Krysí tanec na Hradě

Na schodech vítězství se tančí divoce.
Ruce vzhůru, mobil jako žezlo, novináři jako svatozář z blesků.
Když krysa vyhraje, netančí sama — tančí celé stádo kamer. A tančí ráda.
Vítězství je totiž chvíle, kdy se z nory stává pódium.

Jenže pak přijde prezident.
A s ním jiná schodiště — chladná, kamenná, bez potlesku.
Tady se netančí.
Tady se stojí, mluví, váží slova.
A v tom tichu, mezi řečmi o odpovědnosti a stabilitě, je slyšet šustění ocasu.
Starého, známého. Krysího.

Dole na Hradě je chlad.
Dlažba neodpouští ani sako na míru.
Krysa schází od prezidenta — ne jako vítěz, ale jako návštěva.
Už neukazuje mobil.
Už nehuláká „my jsme to dokázali“.
Teď mluví o jednání. O domluvě. O tom, že to „není jednoduché“.

Mikrofony se natahují jako husí krky.
Krysa nasadí vážnou tvář.
Ale ocas se kroutí.
Instinkt přežití nezapřeš.
Kamera všechno nevidí — ale dlažba ano.

Krysou byl.
Krysou zůstane.
Sako, funkce ani návštěva u prezidenta na tom nic nemění.
Krysa je stav duše, ne titul.
A duše se nepřešívá podle výsledků voleb.

V politice se dá zahrát všechno: triumf, pokora i pohled ke strunám historie.
Ale jedno se utajit nedá — povaha.
A tam, kde jiní stojí vzpřímeně, se některým pořád kroutí ocas.

V době, kdy každý scrolluje rychleji, než stíhá myslet, je tohle malý zázrak.
Pokud vás text bavil, štval nebo přiměl přemýšlet — napište to dole.

Bez vás je to jen text.
S vámi je to společný příběh.