Okamurův novoroční projev: nedůstojná slova předsedy Sněmovny o Ukrajině

Když předseda Poslanecké sněmovny mluví o „zlodějích se zlatými záchody“ a „nesmyslné válce“, nejde o nadsázku ani ostrý politický styl. Jde o slovník, který dlouhodobě známe z dezinformačních webů a proruských kanálů – a to už není detail. Podstatné přitom není, jak na taková slova reaguje Ukrajina. Podstatné je, jaký standard politické řeči tím nastavujeme doma a jaký obraz reality je legitimizován z vrcholu české politiky.

Novoroční projev má být chvílí, kdy stát mluví k celé zemi. Ne k voličům jedné strany. Ne k publiku na sociálních sítích. K nám všem. Tomio Okamura tuto roli proměnil v desetiminutový monolog, který by bez funkce předsedy Sněmovny snadno zapadl mezi řetězové e-maily a konspirační videa.

Výrazy jako „nesmyslná válka“, „bruselský vlak k třetí světové“ nebo „zloději se zlatými záchody“ nejsou jen barvitá slova. Jsou to nástroje, které mají vyvolat emoce – vztek, pocit ohrožení, křivdu – a zjednodušit realitu do schématu „my“ proti „těm druhým“. Zároveň odvádějí pozornost od základních otázek: kdo válku rozpoutal, kdo se brání a co je skutečně v sázce.

Okamura nabízí jednoduchý příběh: pandemie, klimatická politika a válka na Ukrajině jsou prý tři umělé krize, které ničí naši životní úroveň. V tomhle vyprávění ale chybí příčiny. Nezazní, že válku rozpoutalo Rusko. Nezazní, že energetická krize souvisela s dlouhodobou závislostí Evropy na ruských surovinách a následným vydíráním. Zůstávají jen následky, oddělené od svého původu – a právě na takových zkratkách podobná argumentace stojí.

Nejtvrdší část projevu míří na Ukrajinu. Proti sobě jsou postaveni čeští důchodci a napadená země, jako by šlo o dvě soupeřící položky v jedné peněžence: buď „naši lidé“, nebo „cizí válka“. Zní to líbivě a spravedlivě. Ve skutečnosti jde o falešné dilema.

Stát nefunguje jako domácí rozpočet. Sociální výdaje a bezpečnostní politika nejsou konkurenti, ale odpovědi na různé typy hrozeb. Když je válka označena za „nesmyslnou“ a její pokračování je připisováno dodávkám zbraní, odpovědnost se nenápadně přesouvá z agresora na oběť. Válka se nepopírá – jen se mění viník, přesně ve smyslu ruských narativů.

Ukrajina v tomto obrazu přestává být napadenou zemí a stává se karikaturou: zkorumpovaným státem, který údajně vysává český rozpočet. Jazyk o „zlatých záchodech“ není náhodný. Má vyvolat odpor k solidaritě a pocit, že pomoc je vlastně podvod.

Reakce z ukrajinské strany proto byla ostrá a jednoznačná. Nešlo jen o vnímání projevu jako urážlivého, ale o obavu, že slova předsedy Sněmovny zpochybňují dosavadní postoj České republiky jako spolehlivého spojence napadené země. Taková vyjádření totiž nepůsobí jen navenek. Ovlivňují i domácí debatu o tom, jakou roli chce Česká republika v konfliktu sehrávat.

Politik může říkat ledacos. Předseda Poslanecké sněmovny ale nemluví jen za sebe. Jeho slova fungují jako signál státu – obzvlášť v projevu, který je prezentován jako novoroční poselství.

Používání slovníku známého z dezinformačních webů a proruských kanálů proto u třetího nejvyššího ústavního činitele není otázkou stylu. Taková slova dávají určitým výkladům světa váhu, jakou by jinak neměly.

Bezpečnostní instituce dlouhodobě upozorňují, že informační válka je součástí moderních konfliktů a že cílem ruských operací je oslabit podporu Ukrajiny, podkopat důvěru ve stát a rozdělit společnost. O to znepokojivější je, když se její jazyk objeví v novoročním projevu člověka, který má reprezentovat republiku jako celek. To už není otázka vkusu. Je to otázka důvěryhodnosti státu.

I proto zaznívají výzvy, aby se výroky předsedy Sněmovny projednaly v dolní komoře a aby se poslanci zabývali jeho setrváním ve funkci. Nejde jen o konkrétní věty, ale o precedent: jaké projevy ještě považujeme za slučitelné s nejvyššími ústavními funkcemi.

Tenhle text není výzvou k umlčování. Je výzvou k nastavení hranic – mezi kritikou a manipulací, mezi politickým názorem a trollením, mezi realitou a její účelovou karikaturou.

Pokud připustíme, že novoroční projev předsedy Poslanecké sněmovny může znít jako vlákno z proruské facebookové skupiny, nemůžeme se pak divit, že se podobný jazyk stává normou. A že se veřejná debata místo hledání řešení mění v křik, podezření a hledání jednoduchých nepřátel.

Otázka tedy nezní, co na to Ukrajina. Otázka zní, co jsme ještě ochotni tolerovat my – jako voliči, jako novináři, jako občané země, která sama ví, jak vypadá, když někdo zvenčí prohlásí její obranu za „nesmyslnou“.

Díky Ivaně Gibišové za editorské připomínky a finální doladění textu.