Článek
Pamatuju si tu frontu dodnes. Zima zalézala do bot, pára z úst kreslila krátké příběhy do ranního vzduchu a máma mě držela za ruku pevněji, než bylo nutné. Možná proto, aby mi nebyla zima. Možná proto, aby mi neuniklo, že čekání je součást života. Takhle se tehdy stávalo veškeré „normální“.
Nebyly to jen fronty na chleba — byla to fronta na naději, na ovoce o Vánocích i na kus obyčejné jistoty, že zítra bude aspoň to samé co dnes. Čekalo se na zboží, na šanci, na pravdu i na změnu. A člověk měl pocit, že to tak asi má být.
Fronta jako kulisa dětství
Čekání mělo tehdy zvláštní rytmus. Jeden druh chleba, jeden druh pravdy, jeden druh života. Dospělí to brali s rezignací, děti s nechápavou samozřejmostí.
A přesto se člověk dokázal smát, hrát si a vyrůstat. Dětství si pamatuje jen mráz, kabáty a tu tichou otázku v hlavách dospělých: „Bude?“
Socialismus nebyl jen režim. Byl to stav mysli, v němž čekání nahrazovalo naději.
Když je všechno, a přesto něco chybí
Dnes vejdu do supermarketu a přepadne mě jiný druh ticha. Desítky druhů pečiva. Sladké, bezlepkové, kváskové, s kmínem i bez něj. Kapitalismus tuhle symbolickou bitvu vyhrál se vším všudy.
Jenže současnost má svůj paradox:
dnes už nečekáme na zboží, ale čekáme na pocit.
Z regálů mizí rohlíky, ale zevnitř mizí klid.
Fronty, které nikdo nevidí
Fronty se neztratily. Jen změnily podobu.
Dřív jsme stáli na chleba.
Dnes stojíme:
- na slevy, protože chceme mít víc za míň
- na pozornost, protože chceme být vidět
- na uznání, protože chceme potvrzení, že jsme dost
- na zkratky, protože nechceme cestu, ale rovnou výsledek
Jedna fronta stála tělo.
Ty dnešní stojí duši.
Svoboda je těžší než nedostatek
Socialismus nás naučil čekat.
Kapitalismus nám dal svobodu — a tím i rozhodnutí. A rozhodnutí znamená odpovědnost.
Jenže odpovědnost je těžší než nedostatek. V nedostatku nemáš volbu. Ve svobodě ji máš — a můžeš selhat sám před sebou. Možná proto tolik lidí hledá novou řadu, do které by se mohli postavit. Aby nemuseli ničím být.
Chleba dnes čeká na nás
Dnes už frontu na chleba nestojím. Ale vidím lidi, kteří stojí frontu na život — a diví se, že jim ho nikdo nenabere na lopatku a nepodá přes pult.
Svoboda je plný regál. Odpovědnost je vybrat si.
A teprve pak zaplatit.
Chleba dnes čeká na nás.
Otázka nezní, zda bude.
Otázka zní, co s tou svobodou nakonec uděláme.
💬 Výzva k diskusi
Jaké fronty podle tebe stojíme dnes? A jak si pamatuješ ty včerejší? Přidej zkušenost do komentářů — rád navážu.
🙏 Poděkování
Děkuju všem, kteří dočetli až na konec. Fronty, vzpomínky i dnešní rozhodování — to všechno nás nějak tvarovalo. Budu rád, když přidáte svůj pohled v komentáři. Možná zjistíme, že jsme si podobnější, než si myslíme.
