Článek
15. ledna 2026 rozhodl soud o žádosti Dominika Feriho, odsouzeného za znásilnění a pokus o znásilnění, o podmíněné propuštění z výkonu trestu. Lidově řečeno zda ho propustí na podmínku, nebo ne. Rozhodl, že ho nepropustí. Zdůvodnění zaznělo poměrně jasně: podle soudce odsouzený nemá dostatečnou sebereflexi, nevypořádal se s následky svého jednání vůči obětem a proto u něj nelze zatím očekávat vedení řádného života.
Zní to rozumně. Zní to lidsky. A právě proto stojí za to se u toho na chvíli zastavit.
Ne kvůli Dominiku Ferimu. Ale kvůli tomu, jak dnes mají soudy o podmíněném propuštění rozhodovat. Protože tentokrát už nejde jen o výsledek. Jde o pravidla.
Rozhodnutí padlo v lednu, tedy už podle nové právní úpravy, která je účinná od 1. ledna 2026. A ta změnila jednu podstatnou věc, která v celé debatě trochu zapadla. Ještě donedávna platilo, že soud mohl odsouzeného podmíněně propustit, ale nemusel. I když byly splněny všechny formální podmínky, měl prostor říct: zatím ne, nejsem přesvědčen.
Od začátku tohoto roku je situace jiná. Zákon už nestaví rozhodnutí na pocitu, ale na otázce, zda jsou, nebo nejsou splněny zákonné podmínky. Pokud jsou, soud má propustit. Pokud nejsou, musí být z rozhodnutí jasně patrné, která z nich splněna není a proč Není to slovíčkaření. Je to pojistka proti tomu, aby soud rozhodoval svévolně, jen podle dojmu, že ‚to ještě není ono‘.
Zákon přitom pořád mluví o polepšení a o předpokladu řádného života. Jenže polepšení v právním smyslu neznamená správně zvolená slova ani emoce, které znějí dobře v médiích. Znamená především chování, plnění povinností, hodnocení ve výkonu trestu a konkrétní rizika do budoucna. Právo je v tomhle ohledu překvapivě střízlivé. Pracuje s tím, co lze ověřit, ne s tím, co se špatně měří.
A tady se dostáváme k pojmu, který v tomhle případě zazněl nejčastěji. Sebereflexe. Slovo, které zní silně a srozumitelně, ale právně je velmi vágní a dejme tomu problematicky. Není nikde definované, a každý si pod ním představí něco jiného a nedá se prostě objektivně změřit. Soud ho ,ale samozřejmě může použít. Ale pokud má obstát jako skutečný důvod pro zamítnutí žádosti, musí být jasně vysvětleno, především jak se její absence konkrétně projevuje v chování odsouzeného, jak souvisí s rizikem opakování trestné činnosti a z jakých podkladů soud vychází. Pokud tohle vysvětlení chybí, zůstává jen dojem. A právě na dojmech už nové právo stát nechce.
Možná si někdo řekne, že v tomhle případě na tom nezáleží. Že jde o výjimečnou kauzu a výjimečné jméno. Jenže právo funguje právě tehdy, když výjimky nedělá. Když stejná pravidla platí i tam, kde to není populární. Dnes se o rozhodnutí píše. Zítra se bude rozhodovat o někom, o kom se psát nebude. A tam už bude záležet jen na tom, jestli soud skutečně vysvětlil, proč zákonná podmínka splněna není, nebo jestli zůstal u toho, že „to tak necítí“.
Tenhle text není obhajobou Dominika Feriho. A není ani útokem na konkrétního soudce. Je připomínkou toho, že od prvního ledna už nestačí rozhodnout. Je nutné rozhodnout přesně. Srozumitelně. A podle pravidel, která si právo samo nastavilo.
Podmíněné propuštění-propuštění na podmínku není odměna.Není to ani gesto shovívavosti, ani projev milosrdenství, jak by se mohlo laicky zdát. Je to právní institut s jasnými pravidly. A čím víc emocí konkrétní případ vyvolává, tím důležitější je trvat na tom, aby soudy svá rozhodnutí vysvětlovaly jazykem práva, ne pocitů.Protože soud má soudit činy, což nová právní úprava výslovně posiluje, ne vnitřní světy.
