Článek
Kdyby mi to někdo řekl před pár lety, smál bych se. Dnes už se spíš směju s lehkou nevolí. Filip Turek – muž, který ještě nedávno burácel z kapoty svého sporťáku o „národní suverenitě“ a „vítězství ducha nad Bruselem“ – teď vážně zvažuje, že by stanul v čele české diplomacie. Ano, ministr zahraničí České republiky. V zemi, která je členem EU, NATO a která má dlouhou tradici lidí, kteří věděli, co znamená slovo důstojnost.
Petr Macinka, předseda Motoristů, to okomentoval větou, která by mohla být z učebnice dadaismu: „Bylo by to vítězství ducha nad hmotou.“
Přeloženo: když nemáš zkušenost, jazyk, znalost ani kredit, tak to přece nahradíš duchem.
A tak by to mohlo vypadat:
Na Černínském paláci místo erbu visí volant. Diplomatické pozvánky se tisknou na karbonový papír, místo protokolu se drží kód silničního provozu. Recepce v Bruselu? Samozřejmě drive-in.
Kultura má mít Otu Klempíře, spravedlnost Renatu Veseckou, a Tomio Okamura si zatím zkouší klíče od sněmovny. Jen Macinka skromně zůstává u životního prostředí, kde by se daly ekologické konference rovnou přetvořit na srazy veteránů.
Tohle všechno by bylo k smíchu, kdyby to nebylo o nás všech. Jenže to je.
A smích tu pomalu tuhne. Protože jestli se diplomacie má stát dalším zábavným formátem pro „lidi, co to myslí upřímně“, pak se nám ten stát pomalu mění v autoškolu.
Diplomacie není tuningová dílna.
Nedá se vylepšit spoilerem ani naleštit křikem o vlastenectví. Je to tichá práce s fakty, respektem a pamětí. To poslední slovo – paměť – by si měl pan Turek někam napsat. Protože kdyby ji měl, věděl by, že česká zahraniční politika přežila právě proto, že se držela rozumu, ne výfuku.
Jestli je tohle „vítězství ducha nad hmotou“, pak se obávám, že ten duch už leží v bezvědomí.
A z dálky slyším, jak Masaryk s Benešem v nebi tiše šeptají: „Hoši, tohle už není republika, to je cirkus.“
Zdroj inspirace: ČT24, ČTK, tisková vyjádření Filipa Turka a Petra Macinky
