Článek
Volební účast 99 %.
Souhlas 99 %.
Dnes by to byl zázrak, tehdy povinnost.
Volby za socialismu nebyly hlasováním – byly rituálem poslušnosti.
Kdo to nezažil, těžko pochopí.
Nešlo o názory, šlo o obraz jednoty.
O ten magický pocit, že celý národ kráčí jedním směrem.
A že kdo nejde, vyčnívá.
Vyčnívat znamenalo být vidět.
A být vidět znamenalo být podezřelý.
Národní fronta tehdy sdružovala všechny „politické strany“ — komunisty, lidovce, socialisty, dokonce i pár bezzubých nezávislých.
Jenže rozdíl mezi nimi byl stejný jako mezi červeným a tmavočerveným karafiátem.
Na kandidátce byla jen jedna možnost, ale účast byla povinně nadšená.
Za plentou nikdo, u urny úsměv, a do kapsy stranická jistota.
Volit nešlo jinak než „správně“.
Ne proto, že by tě někdo hlídal fyzicky — ale protože tě hlídala společnost.
Soused, kolega, manželka, předseda ROH.
Zkrátka všichni, kdo se naučili přežívat tím, že předstírají souhlas.
A právě v tom byla genialita diktatury:
nedržela tě pistolí u hlavy, ale nutkáním nebýt vidět.
Nechala tě podepsat vlastní mlčení, s úsměvem a karafiátem.
Večer pak rozhlas slavnostně hlásil:
„Z 99,8 % oprávněných voličů se voleb zúčastnilo 99,7 %. Jednota lidu se znovu projevila v plné síle!“
A všichni věděli, že je to lež.
Jenže kolektivní lež je pohodlná — když ji přijmou všichni, není s kým se hádat.
O čtyři roky později, v roce 1990, se stejné volební místnosti otevřely znovu.
Bez karafiátů, bez předsedů komise s pionýry.
Poprvé po čtyřiceti letech se tam šlo ne z povinnosti, ale z radosti.
A když se tehdy lidé řadili do dlouhých front, nebyla to disciplína, ale euforie.
Každý hlas byl malým návratem svobody.
Dnes, když slyším lidi říkat „stejně je to jedno“, mám chuť jim připomenout, že jedno bylo právě tehdy, když jsme „volili jednotně“.
Když jsme se smáli, protože jsme se báli.
A když 99 % znamenalo 0.
Volby nejsou samozřejmost.
Jsou luxus, který jsme si vydobyli.
A pokud zapomeneme, co znamená mít na výběr, můžeme se znovu probudit ve světě, kde už volit nemusíme.
Protože už nebude z čeho.
🔍 Epilog: Dějiny se nevracejí, jen mění kostým
Když dnes slyším, jak se opět nabízí „jednoduchá řešení“, jak někdo mluví o „jednotě národa“ nebo „vládě odborníků, co už konečně zatočí s politiky“, běhá mi mráz po zádech.
Ta slova zní lákavě – stejně lákavě, jako tehdy.
Ale vždycky začínají stejně: nejdřív tě zbaví zodpovědnosti, pak svobody.
Stačí přestat chodit volit, přestat se ptát, přestat pochybovat.
A dějiny už se postarají o zbytek.
Díky, že jsi dočetl až sem.
Pokud tě ten text oslovil, nebo tě naštval — klidně napiš proč.
Svoboda začíná tam, kde se lidi ještě nebojí říct, co si myslí.
Za lajk, ❤️ odběr nebo sdílení díky — pomáhá to, aby se tyhle příběhy dostaly i k těm, co dnes říkají: „Stejně je to jedno.“
Není. Nikdy nebylo.
👉 Přidej svůj názor do diskuse:
Co pro tebe znamená „mít na výběr“?
Třeba právě tahle debata připomene, proč má i obyčejný hlas pořád sílu.
— pT
