Válka s Íránem jako šoková doktrína 2.0

tento článek jsem doplnil 9.4.2026 o kapitolu „… a pak se to zvrtlo“, v níž reflektuji vývoj do „křehkého příměří“

V době, kdy se informační prostor plní zjednodušenými narativy a emočně zabarvenými sděleními, je těžké udržet si jasnou hlavu. Oficiální důvody války – hrozba íránské jaderné bomby, raketový program, regionální nestabilita – jsou vážné a nelze je smést ze stolu. Stejně vážné je však i podezření, že ekonomické zájmy a dlouhodobé strategické cíle hrály roli, která zůstává ve veřejné debatě často nevyřčena.

Tento text se nesnaží nahradit oficiální verzi událostí. Chce pouze ukázat, že existuje jiný, stejně konzistentní způsob, jak propojit doložená fakta. Nejde o konspirační teorii – nepostuluji tajnou schůzku v temné místnosti. Jde o myšlenkový experiment: vezmu fakta, která jsou veřejně dostupná, seřadím je do časové posloupnosti a ptám se, zda z nich lze sestavit scénář, v němž by válka s Íránem nebyla nečekanou krizí, nebo důsledek bezpečnostní eskalace, ale připravenou a využitou příležitostí.

Aby byl experiment transparentní, držím se přísných pravidel:

Text je rozdělen do tří hlavních částí:

V závěru shrnu, co model ukazuje a co neukazuje, a proč má myšlenkový experiment smysl – ne jako náhrada za investigativní žurnalistiku, ale jako nástroj kritického myšlení.

Tento text není investigativní zprávou. Autor nemá přístup k utajovaným dokumentům ani ke svědectvím insiderů. Všechny závěry jsou odvozeny z veřejně dostupných informací a jsou prezentovány jako myšlenkový experiment. Jeho cílem není obvinit žádnou konkrétní osobu, ale ukázat, že oficiální narativ není jediný možný, a povzbudit čtenáře, aby kladli otázky, které v mainstreamové debatě často chybí.

Autor není novinář ani politický aktivista. Text vznikl jako soukromý projekt s využitím veřejně dostupných informací.

Všechny zdroje jsou uvedeny a prokliknutelné. Čtenář si může každé tvrzení ověřit.

Text nepobízí k žádné politické akci ani k šíření dezinformací. Jeho jediným cílem je přispět k veřejné diskusi o tom, v jaké situaci se svět nachází a co z toho vyplývá pro společnost, firmy nebo jednotlivce.

Pokud se v budoucnu objeví nové důkazy (např. uniklé dokumenty, svědectví insiderů), může být tento myšlenkový experiment potvrzen, vyvrácen nebo upraven. Autor si vyhrazuje právo text aktualizovat.

Než se na podzim 2025 a v zimě 2026 začaly přesouvat lodě a stíhačky, než proběhla diplomatická jednání v Ženevě, než zazněla slova o „break glass plan“ – byl tu strategický rámec, který administrativa Donalda Trumpa začala budovat hned první den v úřadě.

20. ledna 2025 podepsal Trump exekutivní příkaz 14156 s názvem „Declaring a National Energy Emergency“ [1][2]. Dokument prohlašoval, že stávající energetická kapacita USA je nedostatečná a že země musí urychlit těžbu, zrušit byrokratické překážky a využít surovinové bohatství k posílení své pozice ve světě. Klíčová věta z příkazu zněla:

„Spojené státy mají potenciál využívat své dosud nevyužité energetické zdroje na domácím trhu a prodávat svým mezinárodním spojencům a partnerům spolehlivé, diverzifikované a cenově dostupné dodávky energie. (The United States has the potential to use its unrealized energy resources domestically, and to sell to international allies and partners a reliable, diversified, and affordable supply of energy.)“ [1]

Tím bylo řečeno vše: cílem nebyla jen soběstačnost, ale exportní ofenziva. Nouzový stav umožnil obcházet standardní environmentální procesy (ESA, Clean Water Act) a aktivovat zákon o obranné výrobě (Defense Production Act) k urychlení povolení a výstavby infrastruktury [4][5][6].

Stejný den začala i deregulační smršť: urychlení těžebních povolení, otevírání federálních pozemků [2][3][7] a později v únoru 2026 zrušení vědeckého základu pro regulaci emisí („endangerment finding“) [8][9][10]. Tato opatření sama o sobě nebyla přípravou na válku, ale vytvářela strukturální prostor pro okamžité využití jakékoliv příležitosti, jakéhokoli cenového šoku, který by nastal.

