Článek
Neziskovky pod palbou
Když se řekne „neziskovka“, část politiků okamžitě naskočí do bojového módu. Volby 2025 to ukázaly naplno. SPD, Motoristé i ANO během kampaně slibovali, že „zatočí s neziskovkami“. Tomio Okamura je označil za „parazity na státním rozpočtu“, Motoristé psali, že „nemají co dělat na státním rozpočtu“ a Andrej Babiš v debatě prohlásil, že „neziskovky si mají vydělávat samy, stát má podporovat jen sport“
Zní to tvrdě, skoro jako by neziskovky byly nějaká privilegovaná kasta a nebyly tvořeny občany . Jenže realita je jiná.
Neziskovka se díky vyjadřováním těchto politiků jeví jako sprosté slovo.Neziskové organizace nejsou anonymní „aktivistické buňky“. V běžném životě se člověk setkává velmi často aniž by jsme si to uvědomovali. Jsou to spolky rybářů, zahrádkářů, včelařů, sportovních klubů, dobrovolní hasiči, organizace pomáhající obětem trestných činů nebo lidem s postižením. To vše jsou právě ty údajně příživnické neziskovky. Bez nich by spousta věcí prostě nefungovala. Stát nemá kapacitu a ani některé věci neumí a především nemůžou dělat tak dobře jako když je dělají občané z vlastního zájmu .
Kolik peněz vlastně jde na neziskové organizace ?Politici rádi mluví o miliardách, ale čísla jsou jasná: v roce 2025 je v rozpočtu 16,9 miliardy Kč pro neziskové organizace. To je méně než jedno procento celkového rozpočtu. Největší část jde na sport – 6,9 miliardy Kč přes Národní sportovní agenturu. Zbytek směřuje na sociální služby, kulturu, zdravotnictví a další.
Zaměstnanci neziskových organizací nejsou žádní vysavači rozpočtu – pokud odvádějí práci naplno a vkládají do ní svou odbornost, je naprosto normální, že za to dostanou plat. Nikdo přece nemůže dělat zadarmo, a už vůbec ne práci, která vyžaduje kvalifikaci a nasazení.Důležité je také uvést že průměrný plat v neziskových organizacích je o 45% nižší než celostátní průměr.
Takže když někdo říká, že „neziskovky vysávají stát“, je to spíš populistický rétorický trik motivovaný snad odvedením pozornosti, než fakt.Snad je také motivací absence nabídky reálných řešení opravdových problémů , které trápí společnost.
Jedním z oblíbených terčů je Romea. Kritici ji vykreslují jako „dotovaného aktivistu“. Ve skutečnosti má Romea financování z více zdrojů – část od státu, část z EU programů(i někteří podnikající politici z nich čerpají ),část od zahraničních nadací a soukromých dárců. Podíl státních peněz je relativně malý. Přesto se stává symbolem, na kterém se dá snadno demonstrovat „boj proti neziskovkám“.
„Ať si fungují za svoje,“ říkají politici. Jenže státní rozpočet nejsou cizí peníze. Jsou to prostředky občanů. Pokud stát podpoří sportovní klub nebo dobrovolnickou organizaci, financuje tím občany jejich vlastními penězi. Dotace nejsou privilegium, ale způsob, jak se společnost sama podporuje. Jednoduše státní peníze jsou peníze občanů. Toho si přece především politici musí být vědomi. V tomto kontextu znějí směšně a je nepotěšující až smutné, že někteří voliči na to přesto slyší.
Neziskovky se staly obětním beránkem. Politici na nich demonstrují sílu, ale ve skutečnosti útočí na vlastní občany třeba i na rybáře,zahrádkáře, sportovce, dobrovolníky, lidi, kteří pomáhají slabším. Bez neziskového sektoru by byla společnost chudší, slabší a méně soudržná. Ve skutečnosti některým politikům ale soudržná společnost nevyhovuje – kromě okamžiků, kdy sami selhávají. Stačí si vzpomenout na začátek pandemie covidu, kdy stát nebyl schopný zajistit ani základní ochranné prostředky. Tehdy se lidé spojili, sami začali šít roušky a distribuovat je sousedům i nemocnicím. Solidarita občanů tehdy zachraňovala situaci, kterou stát nezvládl. Doufejme, že to co nezvládá a neumí stát budeme moci stejně jako doposud řešit my občané bez ohledu na to, kteří politici se budou střídat u moci.
