Článek
Perex (200 znaků):
Lišák Blbůšek je pohádková bytost jen na papíře. Ve skutečnosti je zrcadlem naší politické krajiny: roztomilý úsměv, měkká slova a kapsy plné slibů, které voní po budoucnosti, ale prázdné jsou už teď.
Když se řekne „lišák“, člověk si představí chytré, mazané stvoření, co chodí po špičkách a má v očích světélko: „Já vím něco, co ty ne.“
A když se řekne „politický slib“, představíme si přibližně totéž — jen bez ocasu.
A pak přijde LiGi a namaluje lišáka, který vypadá přesně jako naše domácí realita.
Jedna roztomilá kresba — a najednou víte, že tu už dávno nejsme v zoologii, ale v pohádkologii pro dospělé.
Lišák Blbůšek — říkejme mu tak — má úsměv, který by prodal i mráz do Sibiře.
Kdyby mu to někdo věřil.
A tady je kámen úrazu: někdo mu věří vždycky.
Budulínkové republiky
V každém z nás je totiž kousek Budulínka.
Ten, který chce věřit, že když někdo zaklepe a přinese hezká slova, tak je myslí dobře.
A že když slíbí svezení na ocásku do lepší budoucnosti, tak ten ocásek opravdu unese celé naše životy, účty, rodiny, hypotéky i národní melancholii.
Jenže Budulínek si jednou sedl na ocásek.
Jednou.
A od té doby už víme, jak to dopadlo.
Přesto to zkoušíme znovu.
A znovu.
A pokaždé, když se lišák tváří smutně nebo roztomile, měkneme jako máslo v srpnu.
„Tak dobře… ale naposledy.“
A ocásek zase jede — úplně jinam, než jsme chtěli.
Český lišák: specifický druh
Lišák Blbůšek je zvláštní tvor.
Nevyhledává lesy.
Nevyhledává kurníky.
Vyhledává volební místnosti a televizní studia.
Je to lišák s mediální gramotností na úrovni skřítka, který si chtěl přivydělat v reklamě, ale zjistil, že mnohem lepší je slibovat zdarma.
Jeho přirozené prostředí je plné vět, které se tváří jako pravda, ale drží pohromadě jen díky rychle zaschlému laku z billboardů.
A především ví, že lidé mají krátkou paměť.
Velmi krátkou.
Tak krátkou, že by se do ní vešel i ocásek z té pohádky.
Hrášek jako metafora celého národa
V pohádkách má hrášek skoro vždycky zvláštní význam — magie, úkol, závdavek osudu.
V tomhle fejetonu je to mnohem prostší:
symbol toho, co si každý z nás musí chránit.
Naše práce.
Naše peníze.
Naše důstojnost.
Naše paměť.
A hrášek českého voliče je věc mimořádně křehká.
Když přijde lišák a řekne:
„Já to všechno zvládnu, já to zařídím, já tě svezu tak vysoko, že ani nebudeš vidět účtenky,“
zní to… pohodlně.
A pohodlí je návykové.
Ale Budulínek v LiGiho obrázku už ví své.
Drží si hrášek pevně, říká „ne, dneska ne“ a zavírá dvířka.
A to je možná největší politický čin, který v téhle zemi může člověk udělat.
Národní imunita na sliby ještě není vyvinutá
Kdyby existoval očkovací kalendář demokracie, jedna dávka by se jmenovala:
„Proti slibům s měkkým ocáskem.“
Nikdo ji ale nevyrábí.
A lišáků, kteří si myslí, že nás pořád ještě baví jezdit na ocásku, je dost.
Jenže možná je doba jiná.
Možná už jsme pochopili, že když má někdo v ruce jen sliby, tak jimi nezaplatí ani rohlík, natož budoucnost.
A jestli tohle pochopí víc Budulínků, bude lišákům úzko.
Ne protože by se báli.
Ale protože se jim konečně zavřou dveře před čumákem.
Pointa? Prostá jak holá věta:
V zemi plné lišáků je největší odvahou nepůjčit ocásku svůj život.
Budulínek to pochopil.
Teď je řada na nás.
Děkuji, že jste dočetli až sem.
V době, kdy má každý kapsy plné starostí i internetu, je to skoro malé vítězství nad chaosem.
A ještě větší je, že vás to baví, štve nebo nutí přemýšlet — přesně tak má fejeton fungovat.
Díky za každý lajk, komentář i tiché „jo, tohle sedí“ — a klidně i slušný nesouhlas nebo kritiku.
Bez vás je to jen text.
S vámi je to společný příběh.
A teď jste na řadě vy:
napište, jakého lišáka jste potkali, na jaký ocásek jste si málem sedli — nebo proč si svůj hrášek hlídáte jako poklad.
Pojďme to probrat slušně.
Diskuse je otevřená.
-pT