Republikánští senátoři již dříve připravili„10‑bodový plán k znovuzískání americké energetické dominance“ [11]. Senátorka Cindy Hyde-Smith to shrnula slovy: „Je naléhavě nutné, abychom znovu získali energetickou dominanci. Pomohlo by to sebrat vítr z plachet Rusku, posílit naši ekonomiku a bezpečnost našich spojenců.“ [15]. Plán zahrnoval nové prodeje těžebních práv na moři, urychlený export LNG do zemí NATO a deregulaci.

V červenci 2025 Kongres schválil „One Big Beautiful Bill Act“, který poskytl fosilnímu průmyslu rozsáhlé úlevy a pobídky a zároveň nařídil šest aukcí na těžbu v Aljašce do roku 2032. Administrativa tedy nejen že odstranila regulace, ale také finančně motivovala těžaře k expanzi [12] [13] [14].

Navzdory těmto krokům se však americké ambice střetly s realitou trhu. Cena ropy se v druhé polovině roku 2025 pohybovala kolem 60–65 dolarů za barel, tedy pod break‑even cenou mnoha břidlicových projektů [16][17][18]. Zároveň globální převis nabídky dosahoval 2,7–3,0 milionů barelů denně [17][19] a zásoby zemí OECD se vrátily na úroveň 30denní spotřeby.

Ještě horší situace panovala na trhu se zkapalněným zemním plynem (LNG). Evropa sice v letech 2022–2023 dramaticky zvýšila dovoz amerického LNG jako náhradu za ruský plyn, a to až zhruba na 56 %, ale i projevila snahy o diverzifikaci. Zároveň v roce 2025 evropské zásobníky zůstávaly plné a ceny plynu se vrátily na předválečnou úroveň kolem 11 USD/mmBtu(Britská tepelná jednotka cca 28m3 zemního plynu) [20][21] [22][23] [24][25]. Vzniklo tak prostředí, kde vysoká cenová nouze z let 2022–2023 už odezněla a kde se zmenšoval prostor pro marže.

Američtí těžaři na tuto situaci zareagovali obezřetně. Namísto expanze dál upřednostňovali kapitálovou disciplínu, snižování dluhu a návrat hotovosti akcionářům. Reuters už v lednu 2025 psala, že Wall Street očekává, že američtí producenti ponechají výdaje pod kontrolou a zaměří se spíš na „shareholder returns (výnosy pro akcionáře)“ než na „drill, baby, drill“ [26]. V březnu Reuters s odkazem na Morgan Stanley uvedla, že průměrný kapitálový výdaj producentů má v roce 2025 klesnout asi o 4 % [27], a Reuters v dubnu popsala, že menší těžařské firmy začínají brzdit aktivitu kvůli nízkým cenám ropy a vyšším nákladům [28]. Jak konstatovala analytická firma Rystad Energy, „…bez cenového šoku bude americká břidlice jen těžko přitahovat kapitál“.

Zjednodušeně řečeno: Administrativa měla ambici stát se energetickou velmocí, měla připravenou deregulaci a daňové pobídky, ale neměla odbyt a ziskové marže. Evropa sice zůstávala významným odbytištěm pro americké LNG, ale už ne v podmínkách panické nouze z let 2022–2023; Asie dál odebírala levnější ruskou ropu a globální převis nabídky tlačil ceny dolů [17][21][22][30].

Právě v tomto bodě vstupuje do hry zkušenost z války na Ukrajině. Po ruské invazi v únoru 2022 se globální energetické trhy otřásly v základech. Cena zemního plynu v Evropě (TTF) vyskočila z předkrizových úrovní kolem několika desítek eur za MWh na více než 200 EUR/MWh a v srpnu 2022 překročila i hranici 300 EUR/MWh [31][32][33]. Americký export LNG do Evropy zároveň prudce vzrostl: podle EIA činil americký podíl na evropských LNG dovozech v roce 2021 asi 2,4 Bcf/den (miliarda krychlových stop), v roce 2022 už 6,5 Bcf/den a v roce 2023 7,1 Bcf/den [34]. Reuters už v březnu 2022 popisovala americké LNG exportéry jako jedny z velkých vítězů evropské energetické krize [33].

