Šumperák: zrcadlo společnosti

Nestojí v učebnicích architektury ani v turistických průvodcích. Stojí na svazích, na okrajích vesnic, u silnic. Šumperák – dům, který většina lidí pozná na první pohled a málokdo má chuť ho veřejně bránit.

A právě tím je zajímavý. Ne jako stavba, ale jako symbol. Nemluví se totiž jen o architektuře. Mluví se o celé éře: o socialismu, normalizaci, svépomocném stavění, touze po lepším bydlení i o kompromisech, ke kterým byli lidé tlačeni. Šumperák je dům, na kterém si dodnes vyřizujeme účty s minulostí – a možná i s tím, jak málo jsme z ní skutečně vyrostli.

Šumperák bývá zesměšňován jako relikt socialismu, důkaz uniformity a nevkusu. Jenže kdyby šlo „jen“ o špatný dům, dávno by zmizel. Zbouraly by ho rekonstrukce, developerské projekty nebo prostě čas.

Jenže on nezmizel. V Česku a na Slovensku jich dodnes stojí tisíce – odhady mluví o desítkách tisíc realizací domu typu V – a lidé v nich pořád bydlí, často s překvapivou hrdostí. To znamená jediné: neřešíme jen dům. Řešíme sebe. To, jak jsme si představovali moderní bydlení, co jsme byli ochotni postavit vlastníma rukama a jak se dnes díváme na vlastní minulost.

Autorem rodinného domu typu V byl Josef Vaněk, projektant a původně vyučený zedník ze Šumperka. V polovině 60. let navrhl dům, který se trefil do momentu, kdy se československá společnost nadechovala k modernitě, ale narážela na limity centrálně řízeného systému.

Šumperák byl pokusem, jak žít moderně v nemoderních podmínkách. Obytné patro nahoře, technické zázemí dole. Velká okna, dlouhý balkon, propojení interiéru se zahradou. Komfort, který do té doby patřil spíš vilám než běžným rodinám. V duchu „bruselského stylu“ šlo o dostupnou verzi západní moderny – v zemi, kde se na stavební materiál stála fronta.

Jenže systém, který nedůvěřoval soukromé iniciativě, uměl s dobrým nápadem pracovat jediným způsobem: znásobit ho. Z autorského domu se stal typový projekt. Z individuální ambice norma.

Plány šumperáku se prodávaly ve velkém, dal se stavět svépomocí a rychle se kopíroval; uvádí se cena plánů kolem osmi set korun a možnost dům postavit v několika málo měsících. Vznikly tisíce realizací – na rovině i na svahu, ve městech i na vesnicích, bez ohledu na kontext.

Dům, který měl být výrazem modernosti, se tak v mnoha místech proměnil v cizí těleso. Ne proto, že by byl nutně špatný, ale proto, že nebyl čten. Byl jen kopírován, přizpůsobován improvizaci a možnostem stavebníků. A tady se láme společenský rozměr příběhu. Šumperák se stal učebnicovým příkladem toho, jak originální gesto ztrácí sílu, když ho systém promění v šablonu pro všechny.

Na první pohled tvar: balkon přes celou fasádu, šikmé boky s kruhovými otvory, proporce, které dráždí. Jenže pod povrchem vadí něco jiného. Šumperák připomíná dobu, kdy se sice stavělo svépomocí a s obrovským nasazením, ale volba byla omezená – materiálem, projekty, normami i tím, co úřady dovolily.

Je to dům kompromisu. A kompromisy se zpětně hodnotí hůř než čisté chyby – zvlášť když zůstaly stát přímo před očima, na každém vjezdu do vesnice. Možná nás na šumperáku nedráždí jen jeho „nevkus“, ale připomínka vlastní omezené svobody, kterou je snazší promítnout do domu než do systému, který ji způsobil.

Po pádu režimu se šumperák stal snadným terčem. Všechno špatné šlo pověsit právě na něj: socialismus, normalizační šedivost, provinční nevkus. Kritika mířící na dům byla zároveň pohodlným způsobem, jak se neohlížet na to, co jsme v té době dělali my sami – kdo stavěl, kdo přestavoval, kdo tiše těžil z výhod systému.

Jenže mezitím vznikla nová typologie – katalogové domy a developerské satelity. Jiný jazyk, jiná fasáda, ale často stejný princip: jeden typ, stovky kopií, minimální vztah k místu. Možná nás na šumperáku nedráždí jeho tvar, ale to, že nám připomíná dobu, kdy jsme ještě věděli, kdo je viník a kdo oběť. Dnes už to tak jednoduché není.

Projeďte se novou satelitní čtvrtí a zkuste si položit pár jednoduchých otázek: kolik domů reaguje na svah, světové strany nebo místní kontext? Kolik z nich vzniklo s architektem a jasným konceptem – a kolik jen jako varianta „4+kk za akční cenu“?

Tehdy lidi k typovým řešením nutil systém. Dnes k nim vede ekonomika, developerský byznys a pohodlí. Typovost nezmizela – jen se tváří přívětivěji. V tomhle světle šumperák najednou nevypadá jako dávný omyl, ale jako první kapitola příběhu, který pokračuje v jiných tvarech a barvách.

Dnes se šumperák objevuje v muzeích, publikacích i na výstavách. Ne proto, že by byl krásný, ale proto, že je srozumitelný. Návštěvník ho pozná z vlastní ulice, z cesty k babičce, z dětství. Na jednom domě se dá ukázat vztah architektury a ideologie, ekonomiky, svépomocného stavění i každodenního života.

Učí nás, jak společnost zachází s ambicí, jak systém zachází s individualitou a jak rychle se z řešení stává stigma. V 60. letech byl šumperák symbolem dostupného luxusu, v 90. letech symbolem trapnosti, dnes získává třetí život – jako téma debat, rekonstrukcí a lakmusový papírek toho, zda jsme se opravdu poučili z minulých chyb.

Možná není nejdůležitější otázka, jestli šumperáky bourat, nebo zachraňovat. Podstatnější jsou jiné tři:

Šumperák stojí dál. Nehezký. Nejednoznačný. Nepohodlný.
A právě proto má pořád co říct.

Diskuse:
Bydleli jste v šumperáku? Nebo ho znáte jen jako terč vtipů?
Napište do komentářů, co v něm vidíte vy — dům, nebo zrcadlo společnosti.