Článek
Drogy, šikana, nulový respekt k vychovatelkám, násilí, alkohol, sexuální problémy, neustálé útěky. To je realita, se kterou jsem se pravidelně dostával do styku, když jsem poslouchal vyprávění mé známé, která dlouhé roky pracovala jako vychovatelka v dětském domově. Dětském domově, který doteď plní titulky novin jakožto funkční a rodinné prostředí. Pokusil jsem se to řešit, domluvil se se známou a zkontaktoval jsem zřizovatele, nakonec z toho ovšem vycouvala. Projevil se zásadní symptom celého tohoto odvětví - absolutní rezignace.
Bohužel až 70 % dětí z dětských domovů končí na ulici nebo na drogách, Český rozhlas mluví o polovině. Ona má známá z celé jedné „třídy“ mluvila o 2 chovancích, kteří podle ní měli potenciál se v životě uchytit.
Jsou to děti primárně z chudých a problémových rodin, často romského původu. Někteří přitom jsou částečně v péči rodičů a částečně v péči ústavu. Jedinou nadějí v praxi zůstává adopce, ale jak řekl jeden z pěstounů, lidé přistupují k adopci jako k nákupu na Rohlíku. Očekávají slušného modrookého kudrnatého blonďáka, ne romského chlapce, který si za život prošel často takovým peklem, které si většina z nás nedokáže představit. Není proto překvapením, že většinou ženské vychovatelky tyto děti nezvládají a výsledek nápadně připomíná výsledky českého vězeňského systému, kde se člověk v „ústavní péči“ od svých spoluvězňů akorát naučí ještě horší věci.
Armáda vždy vytahovala lidi z bídy, tak proč by nemohla pomoci dětem
Po celou historii, ale i v dnešních méně rozvinutých společnostech, kde neexistuje sociální zabezpečení či veřejné zdravotnictví, je armáda často jedním z nejpopulárnějších způsobů, jak dát svůj život do pořádku (nebo k tomu alespoň dostat naději). Paradoxně se to dnes týká jak Spojených států, tak Ruské federace, ale to už odbočujeme moc daleko.
A částečně se to děje i u nás, střední vojenská škola v Moravské Třebové a Univerzita Obrany v Brně dlouhodobě lákají děti z chudších poměrů, kteří tak mohou dosáhnout na vzdělání, které by jim rodiče nikdy nebyli schopni zaplatit. Zrovna před pár dny jsem se bavil s kamarádem z UNOBu, který říkal, jak je rád, že díky platu za studium (cca 20 tisíc čistého + ubytování zdarma, za podmínky kontraktu s armádou na 15 let) může nejen nebýt zátěží pro svou rodinu, ale také jí naopak občas vypomoci.
To, s čím si ovšem pohrávám má mnohem větší měřítko. Mohlo by pomoci převést (alespoň částečně) dětské domovy do kompetence armády?
Armáda aktuálně disponuje sítí posádek a útvarů po celé republice. Tyto útvary disponují často jídelní, ubytovací a sportovní kapacitou ještě z časů minulého režimu, která není z důvodu dlouhodobých podstavů využívána na 100 %. Objekty jsou hlídané kamerami, čidly a stálou strážní službou.
Co je ovšem zásadní je to, že na rozdíl od iluze „rodinného prostředí“ v dětských domovech může vojenský režim nabídnout mnohem více - asi nejbližší alternativu přirozené lidské tlupy či kmene. Nemluvě o tom, že dvoumetrový chlap s jizvami z Afghánistánu bude mít u dětí mnohonásobně vyšší respekt než postarší rezignovaná vychovatelka.
A paradoxně tento voják bude mít k dětem také mnohem blíž. Jak poukázal například psychiatr Bessel A. Van der Kolk, posttraumatická porucha u zanedbaných či dokonce týraných dětí je velmi podobná posttraumatické poruše válečných veteránů. Nemluvě o psychologické službě AČR, která má s PTSD bohaté zkušenosti.
Vojenské prostředí také může dětem nabídnout postupně gradující aktivity na pomezí výcviku a hry, které je naučí užitečným věcem do života. Další věc, která v dětských domovech chybí. V dětských domovech mimochodem žije cca 5 000 dětí, je tak možno uvažovat například o buddy-systému (voják ve dvojici s dítětem), ze kterého by voják mohl mít finanční bonus, nemluvě o vyšší motivaci vojáka zůstat v armádě.
Posledním faktorem je budoucnost. Po dovršení 18 let dítě z dětského domova často vyhodí a i když se především neziskové organizace snaží s těmito lidmi pracovat, mnoho jich propadá do chudoby, kriminality, exekucí a dalších problémů - zkrátka je bez budoucnosti a moc dobře to ví. Právě zde může armáda (trpící nyní neuvěřitelným podstavem) nabízet kontinuitu ve formě kariéry vojáka z povolání - ideálně na stejném útvaru, kde by odchovanec nepřišel o mladší kamarády a mohl se sám zapojit do aktivit jako instruktor či vychovatel.
České republice by to navíc umožnilo zvýšit vydávané peníze na obranu, aniž by tím trpěl zbytek služeb. A některé zaměstnankyně a zaměstnanci dětských domovů by mohli najít uplatnění v jiných pečovatelských sektorech, například v péči o seniory, která vzhledem ke vzrůstajícímu počtu nemohoucích seniorů bude potřeba výrazně posílit.