Američtí těžaři a zbrojaři inkasovali miliardové zisky – The Guardian s odkazem na analýzu Global Witness uvedl, že pět největších veřejně obchodovaných ropných firem dohromady vydělalo od invaze na Ukrajinu 281 miliard dolarů. Do této sumy významně přispěly právě americké firmy ExxonMobil a Chevron [35][36].

Tento konflikt ukázal, že válečný šok dokáže vyřešit strukturální problémy americké energetiky – zvýšit ceny, vytvořit odbyt, posílit export a učinit z USA dominantního dodavatele pro Evropu [33][34][39] [40]. Když tyto efekty po roce 2023 odezněly, evropské ceny plynu výrazně ustoupily z krizových maxim, a že americký exportní model začal čelit tlaku nižších marží, vyšší konkurence a slábnoucí evropské poptávkové nouze, nabízí se hypotéza (jako jádro tohoto myšlenkového experimentu): co kdyby se podařilo takový šok zopakovat? Írán by se pak nabízel jako logický cíl – dlouhodobý nepřítel, který když uzavře Hormuzský průliv, pak by to mělo dramatický dopad na trh, a jeho jaderný program by poskytoval ideologické ospravedlnění.

Pokud měl přijít nový šok, bylo třeba se na něj připravit. 3. ledna 2026 provedly USA vojenskou operaci pod krycím jménem „Operation Absolute Resolve“, která svrhla Nicolase Madura. Letectvo nasadilo přes 150 letounů včetně B‑1B, F‑22 a F‑35, Delta Force zajistila klíčové cíle. Prezident Trump na sociální síti zveřejnil fotografii Madura na palubě USS Iwo Jima [41][42][43].

O necelé tři týdny později, 29. ledna 2026, Úřad pro kontrolu zahraničních aktiv (OFAC) začal vydávat sérii generálních licencí (GL 46–50), které americkým firmám (po splnění některých podmínek) povolovaly obchodovat s venezuelskou ropou a hnojivy – s tím, že platby směřují na účty kontrolované USA, nikoli přímo státní společnosti PDVSA [44][45][46]. Následně americké ministerstvo financí vydalo další licenci, která měla usnadnit průzkum a produkci ropy a plynu ve Venezuele, včetně dovozu zboží a technologií potřebných pro provoz a opravy [47][48]. Z právních rozborů i oficiálních oznámení OFAC plyne, že nešlo o jednorázové gesto, ale o postupné rozšiřování prostoru pro americké a spřízněné firmy v ropném sektoru [48][49].

Trump se nijak netajil tím, že jde o ropu. V rozhovoru pro Fox News 6. ledna řekl: „Venezuela je bohatá na ropu. Máme tam lidi, kteří to umí těžit. Až to bude pod kontrolou, podepíšeme smlouvy s americkými firmami a ropa poputuje k nám a do Evropy. Je to vítězství pro všechny.“. Reuters 6. ledna napsala, že zvýšení venezuelské těžby je po zásahu proti Madurovi „Hlavní cíl (top objective)“ administrativy, a že Trump jednal s velkými ropnými firmami o investicích až v řádu 100 miliard dolarů. Reuters současně citovala jeho plán přesměrovat do USA 30 až 50 milionů barelů venezuelské ropy, původně určené jinam, a Al Jazeera upozorňovala, že Trump otevřeně mluví o dlouhodobé americké kontrole venezuelské ropy a hnojiv [50][51][52][53]. (Poznámka mimo téma článku – toto přesměrování v praxi znamenalo např. ropnou blokádu Kuby se všemi důsledky jak pro Kubu, tak pro region [53a]).

Právě tato otevřenost však mezi analytiky vyvolávala spíše rozpaky než nadšení. Proč přebírat kontrolu nad venezuelskou ropou, když pro ni není odbyt? Ceny ropy byly nízké, Evropa diverzifikovala, Asie nakupovala ruskou ropu se slevou. Analytici z Bloombergu, Reuters i nezávislí komentátoři si tuto operaci vysvětlovali buď jako klasický „ropný hon“ (oil grab) nebo jako nesrozumitelný krok, který nedává ekonomický smysl. Někteří spekulovali, že jde o odměnu pro Chevron a další firmy spojené s administrativou, jiní o snahu vytlačit Čínu z regionu.

