Článek
Kabáty zůstaly
Na starých fotografiích ze sedmdesátých a osmdesátých let je to vidět vždycky stejně.
Šedé kabáty, ruce v kapsách, lidé stojící v řadě před obchodem.
Čekalo se na ledacos.
Na maso.
Na mandarinky.
Na banány, které se objevily jen občas a většinou před Vánoci.
Fronta byla zvláštní sociální instituce.
Lidé v ní stáli dlouho, ale zároveň spolu mluvili, sdíleli informace a někdy i nadávali na poměry.
A hlavně – všichni věděli, že čekají na něco, co je opravdu nedostatkové.
Dnes stojíme jinak
Před zeleninou už fronty nestojí.
Banány jsou v každém supermarketu.
Ale jedna věc zůstala.
Pořád někde stojíme v řadě.
Jen už to není fronta na ovoce.
Je to fronta „za něčím“.
Za nějakým hnutím.
Za peticí.
Za vůdcem, který slibuje, že právě on konečně přinese pořádek.
Transparenty se mění, slogany také.
Ale atmosféra bývá někdy až podivně podobná.
Lepší zítřky
Za socialismu se tomu říkalo lepší zítřky.
Fráze, která se opakovala tak často, až ztratila význam.
Lepší zítřky měly přijít zítra.
Pak pozítří.
A pak někdy v budoucnu.
Dnes už tu frázi nikdo nepoužívá.
Ale její duch občas zůstává.
Stačí pár transparentů, pár hesel a pár slibů – a lidé zase stojí v řadě.
Někdy s nadějí, někdy ze vzteku a někdy jen proto, že mají pocit, že „je potřeba někam patřit“.
Kulisy a mikrofony
A pak se občas stane zvláštní věc.
Člověk stojí v té řadě a najednou zjistí, že někdo za ním už přemýšlí o něčem jiném.
Ne o tom, proč tam lidé stojí.
Ale o tom, kdo bude stát u mikrofonu.
Politika má totiž jednu zvláštní vlastnost.
Ráda si z lidí dělá kulisy.
A kulisy se neptají, proč tam stojí. Jen dobře vypadají na fotkách.
Z obyčejných lidí se snadno stane dav.
A z davu zase pozadí pro další politickou show.
Malé déjà vu
Když jsem si nedávno kreslil obrázek fronty s transparenty, uvědomil jsem si jednu zvláštní věc.
Bylo to trochu jako malé déjà vu.
Kabáty byly stejné jako na starých fotografiích.
Jen místo síťovek měli lidé v rukou mobily.
A místo podpultových pomerančů se rozdávaly sliby a petice.
Na co vlastně čekáme?
Možná je to jen shoda okolností.
A možná připomínka něčeho docela prostého:
že v téhle zemi máme někdy zvláštní talent stát v řadě za něčím, co ještě ani neexistuje.
Fronty na banány zmizely.
Fronty na naději zůstaly.
Jen se dnes stojí před jinými dveřmi.
A teď mě zajímá jedna věc:
Na jakou nejdelší frontu jste v životě stáli vy?
A stálo to za to?
Děkuji všem čtenářům, kteří si našli čas tenhle fejeton přečíst.
A zvláštní poděkování patří Ivaně Gigišové za pečlivou editorskou kontrolu a pomoc s finální podobou textu.
Pokud vás téma zaujalo, budu rád, když se zapojíte do diskuse přímo pod článkem.
Na jakou nejdelší frontu jste v životě stáli vy — a stálo to za to?
— pT
