Článek
Psal se srpen 1945. Českoslovenští letci RAF – muži, kteří odcházeli mezi prvními bránit svobodu – se do vlasti vraceli mezi posledními. Až tři měsíce po kapitulaci Německa jejich Spitfiry konečně dosedly na ruzyňský beton. Bylo to slavné přistání… a zároveň začátek cesty, která pro mnohé skončila ne ve výšinách, ale za mřížemi.
Křídla a mříže
Srpen pětačtyřicátého.
Beton voní teplem,
vzduch má chuť vítězství.
Na obzoru se rodí ptáci z kovu
a nesou domů ty,
co kdysi odletěli pro naši čest.
Čtyřiapadesát křídel,
kulaté kokardy,
v očích slunce a stíny mrtvých.
Jeden políbí zem –
ne pro efekt,
ale protože ví,
že tahle chvíle se už nebude opakovat.
A pak se film přetrhne.
Rok čtyřicet devět.
Místo nebe – strop s prasklinou.
Místo motorů – tikot hodin,
které měří jen kousky života mezi výslechy.
„Jméno?“
„Poručík… bývalý…“
Pero drhne o papír
a z každé otázky kape ocet.
Fotky z Ruzyně leží v albu,
které může zmizet při domovní prohlídce.
Kokardy zrezly někde v hlavě,
stejně jako naděje.
Některá přistání
jsou horší než pád.
-pT
Děkuji všem čtenářům za váš čas, názory a slušnou diskusi.
Každé srdíčko či hodnocení je pro mě signálem, že má smysl psát dál a otevírat témata, která se nás týkají. 🖋️ pT