V tomto bodě se dostáváme od faktu k hypotéze. Faktemje, že USA po pádu Madura velmi rychle otevřely cestu k obchodování s venezuelskou ropou, že Trump chtěl přesměrovat její část do USA, a že administrativa tlačila na americké ropné firmy, aby ve Venezuele investovaly [44][45][50][51]. Hypotézou je že tento krok mohl představovat předem připravený záložní zdroj pro nadcházející připravované uzavření Hormuzu a že venezuelská ropa najednou získá strategickou hodnotu jako náhradní zdroj. (To už není přímo doložený fakt, ale interpretační závěr vycházející ze souslednosti událostí.)

Tuto hypotézu nepřímo posiluje i další vývoj. Reuters koncem ledna psala, že Chevron má v plánu výrazně zvýšit export venezuelské ropy do USA už v březnu 2026, a v březnu pak popsala jednání Chevronu a dalších firem o rychle rozšiřitelných projektech ve Venezuele [55][56]. Jinými slovy: Operace ve Venezuele mohla být předem připraveným záložním zdrojem pro následné uzavření Hormuzského průlivu – přesně podle scénáře, který se na Ukrajině osvědčil.

Doloženo ale je, že po vojenském zásahu proti Madurovi administrativa velmi rychle budovala mechanismus, který mohl venezuelskou ropu proměnit v použitelný doplňkový zdroj.

Téměř současně s licencováním venezuelské ropy, 30. ledna 2026, schválil americký State Department prodej zbraní za 6,67 miliardy dolarů pro Izrael a za 9 miliard dolarů pro Saúdskou Arábii[57][58][59]. Izraelský balík zahrnoval mimo jiné 30 vrtulníků AH-64E Apache, zatímco saúdský balík zahrnoval 730 střel Patriot PAC-3 MSE a související vybavení [58][60][61]. Kongresman Gregory Meeks (demokrat) kritizoval, že administrativa tímto krokem „… zjevně ignoroval dlouhodobé předpisy Kongresu a normy pro prodej zbraní (blatantly ignored long-standing Congressional prerogatives and arm sales norms)“ [62].

Ještě výmluvnější je, že už v lednu 2026 uzavřel Pentagon s Lockheed Martin rámec na výrazné navýšení produkce raket PAC-3 Patriot. Reuters, Axios i další zdroje potvrzují, že cílem bylo zvýšit výrobu z přibližně 600 na 2 000 kusů ročně [63][64][65]. Smysl tohoto kroku byl formulován jednoznačně: globální poptávka po protivzdušné obraně – poháněná válkou na Ukrajině, napětím v Evropě a konflikty na Blízkém východě – začala převyšovat dosavadní výrobní kapacity [63][64].

Analytik Thomas Karako z CSIS v této souvislosti upozorňoval, že tlak na zásoby Patriotů souvisí v posledních měsících výrazně i s Blízkým východem, nejen s Ukrajinou [63][66]. To je pro tuto časovou osu důležité: nejde jen o obecnou militarizaci doby, ale o konkrétní signál, že americký obranný aparát už před válkou počítal s vysokou spotřebou protivzdušné munice právě v tomto regionu [63][64][66].

Tato fakta ukazují, že nejméně měsíc před prvním úderem na Írán Pentagon již počítal s masivní spotřebou munice v regionu a uzavíral dlouhodobé smlouvy na její doplnění. Smlouvy nejsou důkazem, že válka byla plánovaná, ale jsou silným nepřímým důkazem, že administrativa s konfliktem na Blízkém východě počítala – a připravila se na něj [57][58][63][64].

Do konce ledna 2026 tedy máme:

Všechny tyto kroky jsou v souladu s veřejně deklarovaným cílem energetické dominance. A všechny jsou připraveny dříve, než začala jakákoli vojenská eskalace s Íránem.

V následující kapitole se podíváme na to, jak se vojenské přesuny (které začaly již v lednu 2026) odehrávaly paralelně s diplomatickými jednáními v Ženevě – a jak finální rozkaz k útoku přišel v okamžiku, kdy jednání ještě nebyla veřejně prezentována jako definitivně mrtvá.

Zatímco na stránkách novin a v zákulisí diplomatických center probíhala jednání o omezení íránského jaderného programu, ve Středozemním moři a Perském zálivu se tiše, ale systematicky shromažďovala jedna z největších amerických vojenských koncentrací v regionu za mnoho let[67][68]. Tyto dvě linie – diplomatická a vojenská – se odehrávaly paralelně, ale v odlišném rytmu. Jedna hledala slova, druhá připravovala zbraně.

