Článek
Za posledních třicet let česká politika nezažila takovou ostudnou kapitolu, jakou sledujeme dnes. Předsedou Poslanecké sněmovny se ostudně stal Tomio Okamura, trestně stíhaný politik, známý svými otevřeně protiromskými výroky a zlehčováním historického utrpení Romů, který ani není schopen řádně jako poslanec přiznat majetek. Do popředí se zároveň dostává Filip Turek z Motoristů, aspirant na jakékoli ministerské křeslo, který se neproslavil jen hajlováním, ale i svými protiromskými výroky například, když o těžce popálené dvouleté Natálce po žhářském útoku ve Vítkově napsal, že jde o „polehčující okolnost“. Nedávno navíc cynicky komentoval vraždu ekologických aktivistů v Panamě, když střelce označil za hrdinu, který „zastřelil škodnou“. To, že právě tito lidé dnes,k ostudě nás všech ,zaujímají klíčové posty v parlamentu a bezostyšně aspirují na vládní moc, je varovným signálem hlubšího problému české politiky a úpadku snad ne nevratného charakteru.
Na první pohled by se mohlo zdát, že podpora těchto sil dramaticky vzrostla. Jenže při bližším pohledu jde spíše o přeskupení hlasů než o skutečný boom. V minulých volbách měla SPD více mandátů než dnes, část voličů však přešla k Motoristům. Dohromady ale tyto dvě strany získaly podobný, ba vyšší počet křesel než SPD samostatně v minulosti. Extrémistické hlasy tedy zůstávají celkem stabilní a jen se rozložily mezi dvě formace, které nyní společně působí v parlamentu a ucházejí se o vládní posty.
Současná politická situace obnažila Andreje Babiše v celé své kráse jako politicky nezodpovědného oportunistu. Ukázalo se, že je ochoten spojit se s kýmkoli, kdo mu zajistí cestu zpět k moci, a to bez ohledu na hodnoty či postoje těchto spojenců. Jeho populismus se projevil naplno: místo hájení demokratických principů a mezinárodního obrazu země podřídil vše své osobní touze po premiérském křesle a snaze zajistit si politickou beztrestnost. Jenže i přesto to není vina pouze jeho.
K dnešní situaci přispěla totiž také výraznou měrou vláda Petra Fialy, která svými nesplněnými sliby a politikou s asociálními rysy odradila běžné voliče a nahnala je do rukou právě Babiše. Ten jim totiž ochotně naslibuje vše, co předchozí vláda nedokázala splnit. Fialova vláda slibovala důchodovou reformu, ale přinesla jen dílčí parametrické úpravy. Slíbila řešit krizi dostupného bydlení, ale nepředstavila žádné skutečné řešení. Deklarovala stabilizaci veřejných financí, ale rozpočty zůstaly deficitní. A když přišla inflace a energetická krize, pomoc byla pomalá a nedostatečná, zatímco konsolidační balíček zvýšil odvody pro živnostníky a DPH u některých položek. Navíc se vláda prezentovala především jako vláda NATO, EU a podpory Ukrajiny, což sice jasně odpovídalo jejím geopolitickým prioritám, ale pro velkou část domácích voličů to znamenalo, že jejich každodenní problémy zůstaly stranou.
Za nástup extremistů nemůže jen Andrej Babiš. Ten je pouze cynickým hráčem, který využívá příležitosti. Skutečným problémem je selhání vlády Petra Fialy, která svou politikou s asociálními rysy ztratila důvěru lidí. A právě tato ztráta důvěry otevřela cestu těm, kteří dnes sedí v parlamentu a míří do vlády – lidem, jejichž výroky a postoje by v demokratické společnosti měly být nepřijatelné. Současná opozice by si z toho měla vzít poučení, že nestačí jen před volbami mobilizovat takzvané demokratické síly, ale pokud se dostane k vládě, musí prosazovat kroky, které lidem skutečně pomohou a řeší celospolečenské problémy. Právě tímto by měla upevňovat demokratické hodnoty a bránit nástupu extremistů a neméně nebezpečných politiku oligarchizujících sil.
