Článek
Stadion jako místo, které zmizelo fyzicky, ale zůstalo v městské paměti
Když se boural zimní stadion na Štvanici, nebyl to jen pád betonu.
Bylo to tiché zbourání paměti.
Na tribunách kdysi seděly tisíce lidí. Mrzly ruce, pára šla od pusy, brusle řezaly led. V roce 1933 tu proběhlo mistrovství světa v hokeji – jedno z prvních velkých klání na umělém ledě v Evropě. Československo tady psalo sportovní dějiny, včetně prvního titulu mistrů světa v roce 1947.
Stadion byl otevřen v roce 1932 jako první velký stadion s umělou ledovou plochou v Československu. Už v lednu 1931 se tu hrálo na provizorním ledu – sedm tisíc diváků, zima v kostech a nová doba na ledě.
A pak přišel čas, kdy už beton nestačil. Konstrukce zestárla, povodně v roce 2002 zasadily další ránu, normy se zpřísnily, město mělo jiné plány. V roce 2011 šel stadion k zemi. Demolice začala 28. května a během několika týdnů bylo po všem.
Žádné slavné rozloučení. Spíš technický akt. Bagry, plachty, páska kolem staveniště, hluk, který se rychle ztratí v dopravě na nábřeží.
Ostrov ale nikdy nebyl jen o ledu.
Ostrov, kde se střídají funkce, ale logika veřejného prostoru zůstává
Název Štvanice je starší než hokej. Ve středověku se tu pořádaly štvanice – hony na zvířata pro pobavení publika. Krutá zábava své doby. Praha se bavila jinak než dnes, ale princip byl podobný: dav, podívaná, emoce.
Historie ostrova je vlastně historií publika.
Nejdřív hon.
Pak bruslení.
Dnes skatepark, tenis, festivaly, běžci a cyklisté.
Dav zůstal. Jen kulisy se mění.
Lávka, která mění každodenní trasy a přepisuje vztah města k řece
Dnes přes Štvanici vede lávka HolKa – oficiálně Štvanická lávka. Moderní, lehká, architektonicky čistá. Spojuje Karlín a Holešovice, tři sta metrů bílého betonu nad vodou. Otevřena byla v červenci 2023 a okamžitě se stala novou samozřejmostí města.
Lidé po ní přecházejí bez zastavení. Pěšáci, cyklisté, běžci, kočárky. Málokdo si uvědomí, že kráčí přes místo, kde se psaly sportovní dějiny a kde tribuny kdysi duněly při mistrovstvích světa v letech 1933, 1938, 1947 a 1959.
Město nemá rádo prázdná místa.
Zaplní je rychle.
A často bez ohlédnutí.
Ale ostrov má zvláštní schopnost – nenechá se úplně přepsat.
Když stojíte večer na břehu a díváte se přes vodu, pořád tam cítíte ozvěnu tribun. Ne zvuk. Spíš rytmus. Ten zvláštní tlak ticha, ve kterém si dokážete představit dav, který tu už není.
Praha je město vrstev. A Štvanice je jedna z těch, které nejsou vidět na první pohled.
Vltava jako paměťová osa, která drží příběh místa i po zmizení ledu
Led zmizel.
Voda zůstala.
Vltava si pamatuje víc než my. Nese kolem sebe Karlín, Holešovice, mosty, lávky, náplavky i zapomenuté hlasy. Štvanice mezi nimi leží jako klidná mezera – místo, kde se město nadechuje.
Možná právě proto ji potřebujeme.
Ne jako stadion.
Ne jako atrakci.
Ale jako připomínku, že každé město má svá místa, kde se mění doba. Že pod každou novou konstrukcí – ať už je to tribuna, skatepark nebo bílá lávka – leží starší vrstva, kterou už většina lidí nevidí.
To, co dnes považujeme za samozřejmé, může být zítra jen poznámka pod čarou. Nebo jen ozvěna ve vodě.
Štvanice není prázdná.
Je otevřená.
Otevřená dalším vrstvám, které přijdou, až beton lávky zestárne, normy se zase zpřísní a město si vzpomene, že by tu možná chtělo něco jiného.
Protože město se nikdy nepřestává přepisovat.
Jen voda zůstává.
Děkuji, že jste dočetli až sem.
Štvanice je pro někoho jen ostrov mezi Karlínem a Holešovicemi. Pro jiné kus paměti. Budu rád, když se podělíte o své vzpomínky – na stadion, povodně, první bruslení nebo jen obyčejné přecházení přes lávku.
Jakou vrstvu Štvanice si pamatujete vy?
Diskuse je otevřená.
