Článek
Aby bylo hned na začátku jasno:
Nejsem pro-palestinský, libanonský, íránský, hamásovský, ruský ani jinak „pro“. Nestavím se ani na žádnou „anti“ stranu jako antisemitismus a podobně. Rád bych se viděl na straně etiky, humanismu a práva – i toho mezinárodního. Vše, co následuje, vychází z tohoto postoje.
Pamatujete si ještě ten moment, když izraelský dron zasáhl kolonu humanitárních pracovníků organizace World Central Kitchen (BBC News, 3. 4. 2024) a zabil sedm lidí? Nebo některý z opakovaných incidentů, kdy izraelské jednotky zastřelily záchranáře – například událost v Džabaliji zaznamenaná Amnesty International (Amnesty, 22. 1. 2024). Nebo ten, kdy byli záchranáři s rukama svázanýma za zády popraveni po zásahu kolony? (The Guardian,31.3), nebo střelba do hladového davu čekajícímu na jídlo?
A další a další příběhy? Bylo a je jich už tolik, že splývají. A to jen těch, které neunikly pozornosti médií. A pak přišlo vysvětlení, omluva, sliby vyšetření. A podpora světových politiků –
„Izrael má právo se bránit“
A pak ticho. Stejný vzorec se opakuje při každém bombardování nemocnice, školy, uprchlického tábora, kostela či tisku – nejen v Gaze, ale i v Libanonu, Sýrii,Íránu. Žijeme v éře, kdy destrukce může být precizní, okamžitě mediálně zpracovaná a morálně zneutralizovaná a zrelativizovaná.
Tato „chirurgická brutalita“ přichází s novou maskou: technologie, AI, právní jazyk. Kdo by dnes stavěl plynové komory, když lze zničit čtvrť dronem s narativem „legitimního cíle“?
Násilí se přizpůsobilo 21. století. Ale z hlediska obětí i etického dopadu není rozdílu mezi středověkým mučením a pleněním, genocidou Arménů a dalších etnik, nacistickým holokaustem, válkou na Ukrajině a algoritmickým likvidováním lidí nebo celých etnik.
Historické paralely nemají být ideologické
Kdo by se jen odvážil přirovnávat Izrael k nacistickému Německu? Je to nebezpečný terén. Minové pole. Minimálně si koleduje o nálepku antisemity. Toho hajzla, který ospravedlňuje utrpení Židů za 2. světové války – nebo s ním snad souhlasí? Ale pokud má mít historie smysl, pokud se z ní máme poučit, musíme hledat vzorce, ne jen jména, průběh událostí nebo počty obětí. I Hitler byl zvolen demokraticky. I v nacistickém Německu fungovaly soudy a policie – tvrdé, nespravedlivé, represivní k těm, kteří byli označeni za nepřátele.
Dnes Izrael vězní a mučí tisíce lidí – Palestinců, Libanonců, Syřanů – bez soudu. Opakovaně popravuje zdravotníky, novináře, děti. Bombarduje kolony humanitární pomoci OSN, nemocnice, elektrárny, civilní infrastrukturu. A místo popření má připraveny narativy: „omyl“, „kryt pro Hamás“, „legitimní cíl“, „obrana“. Nepřátele už nevyhledává jen tajná policie jako bylo gestapo. Stará se o to umělá inteligence jako Gospel, Levander a další (The Guardian, 2024).
Pravdu už není potřeba umlčovat nebo cenzurovat. Stačí ji utopit v záplavě informací, dezinformací, polopravd a relativizací.
Když se spravedlnost stává divadlem
My lidé ze západní společnosti si rádi udržujeme iluzi hodnot: lidská práva, mezinárodní právo, nezávislé soudy. Ale této iluzi se věří jen tehdy, pokud agresor není náš spojenec. V případě Izraele už dávno nejde o sebeobranu. Jde o projekt etnické nadvlády, podporovaný technologií, diplomacií a zbabělým mlčením. O projekt, který spáchal již snad všechna zvěrstva, o kterých jsme po 2. světové válce řekli – již nikdy více.
To, co Izrael provádí, není identické s holokaustem – ale jen z hlediska formy nebo rozsahu. Z hlediska principů a rétoriky – kolektivní viny, dehumanizace, popření práv, beztrestnosti – se díváme do téže propasti. A díváme-li se do ní dostatečně dlouho, pohltí nás (Nietzsche). A pokud tomu nečelíme – pokud to omlouváme nebo s tím souhlasíme – selháváme. Stejně nebo hůř než ti před námi.
Kam to vede
Co se stane s demokracií a společenskou smlouvou, pokud připustíme, že pro některé platí jiná pravidla než pro ostatní? Když ti, kdo se označí za ohrožené, získají právo zcela přepsat hranice morálky, etiky a práva? Pokud přijmeme bez výhrad izraelské „právo na obranu“ – navzdory tomu, že podle mezinárodního práva je použití síly omezeno zásadami nutnosti a proporcionality, jak stanoví např. ženevské úmluvy a výklady Mezinárodního soudního dvora i v jeho současné formě, - pak musíme připustit obdobnou logiku univerzálně. A ta zní hrozivě:
Pokud mi někdo v hospodě vyhrožuje, že mě zabije, dává mi to právo ho preventivně zastřelit, vyvraždit celou jeho rodinu a vypálit ulici, kde žije a vyhladovět příbuzné? A zaútočit na každého, kdo by snad přispěchal na pomoc? Samozřejmě že ne. Ale přesně tohle je logika, kterou ospravedlňujeme – jen v jiném měřítku, s jiným slovníkem a podporou „spojenců“.
V důsledku takového dvojího nebo trojího metru přestává být demokracie systémem hodnot. Stává se dekorací moci. Zákony se ohýbají podle potřeby. Právo ztrácí univerzálnost. A víra veřejnosti v jakoukoli spravedlnost se vytrácí.
Tady už nejde jen o Gazu, Libanon, Sýrii, Írán… Jde o nás všechny.
A co my?
„Nejtemnější místa v pekle jsou vyhrazena těm, kteří zachovávají nestrannost v časech morální krize.“
Dante Alighieri
Skutečný test naší etiky a statečnosti nepřichází, když je to snadné. Přichází, když je třeba vzdorovat, i když to není pohodlné.
Zabalíme-li zlo do bezpečnostních termínů, ještě to neznamená, že se nestáváme spolupachateli. Mlčení nestačí. Relativizace je součást útlaku.
Je čas se ptát: Kdo jsme? Jakou společnost, jakou demokracii to vlastně chráníme, když mlčíme, když jsou rozcupovány hodnoty, na kterých měla stát?
A možná je čas znovu formulovat jednu z nejzákladnějších otázek:
Kým jsme, když ospravedlňujeme zlo? Kým jsme, když se díváme stranou?
