Článek
Bez kamer navíc
Rozloučení s Patrikem Hezuckým proběhlo bez potřeby vytvářet událost. Nešlo o poslední potlesk ani o připomínání úspěchů v číslech a letech. Atmosféra byla klidná, soustředěná, lidská. Přesně taková, jakou by člověk čekal od někoho, kdo byl dlouhá léta slyšet, ale nikdy se netlačil do popředí.
Řeč, která nepřebíjela ticho
Proslov Libora Boučka patřil k momentům, kdy veřejná řeč zůstává důstojná. Bez patosu, bez snahy dojmout za každou cenu. Místo velkých slov zazněla přesnost. Místo emocí na povel respekt. Připomenutí člověka, který byl kolegou, parťákem a součástí každodenní rutiny tisíců posluchačů.
Hlas, který byl součástí dne
Hezuckého hlas provázel rána, cesty do práce i běžné dny. Nebyl to hlas, který by si nárokoval výjimečnost, a přesto se stal samozřejmou součástí veřejného prostoru. Právě takové hlasy často chybí nejvíc — ne proto, že by byly hlasité, ale proto, že byly spolehlivé.
Důstojnost místo efektní tečky
Celé rozloučení působilo jako připomínka, že smrt nemusí být mediálním obrazem. Někdy stačí nechat zaznít ticho, dát prostor vzpomínce a odejít bez přehnaných gest. Neudělat z konce víc, než čím skutečně je — a tím mu paradoxně dát větší váhu.
Závěrem
Možná to nebyl pohřeb, který by generoval titulky. Ale byl to obřad, který si zachoval respekt. A v dnešní době je právě to hodnota, která se počítá.
Odpočinutí věčné dej zemřelým, Pane, a světlo věčné ať jim svítí.
Ať odpočinou v pokoji. Amen.
