Svatba na třináctku, 18 let lásky… a jeden dopis, který už nikdo neotevřel

Říká se, že některé lásky jsou filmové. A některé jsou filmové až příliš.

Mají totiž všechno: krásu, slávu, šarm, talent, premiéry, potlesk i ticho za dveřmi šatny. A když skončí, nezůstane po nich jen prázdný byt. Zůstane po nich legenda, která se tváří jako romantika, ale ve skutečnosti je to obyčejná lidská tragédie, jen trochu lépe nasvícená.

Jana Brejchová a Vlastimil Brodský byli přesně ten případ. Pár, o kterém se psalo, šeptalo, závidělo a snilo. Dva herci, kteří na plátně působili jako něco, co už dneska skoro neexistuje – jako opravdovost.

Jenže opravdovost bývá drahá. A někdy se platí až do poslední koruny.

Seznámil je režisér. Jak to v českém filmu bývá: jeden zavolal, druhý přišel, kamera se rozjela a život si potichu sedl do hlediště, aby se pobavil.

A pak přišel leden 1963. Vinohradské divadlo. Válka s mloky. A Brodský, který udělal něco, co uměl dokonale: řekl větu tak, že z ní byla celá pravda.

Brejchová se zamilovala.

Ne do role. Do člověka.

A pak přišla svatba.

Pátek třináctého. Ve třináct hodin. Třináct hostů.

Tohle není datum. To je přiznání. To je jako kdyby se člověk postavil před osud a řekl: „Tak pojď, ty potvoro, ukaž, co umíš.“

Svědkem byl Jan Werich.

A to je symbolické. Werich byl totiž člověk, který celý život věděl, že humor je jen slušně oblečená bolest. A že největší tragédie bývají často ty, které se tváří jako anekdota.

Brodského maminka prý říkala, že tak mladá a krásná žena ho do tří měsíců opustí.

A Brodský odpověděl:
„I ty tři měsíce mi za to stojí.“

Je to krásná a zároveň strašná věta. Protože v ní je všechno: láska, pokora i podvědomý strach. Člověk, který miluje, totiž často tuší, že to nebude navždy. Jen si to nechce přiznat nahlas.

Byli spolu osmnáct let.

A z toho jedenáct prý bylo krásných.

Jedenáct let krásy. Sedm let ticha.

Sedm let, kdy se člověk dívá na druhého a místo obličeje vidí jen účet za život.

To se stává. Jenže u nich to nebylo jen soukromé. U nich to bylo veřejné – a veřejnost má jednu zvláštní vlastnost: když se dva rozcházejí, publikum si automaticky sedne do první řady.

Krize přišla. A pak přišel vztah, který se tají. A pak přišel Jaromír Hanzlík. A pak přišlo něco, co bývá nejhorší:

konec, který se nechce přiznat.

Brodský rozvod nechtěl. Bylo mu šedesát a chtěl, aby pro veřejnost zůstali manželé.

Ne proto, že by byl svatý.
Ale protože už neměl sílu být opuštěný i oficiálně.

Brejchová to odmítla jako pokrytectví.

A měla pravdu.

Jenže i pokrytectví je někdy jen poslední forma obrany.

Rozvod se táhl sedm let. Sedm let sporů, řečí, titulků, malých pomst a vět, které se řeknou tak, aby se už nikdy nedaly vzít zpátky.

Brodský o ní jednou prohlásil, že se rozešel se svou domovnicí.

To je výrok, který zní vtipně, dokud člověk nepochopí, že to není vtip. To je bolest převlečená za facku.

A pak přišel čas.

Mozková příhoda. Deprese. Úzkosti. Stárnutí.

To stárnutí, které u herců nebývá jen biologické, ale i existenční. Herec totiž celý život žije z toho, že ho někdo potřebuje. A když ho nikdo nepotřebuje, začne se bát, že už není.

Brodský natočil ještě Babí léto. A pak se zastřelil.

Ze strachu, že skončí nemohoucí, odkázaný na cizí ruce.

Člověk si může říkat, co chce. Ale v tomhle je zvláštní druh tragické logiky.

Někteří lidé si prostě nechtějí nechat vzít poslední zbytek důstojnosti. A tak odejdou dřív, než jim ji život stihne sebrat.

Brejchová pak žila dál.

S Jiřím Zahajským. A po jeho smrti se uzavřela. Jako by už neměla chuť nic vysvětlovat. Jako by už pochopila, že vysvětlování stejně nikoho nezajímá – lidi chtějí jen příběh. A nejlépe takový, kde je někdo viník.

Jenže viník bývá často jen člověk.

A pak přijde ta poslední věc. Nejhorší. Nejtišší.

Dopis.

Jan Werich, nemocný a starý, v létě 1980 píše oběma manželům a prosí je, aby za ním přijeli do Velhartic.

Možná naposledy.

A oni nepřijeli.

Ani jeden.

V té bouři rozvodu, v té válce o důstojnost a o pravdu, v té soutěži, kdo bude méně vinen, se nenašel čas na návštěvu člověka, který byl jejich svědkem u oltáře.

A to je ten okamžik, kdy se člověk přestane dívat na ten příběh jako na „hereckou romanci“ a uvidí ho jako život.

Protože život je někdy přesně takový:

neodejdeš proto, že nemáš čas.
odejdeš proto, že sis myslel, že čas ještě bude.

Werichův dopis zůstal bez odpovědi.

A to je možná nejkrutější pointa celého příběhu.

Ne rozvod. Ne nevěra. Ne mediální přestřelky.

Ale to, že dva slavní lidé – obdivovaní, úspěšní, velcí – dokázali včas přijet na premiéru, na natáčení, na banket…

ale nedokázali přijet za přítelem, který je prosil.

Protože láska se často rozbije ne tím, že by chyběla.
Ale tím, že se člověk příliš dlouho zabývá sám sebou.

A nakonec zůstane jen legenda.

A ta legenda se tváří krásně. Je uhlazená. Má filmové titulky.

Jenže kdyby se do ní člověk zaposlouchal, uslyšel by úplně obyčejný zvuk:

dveře, které se zavřely.
a za nimi ticho.