Článek
Česká debata o euru má zvláštní vlastnost.
Jakmile se vysloví slovo „euro“, část veřejnosti sáhne po slovníku národního obrození, druhá po kalkulačce a třetí po hasicím přístroji, protože „teď nám budou brát korunu“.
Nebudou.
Koruna je měna. Není to babiččina peřina, rodný list ani hrob předků. Je to ekonomický nástroj. A ekonomické nástroje se neposuzují podle toho, jak dojemně znějí v hospodské debatě, ale podle toho, jestli lidem, firmám a státu pomáhají, nebo překážejí.
A právě dnes, 1. června 2026, dostala tahle debata nový politický impuls. Prezident Petr Pavel na konferenci reVize Česka znovu otevřel otázku eura a připomněl, že česká ekonomika je s eurozónou výrazně provázaná. Řekl, že díky euru by Česká republika byla blíže rozhodování v Evropské unii.
To není detail. To je podstata.
Jinými slovy: je rozdíl sedět u stolu, kde se rozhoduje, a stát za dveřmi, kde se pak jen přebírají účtenky.
Prezident zároveň řekl, že pokud by česká koruna bránila našemu rozvoji, měl by se sentiment k ní opustit. To je věta, která v české debatě o euru dlouho chyběla.
Ne proto, že by koruna byla špatná.
Ale proto, že žádný nástroj nemá být posvátný.
Můžeme mít korunu rádi. Můžeme k ní mít vztah. Můžeme si vážit její historie. Ale pokud by se z nástroje stala brzda, pak už nemluvíme o vlastenectví. Mluvíme o nostalgii, která se převlékla za státnickou moudrost.
A tady začíná skutečná debata.
Ne ta vlajková.
Ne ta hospodská.
Ne ta, kde se euro líčí jako měnový bubák s modrou vlajkou přes hlavu.
Ale debata dospělá.
Česká republika se při vstupu do Evropské unie zavázala euro v budoucnu přijmout. Nemáme dánskou výjimku. Nemáme britskou výjimku. Máme dočasnou výjimku do doby, než splníme podmínky a budeme na přijetí eura připraveni.
Jenže my jsme z tohoto závazku udělali národní čekárnu. Sedíme v ní už přes dvacet let, listujeme starými novinami a tváříme se, že čekáme na lepší počasí.
Mezitím se svět změnil.
Euro dnes používá 21 států eurozóny. Od 1. ledna 2026 se jejím členem stalo také Bulharsko. Česká republika tak zůstává mimo hlavní měnový proud EU společně s několika dalšími státy, ačkoli naše ekonomika je s eurozónou silně obchodně provázaná.
A právě tady je potřeba přestat mávat praporkem a začít počítat.
Koruna má výhodu. To si řekněme férově. Vlastní měna znamená vlastní měnovou politiku. Česká národní banka může nastavovat úrokové sazby podle české ekonomiky. To není maličkost. To je skutečný argument.
Jenže každý argument má i druhou stranu.
Vlastní měna znamená také kurzové riziko, směnárenské náklady, zajišťování kurzů, nejistotu pro firmy, horší srovnatelnost cen a další náklady pro ekonomiku, která žije z obchodu s Evropou.
Kdo obchoduje s eurozónou, ten ví, že romantika české koruny se v účetnictví rychle mění v kolonku „náklady“.
A teď si řekněme druhou nepříjemnou věc: euro není kouzelná hůlka.
Nezlevní samo od sebe máslo.
Neopraví státní rozpočet.
Neudělá z líného ministra reformátora.
A z rozhádané vlády nevyrobí švýcarské hodinky.
Euro je měna. Ne sanitka politické neschopnosti.
Ale stejně tak platí, že koruna není zázračný ochranný štít. Kdyby vlastní měna automaticky znamenala prosperitu, byly by nejbohatší země Evropy výhradně mimo euro. Jenže realita je složitější a méně vhodná pro jednoduché transparenty.
Česká republika dnes navíc není připravena jen proto, že si to někdo napíše na plakát. Ministerstvo financí v roce 2025 uvedlo, že Česko by mělo pravděpodobně plnit referenční hodnoty kritérií veřejných financí, úrokových sazeb i cenové stability. Formálně ale neplní kritérium stability měnového kurzu, protože se neúčastní mechanismu ERM II.
To je fér říct.
Kdo chce euro, nemá prodávat pohádku, že stačí vyměnit cedulky v obchodech a od pondělí budeme bohatší. Nestačí.
Potřebujeme zdravé veřejné finance.
Potřebujeme přípravu firem.
Potřebujeme přípravu státu, bank, obcí i lidí.
Potřebujeme důvěru.
A hlavně potřebujeme přestat lhát, že debata o euru je útok na češství.
Není.
