Článek
Když se dnes mladý člověk rozhodne, že odjede na půl roku studovat do Barcelony, stačí mu vyplnit přihlášku a koupit letenku. Žádná výjezdní doložka, žádné povolení, žádná tajná schůzka u úředníka, který rozhodne, jestli smí. Stačí karta v kapse a kufr v ruce. A přesto se v Česku ozývá brblání: drahé letenky, složité půjčky, nejistý svět.
Jenže pokud tuhle realitu porovnáme s tím, co zažívaly „Husákovy děti“ v 70. a 80. letech, je to propast. Tehdy byla svoboda vycestovat snem, který se týkal jen pár vyvolených. Většina měla dovolenou zajištěnou – ale ne podle svých představ. Bulharsko, Balaton, v lepším případě Jugoslávie. Pas zůstal v trezoru a „Západ“ byl jen obrázek na krabičce žvýkaček, které někdo přivezl od známého řidiče kamionu.
Husákovy děti vyrůstaly v režimu, kde bylo všechno nalinkované. Škola? Obor, který se hodil státu. Práce? Většinou „nafurt“, v podniku, který zaměstnával celou rodinu. Byt? Přidělený, někdy po letech čekání. Byla to jistota, ale za cenu šedi a poslušnosti. Svoboda volby neexistovala.
Dnešní Erasmus generace má opačný problém. Možností je nekonečno, ale jistoty mizí. Můžete studovat v Dánsku, pracovat v Londýně, odjet na měsíc do Thajska. Ale byt si musíte vydřít hypotékou, práce je na smlouvu na dobu určitou a v rychlém světě se málokdo cítí bezpečně. Je to paradox – svoboda tu je, ale právě proto se lidé cítí nejistí.
A tady přichází na scénu česká specialita: brblání. Tehdy jsme nadávali na režim a prázdné regály, dnes na inflaci, drahé energie a politiku. Jenže rozdíl je zásadní. Dnes nadáváme svobodně. A to je přesně ta hranice, která odděluje šedou normalizaci od dnešní reality.
František Palacký kdysi psal o českém národě jako o „dítěti dějin“. Kdyby mohl nahlédnout do dnešní Evropy, možná by si promnul oči. Od šedi normalizace k Erasmus generaci jsme urazili cestu, která by mu připadala jako zázrak.
Nikdo netvrdí, že dnešní svět je ideální. Máme problémy, nejistoty, rozdělenou společnost. Ale pravda je jednoduchá: nikdy jsme se neměli svobodněji. A jestli pořád brbláme, možná je to vlastně nejlepší důkaz. Protože svoboda se pozná nejen v tom, že můžeme cestovat, studovat a volit – ale i v tom luxusu mít na co nadávat.
Závěrem
Děkuji všem čtenářům za váš čas, názory a slušnou diskusi.
Každé srdíčko či hodnocení je pro mě znamením, že má smysl psát dál a otevírat témata, která se nás týkají.
