Článek
Vlasovci nejsou pohodlné téma. A právě proto stojí za to o nich mluvit.
V české paměti se konec druhé světové války často vypráví jednoduše. Praha povstala, Rudá armáda přijela, nacisté padli, lid jásal. Jenže dějiny, jak už to tak bývá, nemají rády jednoduché škatulky. A květen 1945 v Praze do žádné čisté školní vitríny úplně nepatří.
Do pražského povstání totiž zasáhli také vojáci, kterým se říkalo vlasovci. Rusové, kteří nebyli Rudou armádou. Muži z armády generála Andreje Vlasova, tedy z ozbrojených sil Výboru pro osvobození národů Ruska. V německé organizační řeči šlo o 600. pěší divizi, ruskou. Sami ji ale vnímali jako první ruskou divizi.
A tady začíná problém. Pro komunistickou paměť byli vlasovci zrádci. Pro část protikomunistické paměti zase skoro zachránci Prahy. Jenže ani jedno nestačí.
Historie není výkladní skříň, kam si vystavíme jen to, co se hodí. A vlasovci jsou přesně ten případ, kde se musí říkat celé věty, ne hesla.
Byli to vojáci, kteří vznikli ve stínu nacistického Německa. To se nedá uhladit. Jejich jednotky vznikaly na straně Třetí říše a v německém válečném systému. Jenže zároveň nešlo o nadšené Hitlerovy žáky, kteří by toužili umírat za hákový kříž. Mnozí z nich nenáviděli Stalinův režim, protože si s sebou nesli osobní zkušenost sovětského teroru: odvlečení příbuzných, lágry, popravy, denunciace, zničené životy.
Byli proti Stalinovi. Ale tím se z nich automaticky nestali demokraté. Byli proti sovětskému systému. Ale tím se z nich automaticky nestali čistí hrdinové. Byli využiti Němci. Ale zároveň Němci pohrdali jimi.
To je ta tragická šílenost dvacátého století: člověk mohl utíkat před jedním totalitním mlýnem a skončit pod kolem druhého.
Německý styčný důstojník Helmut Schwenninger, který byl k této divizi přidělen, ve své zprávě popisoval, že ruští vojáci v divizi měli silné důvody nenávidět sovětský systém. Zároveň ale zaznamenal i jejich odmítání nacistického zacházení s Rusy a urážlivé propagandy o „podlidech“. Tedy žádná jednoduchá idyla spojenectví. Spíš nedůvěra, účelovost, zoufalství a poslední pokus vyklouznout z pasti, která se na jaře 1945 zavírala ze všech stran.
Na jaře 1945 už bylo zřejmé, že Německo padá. Sovětská armáda postupovala ze východu, Američané ze západu. Pro vlasovce to znamenalo jediné: jestli padnou do rukou Sovětů, čeká je nejspíš smrt, poprava, lágr nebo dlouhé mizení v systému, kde člověk přestal být člověkem a stal se položkou ve spise.
Proto se pokoušeli dostat k Američanům. Proto se snažili zachránit alespoň část své divize. A proto se jejich cesta nakonec protnula s Prahou.
Když 5. května 1945 vypuklo Pražské povstání, Praha byla ve strašně těžké situaci. Němci měli pořád sílu, techniku, jednotky SS a vůli prorazit městem. Povstalci měli odvahu, barikády, zbraně posbírané kde se dalo — a naději, která se každou hodinou měnila v krvavou zkoušku.
A právě v té chvíli zasáhla 1. pěší divize vlasovců pod velením Sergeje Buňačenka na straně českých povstalců.
Tohle je potřeba říct jasně: vlasovci Praze skutečně vojensky pomohli.
Jejich zásah nebyl jen symbolický. Bojovali proti Němcům, pomohli v několika důležitých částech města a jejich nasazení mělo pro povstání význam. Pavel Žáček ve své edici dokumentu mluví o „tragické heroičnosti“ jejich nasazení ve Velké Praze a okolí ve dnech 6. až 8. května 1945. To je přesný výraz. Tragická heroičnost.
Protože oni Praze pomohli. Ale Praha už nedokázala pomoci jim.
Jejich naděje, že si tím otevřou cestu k Američanům, k azylu nebo alespoň k uznání, se ukázala jako iluze. Česká politická reprezentace si nemohla dovolit spojit povstání s armádou, kterou Sověti považovali za zrádce. Američané nechtěli riskovat konflikt se Sovětským svazem kvůli mužům, jejichž osud byl z hlediska velké politiky předem odepsán.
A tak vlasovci z Prahy odešli.
Pomohli městu v jeho nejtěžší chvíli, ale sami zůstali lidmi bez bezpečného směru. Za nimi nacistické Německo, které se hroutilo. Před nimi Sovětský svaz, který neodpouštěl. Vedle nich Západ, který měl vlastní dohody, vlastní demarkační linie a vlastní velmocenskou opatrnost.
Tady se z hrdinského příběhu stává tragédie.
Po válce se na vlasovce dlouho vzpomínalo hlavně tak, jak dovolil vítězný komunistický výklad. A ten nepotřeboval složitost. Nepotřeboval muže mezi dvěma totalitami. Nepotřeboval připomínat, že v Praze v květnu 1945 pomáhali i ruští vojáci, kteří nebojovali pod Stalinovým praporem. To se nehodilo do obrazu, kde osvobození mohlo mít jen jednu rudou barvu.
A tak se z nepohodlného příběhu stala nálepka.
Zrádci.
Kolaboranti.
Fašističtí posluhovači.
Jenže nálepka není historie. Nálepka je jen pohodlná lenost s razítkem.
Samozřejmě, že služba v útvaru vytvořeném pod patronátem nacistického Německa je temná věc. Samozřejmě, že tu nejde o žádný jednoduchý kult hrdinů. Jenže stejně tak je nepoctivé vymazat jejich květnovou roli v Praze. Ne proto, abychom je očišťovali. Ale proto, abychom nefalšovali dějiny.
Dospělý národ by měl umět říct: ano, byli součástí velmi problematického příběhu. Ano, bojovali předtím na špatné straně fronty. Ano, jejich motivace byla antistalinská, ne nutně demokratická. A ano, v květnu 1945 Praze pomohli.
To nejsou rozpory. To je historie.
Dějiny totiž nejsou pohádka, kde má každý svou barvu klobouku. Bílý klobouk hrdiny, černý klobouk padoucha. Dějiny mají často bláto, krev, strach, špatné volby a ještě horší možnosti.
Vlasovci byli muži chycení mezi Hitlerem a Stalinem. Mezi nacistickým pohrdáním a sovětskou pomstou. Mezi nadějí, že se zachrání, a realitou, že ve velké politice už pro ně místo nezbylo.
A Praha?
Praha si má pamatovat všechny, kdo jí v květnu 1945 pomohli. Ne kvůli přepisování dějin. Ale právě naopak: kvůli tomu, aby se dějiny konečně přestaly přepisovat podle toho, kdo zrovna drží mikrofon, učebnici nebo stranickou legitimaci.
Vlasovci nebyli svatí.
Ale nebyli ani jen karikatura z komunistického plakátu.
Byli tragickou kapitolou konce války. A kdo chce mluvit o květnu 1945 poctivě, měl by unést i ty kapitoly, které se nečtou pohodlně.
Vlasovci nebyli hrdinové ani karikatury. Byli lidé v pasti dějin. A pokud chceme být dospělý národ, musíme umět unést i příběhy, které nám nevyhovují.
