Článek
Včera mi přistál v e-mailu dopis od Pirátů s výzvou k podpisu petice „Pro silnější Evropu“. V zásadě chtějí:
- Zvýšení výdajů na obranu na 3 % HDP (ať jsme připraveni na vše).
- Podporu českého obranného průmyslu – zjednodušíme byrokracii a pomůžeme firmám růst.
- Posílení evropské obrany – společná síla EU je klíčem k naší budoucnosti.
A já si připadal, jako by mi před očima ožívaly kapitoly z knihy Naomi Klein The Shock Doctrine: The Rise of Disaster Capitalism.
Abych byl správně pochopen: Plně si uvědomuji bezpečnostní výzvy dnešní doby a rozhodně nejsem zastáncem rezignace. Nemůžeme připustit vítězství Ruska. Zároveň si však myslím, že naše bezpečnostní strategie by neměla vést k bezhlavému nalévání veřejných peněz do chřtánu velkého kapitálu. Namísto promyšlené politiky vidím, jak se volá po systematickém odstranění překážek pro národní i nadnárodní zbrojní koncerny. Stejné kroky v minulosti vedly jen k předraženým a nespolehlivým dodávkám zbraní a munice.
Stačí se podívat do historie. Již během první světové války zbrojařské firmy obchodovaly s oběma stranami konfliktu. A nemusíme chodit ani tak daleko do minulosti. Předražené dělostřelecké granáty o 1,4 miliardy Kč zakoupené v rámci muniční iniciativy hovoří jasnou řečí [5]. Dnes se tváříme, že jsme poučeni, ale ve skutečnosti jen opakujeme staré chyby. Jak si můžeme být jisti, že zbraně, které draze pořídíme, budou skutečně dodány? Nebo že nebudou na dálku omezeny, pokud vlastník byznysu nebo nějaký politik usoudí, že jejich použití není v jeho zájmu? Nebo že namísto skutečné nezávislosti, o které mnozí hovoří, pouze budeme dál dotovat americký vojenský průmysl a zvyšovat svou závislost na nespolehlivých USA?
Příkladů, kdy soukromý sektor nebo státy přímo ovlivnily vojenské operace, je více. USA například omezily dostřel raket HIMARS na Ukrajině, aby zabránily jejich použití proti ruskému území [1]. Tedy přesněji výrobce na rozkaz administrativy USA. Elon Musk z vlastní vůle dočasně vypnul Starlink nad Krymem, čímž znemožnil ukrajinské armádě provést útok [2]. Nedávno zde proběhly diskuze o červeném tlačítku v F-35. Ano, stíhačky zřejmě nejdou dálkově vypnout, ale jsou závislé na aktualizacích sw. A když je neprovedete - víte co to znamená. Tato rozhodnutí ukazují, že technologická a vojenská závislost na soukromých firmách může vést k situacím, kdy bezpečnostní politika státu není plně v jeho rukou.
Co bych očekával od těch, kteří volají po silnější Evropě? Především důraz na to, aby státy měly v obranném průmyslu silnější vliv, a to nejen legislativně, ale i vlastnicky. Nejde jen o investice do obrany, ale o vytvoření prostředí, kde stát nebude tahat za kratší konec. Prioritou by mělo být, aby státní zakázky byly kvalitní, včasné a nepředražené, a abychom tuto filozofii prosazovali i na úrovni EU.
Často se u nás traduje mýtus, že stát je špatný hospodář a neměl by podnikat. Ale podívejme se na příklady z kapitalistických zemí, kde státní vliv funguje. Francie vlastní 25,3 % v Dassault Aviation [3], která vyrábí stíhačky Rafale. Izrael má velký státní vliv na obranný průmysl, což mu umožňuje vyvíjet moderní technologie a udržovat si strategickou autonomii. V oblasti energetiky vidíme státní angažovanost například u EDF ve Francii, kde stát drží 83,7 % podíl [4]. Nebo u nás ČEZ.
A my? Jdeme opačným směrem. Namísto budování strategické soběstačnosti a získávání vlivu chceme dotovat soukromé firmy, které pak mohou obchodovat, s kým chtějí, za podmínek, které jim vyhovují. A chceme jim k tomu umést cestičku. A co hůř, zisky často mizí v daňových rájích namísto toho, aby se vracely zpět do ekonomiky země a přispívaly k růstu domácího průmyslu a zaměstnanosti. Namísto investic, které by z dlouhodobého hlediska posilovaly naši ekonomickou stabilitu, se peníze z veřejných rozpočtů přelévají do soukromých rukou bez jakékoliv garance že opravdu dojde k zvýšení obranyschopnosti a návratnosti pro stát.
Je na čase přehodnotit tento přístup a místo dotací začít budovat skutečnou evropskou obrannou suverenitu.
