Průzkum otužilce u Jordánu

Když jsem přijel k Jordánu v Odolené Vodě, svět vypadal, jako když si příroda na chvíli dřímne. Žádné drama, žádná překomponovaná romantika — jen rybník, který ví, že se nemusí ukazovat. Stačí mu být.

Za plotem mě přivítal pes. Žádné štěkání, žádné divadlo — jen ten poctivý venkovský pohled: „Tak ukaž, frajere.“ A hned nato: „Tady tě nepustím. Tohle je moje území. Chceš k vodě? Tak to obejdi.“

A tak jsem obešel. Pokorně, protože jsou dny, kdy je lepší se nehádat ani s vesnicí, ani se psem. A když jsem obešel plot, otevřel se přede mnou pohled tak tichý a čistý, že si člověk připadal, jako by vstoupil do přírodního chrámu. Poetické listopadové odpoledne, které nikdo neplánoval, ale přesně zapadlo.

Cedule hlásila rekreační řád — jako úvod do nového evangelia. Nepoužívat mýdla, neřvát, neplavat pod vlivem. Všechno vlastně docela logické. A voda mezitím ležela tichá a připravená, poctivých 5,1 °C — teplota, při které si i tvoje odvaha obléká neviditelný svetr a ptá se: „Tak co, půjdeme do toho?“

U mola se otevřely kamenné schody — poctivé, těžké, takové, jaké dělala stará doba, když se ještě nešetřilo na materiálu. Poslední schod mizí pod hladinou jako tajná dohoda mezi člověkem a zimou: „Odsud už jdeš sám.“ Trochu kloužou — ale život taky. A hned vedle pevná opora břehu, která ti připomene, že když noha zaváhá, pořád je kde se zachytit.

Molo bylo poseté větvičkami, nahaté a pravdivé. Žádná úklidová technika, jen vítr, který si dělá svou práci — a člověk, který to přijímá. A nad tím vším modré skokanské prkno, které působilo jako kamarádská provokace: „Kdybys chtěl, pošlu tě tam rychleji.“

Voda byla klidná. A já v ní — ještě klidnější. Jakmile se obličej poprvé setká s tou ledovou pravdou, svět na pár vteřin přestane mluvit. Jen srdce a dech se tiše domlouvají na tom, že dneska to zvládnou společně. Vynoříš se — a je to pořád ten stejný svět. Jen ty v něm nejsi stejnej.

Na břehu seděla lavička, skromná, trochu unavená, ale důstojná. Jako by držela v paměti všechny drobné osobní vítězství, která tu lidé nechávají — někdy potichu, někdy se smíchem, někdy se třesoucíma rukama.

A nad tím vším ticho. To opravdové, které si člověk musí zasloužit. Ne ticho prázdnoty, ale ticho přijetí.

Když jsem odjížděl, měl jsem ruce studené a hlavu lehkou. A říkal jsem si:
„Jordán v Odolce je přesně ten typ vody, která tě nezmění tím, co nabízí — ale tím, co po tobě nechce. Jen aby ses odvážil vstoupit.“

Čistota vody: 8/10
Na rybník překvapivě čistá. Bez zápachu, bez řas, bez „přírodních pozdravů“. Průzračnost lepší, než by člověk čekal v listopadu.

Vstup: 9/10
Kamenné schody jsou poctivé a bezpečné. Kloužou jen tolik, kolik se od listopadového kamene čeká. Poslední schod mizí pod hladinou elegantně — tak, že ti dá respekt, ale ne strach.

Atmosféra: 10/10
Ticho, které nelže. Molo poseté větvičkami, vítr, prázdný břeh, klidná hladina… všechno dohromady dělá z Jordánu místo, kde se člověk nemá za co schovat — a to je dobře.

Vstřícnost místa: 8/10
Pes u plotu tě nejdřív vyzkouší, ale když projdeš jeho „povětrnou kontrolou“, otevře se ti nejhezčí úsek rybníka. Přírodní humor.

Parkování: 7/10
Neofiko, ale funkční. Jen to chce respekt k místním a nezastavit závoru — pak je to v klidu.

Celkový dojem:
Silné, pravdivé místo. Voda, která nepotřebuje pózy ani záchytné body. Jen odvahu vstoupit.

V době, kdy je svět rychlý a někdy až moc hlasitý, je pro mě čest, že jste si dopřáli pár minut ticha u Jordánu společně se mnou.
Díky za váš čas, pozornost i zpětnou vazbu — bez vás by to byl jen text, s vámi je to setkání.

Budu rád za každý komentář, zkušenost nebo příběh z vaší vlastní vody.
Ať vás vaše rybníky, řeky i odvaha nesou dál.

Petr Tűrkott