až banálně konkrétní: Filip Turek na životním prostředí, nebo nic.
Macinka píše Hradu zprávy ve stylu: „Když jmenujete Turka, bude klid. Jinak spálíme mosty.“ Když Hrad komunikaci zveřejní, hájí se tím, že jen „tvrdě vyjednával“.
Tvrdé vyjednávání ale vypadá jinak. Obchoduje se o program, priority, kompromisy.
Tady se neobchoduje o program, ale o respekt k instituci.
Nejde o to, jestli je prezident Pavel dokonalý.
Jde o to, že ministr vlády si z úřadu hlavy státu udělal rukojmí ve hře „buď náš člověk, nebo válka“. A když mu to nevyjde, přepne do módu „budu ho ignorovat“ a tváří se, že problém je vlastně na Hradě.
Stejný politik si navíc vyhrazuje právo filtrovat novináře na vlastní tiskovce. Nepohodlní ven, kamarádi dovnitř. Najednou tu stojí ministr zahraničí, který by nejraději mluvil jen k přátelskému publiku – a zbytku země vzkazoval: kdo s námi nesouhlasí, toho prostě odignorujeme.
Milion podpisů a Letná 2.0: referendum o aroganci
Milion chvilek mezitím dělá to, co umí: překládá emoce do konkrétních kroků. Petice „Stojíme za prezidentem“ míří k milionu podpisů. Na 15. února je ohlášené shromáždění „v každé obci, kde se podporovatelé najdou“. A ve vzduchu visí Letná.
Letenská pláň je v české politice seismograf. Když se zaplní, znamená to, že se pod povrchem dlouho hromadilo napětí. Minule stála proti premiérovi Babišovi. Teď se rýsuje možnost, že bude stát proti Babišově vlastní vládě – a proti ministrovi, který se rozhodl, že má na prezidenta větší páku než voliči.
Tohle už není spor o jedno jméno na ministerstvu.
Je to volba mezi dvěma modely politiky:
- buď přijmeme, že když má někdo většinu ve Sněmovně, může prezidenta tlačit přes hranici a tvářit se, že ústava je „doporučený postup“,
- nebo si řekneme, že respekt mezi institucemi je minimální hygienický standard – a že za něj má smysl stát i v zimě na náměstí.
Kdo tu koho ignoruje
Macinka tvrdí, že prezident ignoruje výsledky voleb. Jenže prezidentova role nikdy nebyla „automat na podpisy“. Kdyby byla, nepotřebujeme člověka na Hradě – stačil by razítkovací stroj připojený k vládnímu serveru.
Prezident je pojistka. Ne dekorace.
Ve skutečnosti to vypadá přesně obráceně: ignorovány nejsou volby, ale hranice.
Hranice mezi vyjednáváním a nátlakem.
Mezi kritikou a hulvátstvím.
Mezi „tvrdým názorem“ a veřejným výsměchem instituci, na které stojí stát.
A pokaždé, když si řekneme, že „je to jen show pro kamery“, posuneme tu hranici o pár centimetrů dál.
Tvoje hranice, ne jejich
Možná máš k prezidentu Pavlovi výhrady.
Možná jsi ho ani nevolil.
Ale tahle krize není testem loajality k jedné osobě.
Je testem toho, jestli ti přijde normální, aby ministr zahraničí mluvil o hlavě státu jako o někom, koho může zapnout nebo vypnout podle potřeby.
Jednou to bude prezident.
Podruhé soud.
Potřetí novináři.
A po čtvrté třeba ty.
Když někdo ve vládě řekne „budeme ho ignorovat“, není to jen názor.
Je to vzkaz, jaké občany chce: tiché. Přizpůsobené. Zvyklé.
A jestli má tahle krize mít smysl, tak v tomhle:
aby příště každý politik dvakrát přemýšlel, než si z nás udělá kulisu svého ega.
Protože když někdo řekne „budeme ho ignorovat“,
může se stát, že mu na to odpoví plné náměstí jedinou větou:
Ne. My ignorovat nebudeme.
Motoristé sobě