Přijetím eura nezmizí lev, lípa, svatý Václav ani české dějiny. Na euromincích mají státy vlastní národní motivy. Česká národní banka už dříve vysvětlila, že české euromince by měly společnou evropskou stranu a vlastní národní stranu s českým motivem.
Takže ne, euro nám neukradne českou duši.
Maximálně nám vezme část směnárenských poplatků a politikům pár pohodlných výmluv.
A tady jsme u jádra věci.
Koruna se u nás často hájí jako symbol suverenity. Jenže skutečná suverenita není v tom, že mám vlastní bankovku. Skutečná suverenita je v tom, že moje země umí obstát, je silná, důvěryhodná, moderní, bezpečná a ekonomicky rozumná.
Slovensko po přijetí eura nepřestalo být Slovenskem.
Rakousko nepřestalo být Rakouskem.
Německo nepřestalo být Německem.
A Chorvatsko se po vstupu do eurozóny v roce 2023 nepropadlo do moře.
Euro nebere národům identitu.
Bere politikům jednoduchou výmluvu.
Protože dokud máme korunu, dá se vždycky mávnout rukou: za drahotu může Brusel, za hypotéky trh, za kurzy spekulanti, za nejistotu válka, za všechno někdo jiný.
Jenže ekonomika není hospodská historka.
Ekonomika je součet účtů, smluv, faktur, úroků, rizik a důvěry.
Prezident Pavel dnes také upozornil, že část veřejnosti vnímá euro negativně mimo jiné proto, že někteří politici cíleně vytvářejí negativní obraz společné měny. Řečeno méně prezidentsky: strach z Bruselu se u nás nerodí sám. Někdo ho pravidelně krmí, protože vystrašený volič je politicky levnější než informovaný občan.
A přesně proto je potřeba vrátit debatu o euru z úrovně strašidel do úrovně čísel.
Podle Eurobarometru z jara 2026 podporuje euro 74 % obyvatel Evropské unie. V samotné eurozóně je podpora společné měny ještě vyšší — přes osm z deseti dotázaných.
To samozřejmě neznamená, že Češi musí slepě skákat do řady.
Znamená to jen, že bychom se měli přestat tvářit, že euro je nějaký nevyzkoušený experiment, který se právě vylíhl v bruselské líhni na nápady. Euro je běžná měna většiny integrované Evropy.
Česká otázka nezní: „Přijdeme o korunu?“
Správná otázka zní: „Kolik nás stojí, že si ji držíme?“
A druhá otázka zní: „Kdy už budeme schopni vést normální dospělou debatu?“
Ne debatu o tom, že kdo chce euro, nemá rád českou zemi.
Ne debatu o tom, že každá mince bez Masaryka je národní katastrofa.
Ale debatu o nákladech, výhodách, rizicích, termínu, přípravě a odpovědnosti.
Euro není spása.
Ale koruna také není náboženství.
A pokud chceme být součástí silné Evropy, která obstojí vedle Spojených států, Číny i Ruska, měli bychom se konečně přestat chovat jako člověk, který bydlí v moderním domě, ale trvá na tom, že bude svítit petrolejkou, protože dědeček na ni byl zvyklý.
Koruna nám sloužila. To je pravda.
Ale otázka není, jestli si zaslouží úctu.
Otázka je, jestli nám ještě slouží nejlépe.
A to už není poezie.
To je účetnictví.
Závěr
Děkuji, že jste dočetli až sem.
Euro není náboženství a koruna není svatá relikvie. Je to téma, o kterém se dá mluvit věcně — bez strašení, bez nálepek a bez hospodských zaklínadel.
Budu rád za vaše argumenty v komentářích. Tvrdou debatu vítám, osobní útoky ne. Ty většinou jen prozrazují, že argumenty zůstaly doma v bačkorách.
Pokud vás text zaujal, potěší mě srdíčko, sdílení nebo podpora autora. Pomůže to dostat debatu i tam, kde se o euru zatím mluví spíš jako o čertovi v peněžence.
Díky a těším se na diskuzi.
– pT
Zdroje
Seznam Zprávy, Markéta Bidrmanová, 1. 6. 2026: Prezident k euru: Politici cíleně živí strach z Bruselu.
ČTK / České noviny, 1. 6. 2026: Pavel: Pokud by koruna bránila našemu rozvoji, měli bychom ji opustit.
Česká národní banka: Přijetí eura.
Česká národní banka: Dotazy veřejnosti k zavedení eura v České republice.
Ministerstvo financí ČR: Vyhodnocení plnění maastrichtských konvergenčních kritérií a ekonomické sladěnosti ČR s eurozónou 2025.
Evropská centrální banka: Bulgaria joins the euro area, 1. 1. 2026.
Eurobarometer / Evropská komise: Standard Eurobarometer 105, Spring 2026.
