Článek
Do světa, který drtí tisíce rodin pod exekucemi, závislostmi a domácím násilím.
Do světa, který zvládl do velké míry pochopit lidské chování a skrze reklamu či algoritmy námi od narození manipuluje.
Do světa, kde z nás algoritmy sociálních sítí vyždímají skrze dopaminové receptory poslední kapku základních emocí a nechají nás zcela prázdné.
Do světa, který roztříštil rodiny a komunity, které nám donedávna nahrazovaly přirozeně existující tlupy.
Do světa, který vykastroval mezilidské vztahy a partnerství a začal preferovat přetvářku, faleš a zasypal nás pornografií a soft-pornem.
Do světa, který dělá život tak nesnesitelně nepřirozený, že stále více lidí musí brát antidepresiva, aby v něm zvládli přežít.
Do světa, který nejenže člověka odcizil od jeho práce, ale ještě usilovně produkuje práce naprosto zbytečné, které nevytváří žádné hodnoty.
Do světa, který v nás neustále povzbuzuje jednoduché emoce – převážně pak nenávist – a naopak potlačuje hlubší, které dávají životu opravdový smysl.
Do světa, který si neváží bezpečnosti a sociální koheze starého kontinentu a rozdmýchává konflikty a nenávist mezi lidmi a národy.
Do světa, který člověku hází na záda tolik zbytečných pravidel a povinností, že je schopen sotva stát.
Do světa plného úniků, syntetických i virtuálních drog, mělké zábavy, rychlosti a nestálosti, ve kterém jsme bombardováni levným a instantním potěšením, zastiňujícím skutečné štěstí.
Do světa, kde nám marketing úmyslně podrývá sebevědomí, aby nám prodal „řešení“. Mladí muži a ženy nenávidí vlastní těla a sami sebe, jen aby značka zvýšila obrat o 5 %.
Do světa, kde mají rodiče tolik povinností a tolik možností zábavy, že se nám nemohli věnovat a dali nám telefony, abychom byli v klidu a neobtěžovali je svou zvídavostí.
Do světa, ve kterém lidstvo šíleným tempem drancuje přírodní zdroje a zatápí na katastrofu globálních rozměrů.
Do světa sociálních sítí, kde jsou rozum, fakta a rozvaha pohřbeny pod nánosem rychlých emocí, stupidity, extremismu, simulaker a ukřičenosti.
Do světa, ve kterém mocní raději nahradí zaměstnance roboty a lidmi z rozvojových zemí, než aby museli platit férovější mzdu.
Do světa, kde za znásilnění odchází pedofilní prase s podmínkou, zatímco důchodce s rakovinou dostane za marihuanu 8 let vězení.
Do světa, který nás dělá hloupými, zlými, nešťastnými, prázdnými a nezdravými.
A do světa, ve kterém se jeho tvůrci ještě odvažují označovat nás za slabou a ufňukanou generaci sněžných vloček.
V takovém světě je naší morální povinností postavit se na odpor. Není přitom potřeba brát do rukou zbraně a volat po dalším utrpení. Právě naopak, největší formou odporu je nyní paradoxně být šťastný. Skutečně šťastný – v pravém a hlubokém významu toho slova – bez nutnosti milionů na účtu a nekonečného nenasytného konzumu.
Kam kráčet?
Nemám tušení, sám jsem pořád na cestě, která nevím, kam vede. Navíc každého cesta bude přinejmenším lehce rozdílná než ta moje.
Mohu jen v největší stručnosti sdílet to, co mi pomohlo. Ve zkratce: být upřímný sám k sobě, trávit víc času s ostatními a v přírodě, limitovat sociální sítě, méně pracovat, méně konzumovat, hledat věci a činnosti, co Vám dají hluboký a dlouhodobý smysl, žít zdravě, sportovat, číst knížky a snažit se dívat se a přemýšlet o světě kolem sebe i v sobě. Ovšem ne každý má tyto možnosti, z toho důvodu se bez systémové změny neobejdeme.
Svět je ale až moc dobrý v manipulaci davů a každou emoci zvládne překroutit a pohltit do svého rámce. Proto musíme nikoli skrze emoce, ale skrze rozum v rámci možností ovlivňovat svět kolem sebe, známé, politiky, volby a další osoby, nástroje a struktury k lepšímu. A pokud možno nikdy neohýbat hřbet a být aktivní. Budovat kolem sebe silnou komunitu a využívat všechny dostupné a obhajitelné možnosti bojovat za to, na čem nám záleží.
Snem může být masovost a skutečná politická síla, ale to je cesta na dlouhou trať plná velmi delikátního vyvažování ochrany společnosti, komunit, jednotlivce a přírody, aniž bychom v sobě zadusili podnikavost, vynalézavost, svobodu a civilizaci jako takovou. Protože výsledkem změny nemusí být vždy jen zlepšení, mohli bychom přijít o právní stát, potravinovou bezpečnost, kvalitní zdravotnictví, základní lidská práva, suverenitu či demokratické zřízení.
To je ovšem pouze můj osobní postoj, nikoliv univerzálně platná maxima. Každého cesta je jiná. A každého cesta se ještě může změnit. Zásadní je ovšem začít – udělat první krok.