První signály přišly už v lednu. 26. ledna 2026Reuters uvedla, že do oblasti odpovědnosti CENTCOM vstoupila letadlová loď USS Abraham Lincoln spolu s několika torpédoborci s řízenými střelami, a že Pentagon zároveň přesouvá do regionu stíhací letouny a systémy protivzdušné obrany [67][69]. Al Jazeera následně shrnula, že skupina kolem USS Abraham Lincoln byla v Arabském moři od konce ledna [68]. Námořní analytici mohli tento přesun zpočátku číst jako velmi tvrdou, ale ještě stále rutinně obhajitelnou rotaci; rozsah následných posil však tuto interpretaci brzy překonal.

Začátkem února 2026 byla aktivována druhá úderná skupina – tentokrát kolem nejmodernější letadlové lodi USS Gerald R. Ford, která zamířila do východního Středomoří [68][70]. Reuters současně uvedla, že v předchozích týdnech byly do regionu přesunuty také stíhací a průzkumné letouny, a další zprávy hovořily o širším přesunu letecké podpory a systémů protivzdušné obrany [67][68][71]. To znamená, že nejpozději v první polovině února už nešlo jen o symbolickou přítomnost, ale o budování vícevrstvé úderné a podpůrné sestavy.

Reuters při pozdější rekapitulaci operace uvedla, že před útokem na Írán byly rozmístěny námořní a letecké kapacity nutné pro dlouhodobější údery, včetně lodí schopných nést střely Tomahawk, námořního doprovodu, bojových letounů a podpůrných prvků [71]. Al Jazeera 26. února navíc psala o tom, že do regionu směřují více než 5 000 dalších vojáků, zatímco Reuters v poválečných přehledech popsala širší uskupení zahrnující tisíce dalších příslušníků, námořníků a leteckého personálu [68][71]. Všechny tyto operace byly dokončeny nebo byly v závěrečné fázi ještě před koncem třetího kola jednání v Ženevě, které skončilo 26. února.

Pro nezávislého pozorovatele je zde zásadní otázka: proč by Spojené státy shromažďovaly dvě úderné skupiny letadlových lodí, rozsáhlé letecké a podpůrné kapacity, a tisíce až desetitisíce vojáků a námořníků, pokud věřily, že jednání v Ženevě mohou přinést dohodu? Vojenské kapacity této velikosti jsou logisticky složité a vyžadují delší plánování [68].

Zatímco lodě pluly a letadla startovala, v Maskatu a Ženevě probíhala tři kola nepřímých jednání mezi americkou a íránskou delegací. Omán hrál roli prostředníka, obě strany jednaly v oddělených místnostech, zprávy předával ománský ministr zahraničí Badr bin Hamad al‑Busaidi[72][73][74].

Průběh jednání byl podle všeho nad očekávání konstruktivní. 26. února 2026 al‑Busaidi před novináře v Ženevě vystoupil s prohlášením, že bylo dosaženo „významného pokroku“ (significant progress), že dohoda je „na dosah“ a že rozhovory budou brzy pokračovat na technické úrovni ve Vídni [72][73][74]. Íránský ministr zahraničí Abbás Aragčí dodal, že toto kolo bylo dosud nejvážnější a nejintenzivnější kolo rozhovorů [72][74][75].

Podle pozdějších mediálních zpráv se jednalo o omezení obohacování, a o nakládání se zásobami obohaceného uranu – tedy o krocích, které by mohly výrazně oddálit jakoukoli možnost výroby jaderné zbraně. Přesný obsah návrhů však zůstává nejasný a veřejné zdroje se v detailech rozcházejí [76][77]. Pevně doložitelné je především to, že Írán dával najevo ochotu ke koncesím v jaderném programu výměnou za zrušení sankcí a uznání práva na civilní obohacování, zatímco USA tlačily na tvrdší omezení [76][78].

Sporným bodem zůstával balistický raketový program. Reuters 17. a 22. února uvedla, že úspěch ženevských jednání závisí i na tom, zda Washington nebude vznášet „unrealistic demands“, a že mezi zásadními body sporu patřil právě rozsah amerických požadavků nad rámec čistě jaderné agendy [76][78]. Al Jazeera 27. února navíc citovala Aragčího, že USA musí upustit od „přehnaných požadavků (excessive demands)“, pokud chtějí dohody dosáhnout [79].

