Těžba skončila. Identita zůstává

31. ledna 2026 se na Dole ČSM ve Stonavě zastavily stroje v posledním porubu. A 4. února horníci vyvezli symbolický poslední vozík černého uhlí. Tím se po téměř 250 letech definitivně uzavřela těžba černého uhlí na Ostravsku a Karvinsku i v celé České republice. Je to zvláštní pocit, jako kdyby se zavřelo něco, co tu bylo dřív než naše rodiny, dřív než republika, dřív než většina měst v dnešní podobě. Ale kdo tady žije, ví, že to není jen technická zpráva. Je to konec éry, která formovala úplně všechno: krajinu, města, mentalitu i to, odkud kdo pochází.

Tenhle kraj totiž nikdy nebyl jednobarevný. Ať se dneska někteří toho slova štítí, Ostrava a celé Ostravsko‑karvinsko jsou ve skutečnosti multikulturní už sto padesát let. Jen se tomu tak neříkalo. Lidi sem přicházeli ze Slovenska, z Polska, z Haliče, z Podkarpatské Rusi, z Moravy i z Čech. Každý měl nějaký důvod, většinou jednoduchý: v dolech a v hutích byla práce a jistota. A skoro v každé rodině tu najdeš aspoň jednoho chlapa, který fáral. To je společný jmenovatel, který spojuje lidi bez ohledu na to, odkud jejich předci přišli. Možná právě proto je tenhle kraj tak odolný a vznikl právě z migrace, z pohybu, z míchání kultur a povah.

Kdo si pamatuje socialismus, ví, že OKR tehdy nebyl jen tak nějaký kout republiky. Byl to strategický prostor, který režim potřeboval udržet v chodu. A podle toho to taky vypadalo. Horníci měli jedny z nejvyšších výdělků, obchody byly zásobené lépe než jinde, některé věci se sem dostávaly dřív a v určitých obdobích bylo dokonce levnější pivo. A hlavně byty. Stavěly se celé čtvrti, celé nové části měst, a horníci měli přednost.Vznikly typické hornické kolonie a v nich unikátní soudružné komunity lidí podobné těm na vesnicích a to i přímo v centru města. Mladé rodiny se sem stěhovaly právě proto, že tady se na byt nečekalo deset let. Rekreace, podnikové ozdravovny, kulturní domy — to všechno bylo součástí systému, který měl udržet lidi v dolech a udržet region stabilní.

A nesmíme zapomenout, že na šachty nenavazovala jen těžba samotná. Celý region byl propojený jako jeden velký stroj. Hutě, koksovny, železárny, strojírny, doprava, energetika a to všechno stálo na uhlí. Když se fáralo, jely i fabriky kolem. Když se zastavilo, otřáslo se všechno. Proto měl tenhle kraj takovou váhu a proto se o něj režim staral víc než o jiné části republiky.

A pak tu byla kultura. Den horníků na Černé louce nebyl žádný lokální jarmark. To byla událost, na kterou přijížděli nejvýznamnější umělci tehdejšího Československa. Pražské soubory, orchestry, populární zpěváci. Režim se snažil ukázat, že horník je elita dělnické třídy, a podle toho se o ně staral. Ať už to bylo upřímné, nebo jen politicky výhodné, fakt je, že takovou kulturní péči neměl žádný jiný region.

Dnes z toho zůstaly haldy, poklesy, staré šachty a spousta příběhů. Ale hlavně zůstali lidé, kteří jsou zvyklí makat, přizpůsobit se a držet při sobě. A to je podle mě důvod, proč konec těžby není konec regionu. Ten kraj tímhle neumírá. Má univerzity, průmyslové zóny, dopravu, kterou mu může půl republiky závidět, a hlavně lidi, kteří jsou zvyklí zvládat změny. Tenhle region má pořád na čem stavět a má i šanci navázat na svou slávu, jen jiným způsobem, v jiné době a s jinými příležitostmi.

A možná právě proto si myslím, že každý, kdo z tohohle kraje pochází, může být právem hrdý. Na historii, která nebyla jednoduchá. Na práci, která byla tvrdá. A na to, že tenhle kraj vždycky držel pohromadě, i když se svět kolem měnil.

Zdroje