Článek
Nedělní debata na ČT24 z 19. dubna 2026 měla být standardní diskusí o tom, kdo povede českou delegaci na červencový summit NATO. Jenže místo věcné debaty přišel moment, který se stal symbolem něčeho mnohem širšího. Ukázal, jak se v české politice začíná obracet základní vztah mezi mocí a kontrolou.
Spor vznikl ve chvíli, kdy moderátor Martin Řezníček (ČT) připomněl, že Česko dlouhodobě neplní závazek dvou procent hrubého domácího produktu (tedy celkové hodnoty všech statků a služeb, které ekonomika vyprodukuje za rok) na obranu. Poslanec Radek Vondráček (ANO) jeho formulaci označil za „vysoce manipulativní“ a následně pronesl větu, která okamžitě obletěla sociální sítě:
„Dávejte si na to pozor. Zlepšete svoji práci.“
Moderátor reagoval stručně, ale pevně: „O tom, jestli se k tomu vrátíme, rozhodnu já.“ Do výměny se vložil i bývalý ministr zahraničí Jan Lipavský (Piráti), který Vondráčkovo vystupování označil za arogantní a nevhodné.
Na první pohled jde o drobnou slovní přestřelku. Ale ve skutečnosti je to ukázka trendu, který se v české politice objevuje opakovaně a to napříč vládami. Nejde o jeden tábor proti druhému, ale o širší tendenci moci být podrážděná z toho, že je konfrontována otázkami. A někdy i z toho, že je konfrontována fakty.
Typickým příkladem je situace z doby minulé vlády, kdy novináři Českého rozhlasu upozornili na neohlášený konflikt zájmů náměstka ministra životního prostředí Petra Hladíka (KDU‑ČSL). Ten reagoval tím, že odmítl, že by o jakýkoli konflikt šlo, tvrdil, že postupoval podle zákona, a označil kritiku za neoprávněnou. Ani tehdy nepřišlo přiznání problému ze strany politiků a upozornili na něj novináři a watchdogové.
To jen potvrzuje, že napětí mezi mocí a kontrolou není výjimkou, ale pravidelně se vracejícím jevem.
A právě proto je důležité připomínat základní princip:
Novináři jsou tu od toho, aby se ptali a kontrolovali. A koho jiného než ty, kdo právě vládnou.
Opozice může kritizovat a navrhovat, ale nemá výkonnou moc. Nerozhoduje o rozpočtech, zákonech ani mezinárodních závazcích. Proto je logické, že nejostřejší otázky míří logicky na vládu tedy právě na ty , kdo mají skutečnou moc a odpovědnost.
V demokracii je to navíc přesně naopak, než jak to v té debatě zaznělo.
V demokracii je to občan, kdo říká politikům, aby zlepšili svoji práci. Ne politik novináři.
A v současné situaci to celé zní ještě jinak. Podobné výroky nezaznívají ve vzduchoprázdnu. Dnes se objevují v době, kdy vláda prosazuje změnu financování veřejnoprávních médií.
Když politik v přímém přenosu napomíná moderátora veřejnoprávní televize, aby si „dal pozor“ a „zlepšil svoji práci“, zatímco jeho politický blok rozhoduje o tom, jak bude tato televize financována, má to jinou váhu než běžná podrážděná reakce v debatě. Ať už je úmysl jakýkoli, kontext je jasný.
Veřejnoprávní média si platíme také proto, aby byla protiváhou moci. Aby se ptala. Aby kontrolovala. Aby byla nepříjemná, když je to potřeba. Ne proto, aby politikům poskytovala komfort. A někteří politici si nejsou ochotni zvyknout, že to tak je. Že to tak má být. Že to není osobní útok, ale součást jejich práce.
A pokud má někdo někomu říkat „zlepšete svoji práci“, pak jsou to občané směrem k politikům. Ne politici směrem k novinářům.
