Prezident má dané pravomoci. A má i povinnost politicky uvažovat

Prezident by měl zvažovat politické dopady své účasti na mezinárodních summitech, protože každé jeho vystoupení má vnitropolitický i zahraniční rozměr. Nic to však nemění na tom, že jeho ústavní právo reprezentovat stát navenek zůstává nedotčeno. A právě zde se otevírá jádro sporu mezi prezidentem Pavlem a ministrem zahraničí Macinkou, který se pokouší politický nesouhlas převést do roviny ústavního výkladu. Tento pokus ale naráží na samotné znění Ústavy.

Ústava v čl. 54 říká, že prezident je hlavou státu. To není jen titul, ale funkční rámec. Z něj se odvíjí jeho role v zahraniční reprezentaci. Čl. 63 pak prezidentovi svěřuje sjednávání a ratifikaci mezinárodních smluv. Tyto úkony vyžadují kontrasignaci, tedy spolupodpis vlády. Kontrasignace znamená, že prezident něco vykoná, ale vláda za to nese odpovědnost. Je to pojistka, aby prezident nemohl sám měnit právní poměry státu. A právě zde je klíčový rozdíl. Účast na summitu NATO není právní akt. Právní akt je úkon, který mění práva nebo povinnosti státu, například podpis mezinárodní smlouvy. Samotná přítomnost na summitu nic takového nevyvolává. Je to výkon reprezentace, který prezident vykonává samostatně a bez potřeby kontrasignace.

Spor vznikl ve chvíli, kdy vláda oznámila, že delegaci na summitu NATO povede premiér Babiš a že se jí mají účastnit pouze členové vlády. Ministr zahraničí Macinka následně prohlásil, že prezident nemá na summitu co dělat, protože zahraniční politiku určuje vláda. A právě zde se vrací jeho dřívější výrok z doby sporu o jmenování Filipa Turka ministrem. Tehdy v soukromé SMS zaslané prezidentskému poradci napsal, že pokud prezident nevyhoví, „spálí mosty způsobem, který vejde do učebnic politologie jako extrémní případ kohabitace“. Tento výrok zazněl před několika týdny, ale jeho duch se nyní znovu objevuje. Macinka tak za pomoci premiéra Babiše opět rámuje situaci jako mocenský střet dvou ústavních pólů, který má být podle něj demonstrací síly vlády vůči prezidentovi.

Zarážející je, že premiér Babiš s prezidentem o celé věci dosud osobně nemluvil, přestože se téma stalo hlavní mediální agendou už před několika týdny. A právě zde podle mého názoru vystupuje do popředí role premiéra. Tím, že s prezidentem nekomunikuje přímo a nechává spor růst výhradně přes média, spor vědomě živí. Vytváří tím dojem, že konflikt není technický, ale hodnotový. A že vláda je připravena jít do otevřeného střetu, pokud prezident neustoupí. Tento postup není náhodný. Zapadá do logiky Macinkovy dřívější výhrůžky o „extrémní kohabitaci“. Vláda tak podle mého názoru neřeší spor, ale naopak jej udržuje v chodu.

Prezident Pavel reagoval připomenutím, že ministr zahraničí nemůže hlavě státu zakázat reprezentovat Českou republiku, protože by tím popíral její ústavní pravomoci. A zde je nutné zdůraznit podstatné. Vláda může rozhodnout, kdo povede delegaci, ale nemůže prezidentovi zakázat účast. Nemá k tomu žádný ústavní nástroj. Jakýkoli pokus o takový zákaz by byl jen politickým prohlášením bez právního účinku.

Prezident však zároveň nemůže ignorovat politickou rovinu. Měl by zvažovat, zda svou účastí nezvyšuje napětí v situaci, kdy vláda volí konfrontační tón. Na druhé straně ale nesmí rezignovat na roli, pro kterou byl zvolen. Lidé ho volili právě proto, aby svou ústavní funkci vykonával, nikoli aby se jí vzdával pokaždé, když vláda projeví nelibost. Pasivní přístup by byl stejně problematický jako přístup konfrontační. Prezident má své ústavní místo. A má i povinnost politicky uvažovat.

Premiér Babiš se ocitá v pozici, která je formálně jasná, ale politicky citlivá. Jako vedoucí delegace může rozhodnout o jejím složení, ale nemůže rozhodnout o tom, zda prezident na summit pojede. Jeho postoj tak ovlivňuje celkový tón sporu, ale nemění ústavní realitu.

Celý konflikt tak stojí na rozdílu mezi politickou vhodností a ústavní možností. Prezident může summit navštívit, protože mu to Ústava umožňuje. Zda je to politicky vhodné, je jiná otázka . Ministr zahraničí však nemůže politickou argumentaci vydávat za ústavní pravidlo. Tím se dostává mimo rámec, který mu Ústava vymezuje.

Celý spor tak zůstává, a v to doufejme, v rovině domácí politiky. O to víc je vidět, že by situaci pomohlo, kdyby premiér dokázal s prezidentem jednat přímo a otevřeně. Jeho argument, že vláda umí lépe vysvětlit vlastní obranné výdaje, nebyl sám o sobě nelogický. Jenže bez osobního jednání zůstal viset ve vzduchu. A je škoda, že v takto citlivé chvíli nemáme premiéra, který by dokázal podobný spor včas uchopit a dovést k dohodě.

----------------------------------------------------------------------