Článek
Hala je svět.
Aspoň pro mě. Od chvíle, kdy jsem se vylouplo z vajíčka, znám jen její bílé stěny, strop posetý lampami a nekonečné řady dalších jako jsem já. Bílé peří, oranžové zobáky, občas zakokrhání. Pohybujeme se v jednom rytmu – ráno krmení, v poledne voda, večer trochu ticha, kdy slyším i svůj vlastní dech.
Říká se, že za tímhle naším světem stojí pan majitel.
Nikdo ho tady neviděl. Ale známe jeho tvář z plakátů, které se objevují na stěnách vždycky před „Velkým dnem“. Vypadá upraveně, usmívá se a slibuje, že nám bude líp. Někdy dokonce říká, že nás podrží.
A my, kuřata, chceme věřit. Protože co jiného nám zbývá?
První, co jsem o něm slyšel, byla historka od starého kohouta z rohu haly. Prý když tu pan majitel ještě nebyl, byl hlad, tma a zima. A on, jako zachránce, přinesl teplo, krmivo a lepší podmínky.
„Bez něj bys tu nebyl,“ říkávali starší. „On to s námi myslí dobře.“
Těžko říct, jestli je to pravda. Ale když máte plný vole a kolem vás je klid, máte tendenci neptat se moc na detaily.
Před pár týdny se stalo něco zvláštního.
K hale přišli lidé s kamerami. Natočili nás, jak zobeme, a pak pustili pana majitele na velké obrazovce. Říkal, že chystá „více prostoru, lepší krmivo a novou éru pro všechny“. Znělo to skvěle. Některá kuřata se dokonce roztleskala křídly.
Já jen poslouchal. Mám rád hezká slova, ale vím, že krmivo má pořád stejnou chuť.
Od té doby se o „Velkém dni“ mluví víc a víc. Někdo tvrdí, že půjdeme ven na čerstvý vzduch. Jiní říkají, že dostaneme individuální péči.
A pak jsou tací, co se jen tiše smějí a šeptají o „velkém autobusu“, který odveze vyvolené pryč. Kam přesně, nikdo neví.
Minulý týden zmizelo několik mých sousedů z řady. Ráno tu byli, večer ne.
„Odjeli na rekreaci,“ řekl mi kohout z rohu.
„A vrátí se?“
„Záleží na tom, co si představuješ pod slovem ‚vrátit‘,“ usmál se hořce.
Začal jsem si všímat detailů, které jsem dřív přehlížel. Vzduch je těžší, místa je méně. Některá kuřata mají polámaná křídla od tlačenice. Ale pořád se usmíváme, když se objeví kamera. Nikdo nechce kazit obrázek pro pana majitele.
A pak přišel Velký den.
Hala byla hlučná, světla svítila víc než kdy jindy. Dveře se otevřely a dovnitř vešel člověk v bílém plášti.
„Pojďte, pojďte,“ mával na nás.
Někteří se báli, jiní se tlačili vpřed – prý za těmi dveřmi čeká nový, lepší svět.
Já šel s davem. Cítil jsem vůni čerstvého vzduchu, poprvé v životě. A pak jsem uviděl autobus. Velký, kovový, s mřížkami místo oken. Nastoupili jsme. Cesta trvala jen pár minut.
Na konci stála obrovská budova. Z ní se linula zvláštní vůně – směs krmiva, dezinfekce a něčeho, co nedokážu pojmenovat.
Když jsme vystupovali, slyšel jsem hlas pana majitele z reproduktorů:
„Děkuji vám za důvěru. Společně jdeme vstříc lepší budoucnosti.“
Usmál jsem se. Možná to myslel vážně. Možná nás opravdu čeká něco lepšího.
A pak se za námi zavřely dveře.
Dnes už vím, co znamená „lepší život“.
Je to život, kdy už nemusíte běhat po hale, shánět krmivo ani uhýbat větším kohoutům. Je to život, kde je klid, ticho a stálá teplota.
Život v mrazáku.
Fakta k zamyšlení:
Podle dat Ministerstva zemědělství žije v Česku většina kuřat ve velkochovech s tisíci kusy na halu. Agrofert, jehož majitelem byl do roku 2017 Andrej Babiš, patří k největším producentům drůbežího masa v zemi. Podmínky v halách odpovídají legislativnímu minimu, ale kritici upozorňují na nedostatek prostoru, denního světla a přirozeného pohybu pro zvířata.
Závěrem
Děkuji všem čtenářům za váš čas, názory a slušnou diskusi.
Každé srdíčko či hodnocení je pro mě znamením, že má smysl psát dál a otevírat témata, která se nás týkají.
„Žít je těžký,
ale dýchat SPOLU
je o něco lehčí.“
-pT
