Článek
Zdá se, jako by se odehrávaly dva naprosto protikladné paralelní příběhy najednou. Jedni rámcují ženu jako nebezpečnou teroristku, která se pokusila pokusila zavraždit agenta ICE a byla zabita v sebeobraně. Druzí tuto událost vykreslují jako chladnokrevnou vraždu zcela nezúčastněné a nic netušící civilistky.
Každý má ihned názor, přestože nezná kontext, právní pozadí či předchozí události. K objasnění události stačí jen politická příslušnost, vše ostatní je nepodstatné.
Díky bohu, že nežijeme na divokém západě
Očekával bych, že první, na co každý Čech po shlédnutí videa pomyslí, je úleva, že nežije v USA. Že česká policie na rozdíl od „elitních agentů“ ICE nemá výcvik pouhých 47 dní (počet dní byl určen podle toho, že Trump je 47. prezidentem), ale v rámci základní odborné přípravy každý policista tráví 8 měsíců čistě výcvikem. V kombinaci s evropským respektem k lidskému životu tak policie za neuposlechnutí výzvy, ujíždění či i sražení na místě člověka nepopraví. Navíc díky výcviku většinou potenciálně nebezpečné vozidlo v česku zablokujeme policejními auty a přistupujeme k němu ze stran, protože do stran auta většinou nejezdí.
V naší krásné zemičce by se tak seberadikálnější paní proti policistům nejspíš ani nerozjela, neměla by k tomu příležitost. Můžeme to vidět na různých Čechoslovácích, blokujících aktivistech a dalších. Zákroky u nás totiž policie většinou provádí s ohledem na bezpečí všech zúčastněných. Aktivisty blokující tramvaj na Národní třídě tak do náruče popadne těžkooděnec, usadí je do dodávky a odveze je na místní oddělení, kde si je chvilku nechají na cele a po pár dnech jim přijde pokuta za přestupek.
Vyřešeno v klidu jako lidi. Aktivisté mají za cenu pokut mediální pozornost, jejich oponenti se jim vysmějí a pár lidí přijde o pár minut později do práce.
Vroucí kotel animální nenávisti
Američané se mezitím předhání v tom, kdo událost nejlépe přetočí o 180 stupňů tak, aby vyhovovala jejich politickému pohledu. Zcela vážně mají někteří lidé z této úplně zbytečné smrti upřímnou radost, jiní zase volají po smrtících útocích na federální agenty. A mnoho Čechů – poblázněných tímto viděním světa – jim v tom nadšeně sekunduje.
Ty tam jsou řeči republikánů, kteří po vraždě Charlieho Kirka vehementně odsuzovali politické násilí a stavěli se do pozice morální nadřazenosti. V této pozici je nyní vystřídali ti, kteří měli z vraždy Kirka druhé Vánoce. Pokud by se situace odvíjela obráceně a republikánský aktivista by zemřel při blokování kolony agentů FBI na cestě k Trumpovu sídlu, jsem si téměř jistý, že by se podobné emoce na obou stranách jen obrátily.
A mezitím, co prostý lid nadšeně vstupuje do rolí v rámci této bouřlivé scény, životní úroveň běžného Američana stále přinejmenším stagnuje, rozdíly mezi bohatými a chudými se zvětšují, nemovitosti skupují neprůhledné fondy a administrativa má volné ruce bez dohledu. Otázka zní, zda nesledujeme fotbalový zápas, ve kterém se jeden či oba týmy snaží rozpoutat mezi diváky co největší bitku, aby se všechny pohledy přesunuly z hřiště na tribuny. Následná otázka by měla znít, co se v tom případě děje na hřišti, že jsou někteří lidé ochotni riskovat takový chaos a tolik zmařených životů.
A nejhorší na tom je, že se na hřišti nemusí dít vůbec nic záhadného. Tatáž nenávist totiž může pohánět i soupeřící politické elity a na hřišti se tak může odehrávat ta stejná bitka, pouze v menším počtu účastníků.
Amerika nám nesmí být příkladem
Prim hrají emoce, tribalismus, nenávist a touha po absolutním vítězství a totálním zničením nepřítele. Pravda, odměřenost, racionalita, to všechno mizí v kolektivní psychóze. A asi to nebude náhoda, že nejvýrazněji tento trend zasahuje nejkonzumnější společnost na světě. Touha po okamžitém a úplném uspokojení všech potřeb – navíc ještě v kombinaci s nástrahami algoritmů sociálních sítí – nebude asi úplně zdravým základem pro pluralitní demokracii, založené na kompromisech a střídání stran u moci.
Zároveň s tím je nutné podotknout, že ačkoliv to článek může naznačovat, pravda není nikdy zcela uprostřed. Naopak, v některých případech může mít pravdu z většiny pouze jeden tábor. Pro příklad uvedu skutečnou hrozbu v podobě migrace, která je dlouhodobě bagatelizována demokratickou – potažmo u nás pětikoaliční – stranou a další skutečnou hrozbu v podobě rozpínavosti Ruska a Číny, kterou zase bagatelizuje republikánská – potažmo u nás šestikoaliční – strana.
Stále více lidem doba nasazuje brýle, které jim pokřivují vnímání reality a z názorových a hodnotových soupeřů vytvářejí monstra, která je třeba zlikvidovat. Pokrytectví a nesoulad je tak pochopitelný, jelikož v jejich očích nestojí proti lidem, ale proti monstrům. A pro monstra není empatie na místě.
Samozřejmě je nutné zmínit, že každého brýle jsou jinak silné a pokřivují tak realitu rozdílnou mírou. Důležité ovšem je, že zatímco někteří politici své kampaně těmto pokřiveným pohledům přizpůsobují, skutečné problémy zůstávají neřešeny.
