Článek
K rannímu čtení na Úřadu vlády
„Jaké je to slovo, že v moci a síle přikazuje nečistým duchům a oni vyjdou!“
Zavřel jsem Bibli a pustil zprávy.
Nevyšli.
Seděli tam dál, před sebou mikrofony, za sebou české vlajky. Zřejmě se k nim příslušný pokyn ještě nedostal. Nebo ho dostali, ale čekají na stanovisko koaliční rady.
Jeden pravil, že slouží národu.
Sáhl jsem si na kapsu. Takový už mám zvyk.
Zítra je osmadvacátého října. Vyžehlí se prapory, položí věnce a vlast dostane na několik hodin tolik pozornosti, že se chuděra ani nepozná. U každého pomníku bude někdo, kdo jí všechno obětuje. Zatím ovšem obětoval hlavně čas svého fotografa.
Pro někoho svátek. Pro mě také smutek za monarchií.
České království si připomenu po svém. Vlajku vyvěsím. Kvůli zemi, ke které patřím. A jestli se mě někdo zeptá, proč nejásám, snad mi dovolí odpovědět bez toho, aby mě rovnou vyloučil z národa.
Země česká, domov můj.
Člověk to zazpívá a něco se v něm pohne.
Pak přijdou pánové a začnou mu vysvětlovat, koho má z toho domova nenávidět.
Tam bychom měli zbystřit.
Vlast bývá v ústech mocných zvlášť sladká právě ve chvíli, kdy nám chystají něco hořkého. Večer nás ujistí, že jsou naši. Ráno už se máme uskrovnit, pochopit souvislosti a hlavně nepodléhat emocím.
Snídani si člověk osolí sám.
Národe český, naši básníci tě budili tak dlouho, až se zdá, že ses naučil jejich verše odříkávat ze spaní.
Ještě máme ruce k práci,
ještě máme vlastní hlas.
Kdo nám ráno bere z mísy,
večer zpívá mezi nás.
A my mu držíme noty.
Tady mě ten Lukáš nepouští. To slovo zaznělo a něco se stalo. U nás se slov namluví, až člověka rozbolí hlava, ale ráno najde všechno na svém místě. Lež za stolem. Drzost u mikrofonu. Odpovědnost se omluvila.
Tak snad už také něco řekněme my.
Třeba: Dost.
Docela klidně. Aby bylo rozumět.
A potom podle toho jednejme. U voleb, na náměstí, při každé otázce, kterou za nás nikdo jiný nepoloží. Včetně té nepříjemné vlastnímu oblíbenci.
Zítra budu myslet na ztracené království. Ale současné vládě kvůli tomu žádný odpustek nevystavím.
Má v péči naši zem. A já tu mám vnoučata.
Proto mi nestačí, že pánové umějí položit věnec.
Národe český, přečti si ráno Lukáše.
A pak už jim nepodrž dveře, aby mohli zase zpátky.
–pT
