Článek
Když se v Česku řekne švarcsystém, většina lidí tuší, že jde o něco zakázaného. Jen málokdo ale přesně ví, co to znamená. A přitom právě tato definice se má zásadně změnit. Vláda navrhuje nový pětibodový test, který může ovlivnit miliony lidí. Od zaměstnanců přes osoby samostatně vydělečně činné (OSVČ) až po firmy, které dnes stojí na hraně zákona.
Co je švarcsystém a proč je zakázaný
Švarcsystém je situace, kdy člověk pracuje jako zaměstnanec, ale firma ho vede jako OSVČ. Na papíře podniká. Ve skutečnosti ale:
- má jednoho „klienta“,
- pracuje podle pokynů,
- má pevně danou pracovní dobu,
- používá firemní nástroje,
- nemůže posílat náhradníka,
- a nenese vlastní podnikatelské riziko.
Typický příklad:
Firma potřebuje skladníka. Místo pracovní smlouvy mu řekne, ať si založí živnost. Každý den chodí na směny, má vedoucího, nosí firemní vestu, dělá přesně to, co mu řeknou. Jenže formálně je „podnikatel“. Firma tak ušetří na odvodech a odpovědnosti. Pracovník přijde o dovolenou, nemocenskou i ochranu před výpovědí.
Proto je švarcsystém zakázaný. Nejde o boj proti podnikání. Jde o to, aby se zaměstnanci nepřevlékali do kabátu OSVČ jen proto, že je to pro firmu levnější.
Jak se švarcsystém posuzuje dnes
Současná právní úprava vychází ze zákoníku práce a z judikatury Nejvyššího správního soudu. Ta říká, že se musí hodnotit celkový obraz vztahu, ne jen formální znaky. Důležitá je i ekonomická závislost. Pokud člověk pracuje výhradně pro jednu firmu a nemá vlastní podnikatelské riziko, soudy to považují za závislou práci.
Tento širší pohled umožňuje inspekci práce odhalit švarcsystém i tam, kde se firmy snaží tvářit, že jde o podnikání.
Co navrhuje vláda
Nový návrh mění celý přístup. Zavádí pětibodový test. Pokud nejsou splněny všechny znaky, nejde o švarcsystém. Ekonomická závislost mizí úplně. Pokuty se snižují. A pracovníci už nemají být sankcionováni vůbec.
Vláda to vysvětluje snahou o větší právní jistotu. Odborníci ale upozorňují, že tím může vzniknout prostor pro masivní návrat švarcsystému. Formální test totiž neodpovídá realitě moderní práce. Home office, flexibilní úvazky a digitální řízení výkonu se do něj nevejdou.
A právě tady narážíme na základní princip, který se v právu opakuje napříč obory. Zákony musí reagovat na realitu. Ne na to, jak si ji představujeme, ale na to, jak skutečně funguje. A realita dnešního trhu práce je jiná než před dvaceti lety. Lidé pracují na dálku, kombinují více zakázek, řídí je software, ne nadřízený. Pracovní vztahy jsou pestřejší a méně formální.
Zjednodušení definice švarcsystému do pěti znaků tuto realitu nezachytí. A tím se otevírá prostor pro nejistotu, obcházení pravidel i pro to, aby se část zaměstnanců přesunula na IČO jen proto, že je to levnější.
Evropský kontext: Španělsko jde opačnou cestou
Zajímavé je, že tato změna není vyžadována evropskou směrnicí o platformové práci. Ta řeší kurýry a řidiče, ale neříká, jak má stát definovat švarcsystém.
Španělsko naopak posílilo ochranu pracovníků. Přijalo tzv. Rider Law, který uznává kurýry jako zaměstnance, pokud je platforma řídí pomocí algoritmů. Španělsko tak uznalo, že moderní kontrola nemusí mít podobu nadřízeného. Může ji vykonávat software.
Třetí status: řešení, které Česko ignoruje
Mnoho evropských států už pochopilo, že svět práce není černobílý. Ne všichni pracovníci se vejdou do dvou kategorií, které známe my. Zaměstnanec, nebo OSVČ. Nic mezi tím.
Proto například Itálie, Portugalsko nebo Španělsko zavedly třetí status. Něco mezi zaměstnancem a podnikatelem.
Co třetí status obsahuje
Tento status dává pracovníkům základní sociální ochranu, která OSVČ běžně chybí. V praxi to znamená:
- minimální odměnu,
- základní nemocenskou,
- vyšší důchodové pojištění,
- pojištění pro případ pracovního úrazu,
- právo na informace o tom, jak algoritmus přiděluje práci,
- možnost kolektivního vyjednávání,
- ochranu před jednostranným ukončením spolupráce.
Zároveň ale zachovává flexibilitu. Pracovník si může organizovat čas, mít více klientů a pracovat projektově. Firma má jistotu, že neporušuje zákon, protože vztah je jasně definovaný.
Jak se k tomu staví čeští politici
A tady je zásadní rozdíl.
Zatímco v Evropě se třetí status stal běžnou součástí pracovního práva, v Česku zůstává jen v rovině debat.
- žádná vláda ho dosud nepředložila jako návrh zákona,
- ministerstvo práce připravilo několik pracovních verzí, ale nikdy je neposlalo do připomínkového řízení,
- odbory se obávají, že by třetí status mohl být zneužíván jako levnější forma zaměstnání,
- podnikatelské svazy jsou rozdělené,
- politické strany se k němu staví zdrženlivě, protože by vyžadoval změnu odvodů, nová pravidla a nový dohled.
Výsledek je jednoduchý:
třetí status se v Česku nikdy nedostal ani na jednání vlády, ani do Sněmovny.
A právě v tomto kontextu působí současná změna definice švarcsystému jako krok opačným směrem, než kterým se vydala velká část Evropy.
Kam míříme
Změna definice švarcsystému je tedy mnohem víc než technická úprava. Je to rozhodnutí o tom, jakou podobu má mít český pracovní trh. Zda bude stát chránit zaměstnance, nebo zda dá přednost flexibilitě a nižším nákladům pro firmy. Zda bude následovat státy, které posilují ochranu pracovníků v digitální ekonomice, nebo zda půjde vlastní cestou.
A je škoda, že se u nás nevede vážná debata o třetím statusu. O tom, jak chránit pracovníky, kteří nejsou ani typickými zaměstnanci, ani skutečnými podnikateli. O tom, jak nastavit férové odvody. O tom, jak přiznat, že svět práce se změnil.
Jeden detail v zákoně tak může změnit mnohem víc, než se na první pohled zdá.
Zdroje :
https://www.lexology.com/library/detail.aspx?g=1fe9de0e-f385-4f60-b067-2a389f55e49f
