Článek
V Bratislavě je kus země, který páchne minulostí. Ne obrazně. Skutečně.
Desítky let tam chemička ukládala to, co se do řeky už nevešlo a do svědomí už nehodilo. Pesticidy, lindan, toxiny, které si pamatují socialismus lépe než většina voličů. Dnes se tomu říká stará ekologická zátěž. Dřív se tomu říkalo výroba.
Areál bývalého Istrochemu dnes leží skoro v centru města. Výborná adresa. Výborný developerský potenciál. Jen je pod tím vším tak trochu chemický koktejl.
A teď přichází otázka za několik stovek milionů eur: Kdo to zaplatí?
Kdysi se učilo, že „znečišťovatel platí“. Takové to hezké evropské pravidlo. Skoro jako „nelhat“ nebo „nekrást“. Všichni ho znají, málokdo ho bere doslova.
Jenže teď slovenský stát říká: zaplatí stát. Tedy daňový poplatník.
Paní z Petržalky. Pán z Košic. Student z Prešova. Ti všichni se mohou symbolicky složit na to, aby se z toxického pole stal jednou krásný developerský projekt.
A vlastník? Ten bude mít najednou vyčištěné, připravené a výrazně zhodnocené pozemky.
To je skoro alchymie. Olovo se mění ve zlato. Jen ten olověný účet zůstává veřejný.
Abychom byli přesní: vlastnická struktura je dnes rozložena přes fondy a firmy. Vše je právně ošetřeno. Papírově čisté.
Jenže papír nesaje podzemní vodu.
S případem je spojován podnikatelský okruh kolem Andreje Babiše. Ten opakovaně tvrdí, že kontaminace vznikla dávno před privatizací a že jeho firmy splnily všechny závazky. Je možné, že právně obstojí.
Ale politická otázka je jiná: Má stát zaplatit všechno – a vlastník inkasovat budoucí hodnotu?
Zvláštní na tom není jen ten pach. Zvláštní je ten model.
Zisky jsou soukromé. Náklady veřejné.
Tohle je totiž nejčistší forma politické chemie ve střední Evropě. Recept známe už třicet let:
Privatizuj levně.
Počkej.
Nech stát zaplatit ekologický dluh.
Prodávej vyčištěné území jako nový začátek.
A všichni přísahají, že je to jen shoda okolností.
Současná slovenská vláda argumentuje, že jde o starou zátěž bez jiného původce a že stát má zákonnou povinnost sanovat. Formálně to může obstát.
Morálně? To už je jiná disciplína.
Protože jestli něco opravdu páchne víc než chemikálie pod zemí, pak je to pocit, že moc a majetek se navzájem umějí podržet.
Nejde jen o jednu chemičku. Nejde ani jen o jedno jméno. Jde o princip.
Když se pravidlo „znečišťovatel platí“ změní v „znečišťovatel počká“, pak se demokracie pomalu mění v servisní firmu pro silné hráče. Stát už není rozhodčí. Je tichý společník.
A tenhle model je nakažlivější než jakýkoli pesticid.
Odpad zakopaný v zemi se dá jednou vybagrovat. Odpad zakopaný v politice se vyhrabává hůř.
Ten totiž nemá jen chemický vzorec. Má i volební číslo.
A to se odstraňuje až u urny.
Popisek pro sdílení
„Slovensko chystá sanaci toxického území za stovky milionů eur. Vyčištěné pozemky přitom zhodnotí soukromý majetek napojený na Andreje Babiše. Kde končí zákon a začíná politická chemie?“
Zdroje
- Reportéři ČT: Miliardová smradlavka. Pomůže slovenská vláda firmě premiéra Andreje Babiše? (video + iVysílání) – základní rámec příběhu Istrochemu, plánované sanace a politického sporu.
- Novinky.cz: Sanace Babišových pozemků v Bratislavě: Slovensko zaplatí maximálně 729 milionů korun – částky, argumentace ministra Taraby i vyjádření Agrofertu.
- Seznam Zprávy: Sanace za miliardy. Slovenský ministr chce Babišově firmě vyčistit pozemky – detailnější rozbor návrhu a sporu o „původce ekologické zátěže“.
- Ekolist.cz: Slovenské ministerstvo chce sanovat znečištění v bývalé chemičce Agrofertu – ekologický a legislativní kontext, princip „znečišťovatel platí“.
- Neovlivní.cz: Čistit pozemky Istrochemu má stát, bohatnout na nich Babiš – širší kontext modelu „stát platí, soukromník vydělá“.
- SME: články o sanaci Istrochemu a debatě o odpovědnosti státu vs. vlastníka – slovenský politický a regionální kontext.
- Denník N: texty k historii areálu, ekologické zátěži a sporu o princip „znečišťovatel platí“ – analytický slovenský pohled.
