Novoroční koncert Vídeňských filharmoniků – tradice, která spojuje svět

Každý rok, když se první leden teprve probouzí do zimního světla, rozezní se ve Zlatém sále Musikvereinu tóny, které člověka vrátí k něčemu hlubšímu než jen k začátku nového roku. Je to zvláštní, téměř posvátný okamžik: svět je ještě ospalý, ulice tiché, ale ve Vídni se už třpytí zlato, smyčce se nadechují a kamera klouže po sále, který zná víc lidských příběhů než leckterá kronika.

A já, stejně jako miliony dalších, usedám k obrazovce — tiše, s očekáváním, které se už dávno nesnažím pojmenovat. Ne proto, že bych čekal překvapení. Ale proto, že vím, že mě čeká něco, co se nemění — a přesto mě to pokaždé zasáhne jinak. Novoroční koncert Vídeňských filharmoniků je rituál. A rituály jsou to jediné, co nás drží pohromadě, když se svět kolem mění rychleji, než stíháme dýchat.

Je zvláštní si uvědomit, že tahle tradice vznikla v době, kdy Evropa hořela. První koncert se konal na přelomu let 1939 a 1940 pod taktovkou Clemense Krausse a měl podpořit sbírku Winterhilfswerk. Hudba, která měla sloužit propagandě, se postupně proměnila v něco, co politiku přežilo.

Možná právě proto má dnešní koncert tak zvláštní sílu. Je to jako když se na spáleništi objeví první květ — ne popření minulosti, ale její překonání. Valčíky Johanna Strausse tehdy nabízely únik. Dnes nabízejí návrat — k lehkosti, kterou jsme možná nikdy skutečně nežili, ale kterou si potřebujeme připomínat.

Když po válce převzal taktovku Willi Boskovsky, jako by se Vídeň znovu nadechla. Jeho styl nebyl jen hudební; byl to způsob bytí. Taneční, pružný, lidský. Boskovsky neřídil valčíky — on je žil.

Pod jeho vedením získal koncert uvolněnost a eleganci. Program se rozšířil o skladby Josefa Strausse, Franze Lehára či Carla Ziehrera. Do Zlatého sálu se vrátila noblesa, která byla ztracená v ruinách Evropy. A právě tehdy se ustálil tvar, který známe dnes: dvanáct až patnáct skladeb, tři přídavky a neochvějný závěr v rytmu Na krásném modrém Dunaji a Radeckého pochodu.

Od osmdesátých let se koncert výrazně proměnil. Dirigenti přicházejí z celého světa — Lorin Maazel, Riccardo Muti, Daniel Barenboim, Gustavo Dudamel — každý přináší svůj rukopis. Přesto zůstává koncert stále stejný.

Program se otevřel, ale nerozpadl. Dominují Straussové, avšak přibývají i nová jména: Emil von Reznicek, Alexander Tcherepnin či drobná překvapení z modernější vídeňské školy. Přibyly televizní přenosy, digitální platformy, propojení se světem. A přesto, když zazní první tóny Na krásném modrém Dunaji, svět se na chvíli sjednotí v něčem, co není ani politické, ani praktické, ani užitečné.

Je to prostě krásné. A někdy je to přesně to, co stačí.

Novoroční koncert je možná nejjemnější forma diplomatického gesta, jakou Evropa má. Nejsou v něm projevy, slogany ani velká slova. Jen hudba, která říká:
Jsme tady. Přežili jsme. A chceme začít znovu.

Když dirigent pronese novoroční přání, není to fráze. Je to okamžik, kdy se tradice dotkne přítomnosti. A když publikum tleská do rytmu Radeckého pochodu, vzniká společný tep — rytmus, který známe všichni, i když jsme ho nikdy necvičili.

Možná se k tomu koncertu vracíme právě proto, že v době, kdy se všechno mění, potřebujeme něco, co se nemění. Valčík je metafora života: tři kroky vpřed, jeden do strany, občas zakolísání, ale pořád se točíme dál.

A možná také proto, že v tom zlatém sále, mezi květinami a smyčci, se odehrává něco, co se nedá vysvětlit — jen prožít. Novoroční koncert není jen hudba. Je to tichá naděje, že svět může být na chvíli v harmonii. A že i když se rok teprve rodí, už v sobě nese možnost něčeho dobrého.

A tak si každý rok znovu sedám, nalévám si kávu, a když se rozezní první tóny, mám pocit, že svět je na chvíli takový, jaký by mohl být. Hudba Vídeňských filharmoniků netrvá věčně — ale ten okamžik klidu, který přináší, ano.

Možná proto se k tomu rituálu vracíme: ne kvůli hudbě, ale kvůli tomu tichému přesvědčení, že svět má stále šanci znít v durové tónině.