Článek
zeptala se moje vnučka Stelinka a v očích měla sníh i sluníčko zároveň.
„Nevím, Stelinko. Povídej.“
„Eskymáci brigádně zvedají tučňáky na nohy.“
Zpozorněl jsem. „A proč?“
„No protože, dědo…
když se tučňáci na pólu dívají za sluníčkem,
zakloní hlavu,
spadnou na záda
a sami už to nezvládnou.“
Chvilka ticha.
A pak už jen dodala, úplně samozřejmě:
„To mi vyprávěl tatínek.“
Podívám se na ženu.
Podívám se na syna.
Podívám se na mou čtyřletou vnučku.
A ještě teď se směju.
Protože v tu chvíli jsem pochopil,
že svět je vlastně docela v pořádku:
děti vymýšlejí pravdy,
tatínci je vyprávějí
a dědové si je pamatují.
A někde daleko na pólu
Eskymáci zvedají tučňáky na nohy.
Protože když se díváš za sluníčkem moc dlouho,
někdy prostě spadneš.
A je dobré vědět,
že se vždycky najde někdo,
kdo tě zase postaví.
-pT
