Článek
Když na jeviště míří kulky z Facebooku
Kultura není luxus. Je to základní kámen identity. A když se na ni útočí, je na nás, abychom ji bránili.
V srpnu 2025 to zase bouchlo – a tentokrát to nebylo v hledišti. Jan Hrušínský, herec a ředitel Divadla Na Jezerce, se stal terčem hnutí Motoristé sobě.
Na svých profilech napsali, že jeho divadlo dostává desítky milionů jen proto, že „politicky stojí na správné straně“. Přihodili Boleka Polívku, přidali narážku na „vládní roztleskávače“ a bylo vymalováno.
Jenže tohle nebyla recenze. To byla pomluva.
Pravda, kterou se neobtěžují hledat
Divadlo Na Jezerce není státní podnik. Žádné pravidelné státní injekce, žádný nekonečný účet z ministerstva. Funguje hlavně z tržeb za vstupenky a soukromých zdrojů. Od městské části Praha 4 dostalo v minulosti dvě jednorázové dotace – každou 300 tisíc. To je v divadelním světě částka, za kterou většina příspěvkových scén ani nerozsvítí lustry.
„Desítky milionů“ jsou lež. A co je horší – je to lež, která má vyvolat závist a podezření, že umělci jsou placeni za loajalitu, ne za kvalitu.
Tohle není jen útok na Hrušínského. Je to útok na důvěru v kulturu.
Když slovo má cenu žaloby
Hrušínský neodpověděl memem ani statusem v afektu. Poslal předžalobní výzvu. Výsledek? Příspěvek zmizel.
Ale omluva? Nula.
Místo ní přišel výsměch – vtípky o tom, že výzva dorazila jiné ženě stejného jména v Radslavicích.
Když vám do zahrady hodí kámen, neřešíte, jestli trefil sousedův plot omylem. Řešíte, kdo ho hodil a proč. A tady kámen padl jasně.
Historie, co nepřestává varovat
Útoky na umělce? Není to novinka.
V 50. letech je umlčovali procesy. Za normalizace zakazovali, sledovali, vyhazovali z divadel. Rudolf Hrušínský starší byl v roce 1970 vyhozen z Národního divadla za podpis manifestu.
Po roce 1989 jsme si říkali: „Nikdy víc.“ Jenže stačí jeden status, jeden řetězový komentář – a mechanika pomluv běží stejně hladce jako tehdy. Jen místo StB tu máme algoritmus.
Kde je hlas kulturní obce?
Reakce veřejnosti byla bouřlivá – podporovatelé, kritici, stovky komentářů. Média popsala fakta, ale málokdo šel do hloubky.
A umělecká obec? Ticho.
Když se střílí na jedno divadlo, je to střelba na všechny. Mlčení kulturní scény v takové chvíli není neutralita. Je to pasivní souhlas.
Umění jako svědomí
Umění nemá být poslušné. Má být nepohodlné. Má nastavovat zrcadlo i těm, co by ho nejradši rozbili.
Když umělci čelí útokům jen proto, že mluví nahlas, je to známka úpadku společnosti.
Jan Hrušínský není jen herec. Je občan, který má odvahu se bránit. A jeho postoj je důkazem, že kultura ještě žije – a dýchá.
Výzva k odvaze
Tohle není obhajoba jednoho muže. Je to výzva k odvaze pro všechny.
Ať už jste umělci, diváci nebo prostě jen lidé, kterým není jedno, co se děje – nenechme si vzít prostor pro slušnou a věcnou debatu.
Podporujme ty, kdo tvoří srdcem, ne podle stranických not.
Kultura není o dotacích. Je o hodnotách.
A hodnoty se neobhájí samy. -pT