Bez raketového programu by byl Írán z hlediska regionálního odstrašení vlastně bezbranný. V regionu, kde (nejen) Izrael disponuje jadernými zbraněmi a USA udržují desítky základen, je jedinou odstrašující schopností Íránu právě jeho schopnost zasáhnout raketami nepřátelské cíle. A co je důležitější – historie dala Íránu pádný důvod nevěřit žádným bezpečnostním zárukám ze strany velmocí.

Budapešťské memorandum z roku 1994 slibovalo Ukrajině, že výměnou za vzdání se jaderných zbraní obdrží záruky suverenity a územní celistvosti od USA, Ruska a Británie. O dvacet let později Rusko anektovalo Krym a v roce 2022 zahájilo plnohodnotnou invazi. Záruky se ukázaly jako bezcenné – ne proto, že by byly špatně míněné, ale proto, že se geopolitická situace změnila a žádný právní dokument nedokázal Ukrajinu ochránit.

Írán tuto lekci dobře vstřebal. Pokud by se vzdal svých raket, neměl by žádnou záruku, že Izrael nebo USA nevyužijí jeho oslabení k útoku. Žádný americký prezident, žádná písemná dohoda, žádný slib „strategického partnerství“ by nemohly nahradit ztrátu vlastních odstrašujících schopností. Ukrajina je živoucím důkazem, že důvěra v záruky velmocí je naivní.

A přesto USA na širších omezeních trvaly. Tento požadavek nebyl technickou nutností ve smyslu původní dohody JCPOA z roku 2015, kterou Spojené státy v roce 2018 samy vypověděly [81][82]. Byl to požadavek, který Írán nemohl přijmout, aniž by se vzdal své jediné pojistky proti napadení. Američtí vyjednavači si museli být vědomi, že Írán tuto podmínku nikdy nepřijme. Jejich trvání na ní tedy mohlo mít jen dva významy: buď byla naivní – nebo to byly vědomě nastaveny podmínky tak, aby byly pro Teherán jen obtížně přijatelné [76][78][79]. Druhá možnost podporuje hypotézu, že jednání byla nastavena tak, aby selhala a uvolnila se cesta k válce. Časová souslednost a paralelní vojenské přípravy tomu nasvědčují.

Klíčové je, že v žádném veřejném prohlášení z těchto dnů nezaznělo, že by jednání selhala. Naopak, veřejný tón byl opatrně optimistický: „significant progress“, další technické rozhovory, další kolo ve Vídni [72][73][74].
Sem lze užitečně doplnit i zpětný pohled z Perského zálivu, který se objevil až po vypuknutí války. Guardian 26. března 2026 popsal, že Katar se od údajně nových americko-íránských jednání nezvykle distancoval, přičemž vládní mluvčí Majed al-Ansari řekl o mediaci: „If they exist.“ Guardian dále cituje analytiky a regionální zdroje, podle nichž byla v Zálivu po předchozí zkušenosti nízká důvěra, že Trump skutečně chce něco vyřešit diplomacií, a silná obava, že řeči o jednání mohou být znovu jen předehrou k další eskalaci [83]. Článek výslovně uvádí i strach států Perského zálivu, že budou Washingtonem a Tel Avivem využity jako pěšáci nebo „frontline states“ ve hře, kterou samy neřídí [83]. Tento březnový pohled je ale důležitý jako pozdější regionální svědectví, že americká diplomacie byla v části Zálivu vnímána spíš jako nástroj tlaku, než jako věrohodná cesta k řešení.
Tento obraz doplňuje i veřejné vystoupení ministra financí Scotta Bessenta z leda 2026 v Davosu. Bessent ještě před únorovými jednáními otevřeně popisoval americké sankce jako nástroj „ekonomické státnictví (economic statecraft)“, který dostal íránskou ekonomiku na pokraj kolapsu a přispěl k tomu, že lidé vyšli do ulic. Konkrétně řekl: „Prezident Trump nařídil ministerstvu financí a našemu oddělení OFAC, Úřadu pro kontrolu zahraničních aktiv, aby na Írán vyvinuly maximální tlak. A fungovalo to, protože v prosinci se jejich ekonomika zhroutila. Viděli jsme, jak zkrachovala velká banka; centrální banka začala tisknout peníze. Je nedostatek dolarů. Nejsou schopni dovážet zboží, a proto lidé vyšli do ulic.“ [83a] Vzhledem k tomu, jak Íránský režim na podobné demonstrace zareagoval v minulosti lze tento tlak interpretovat jako vytvoření situace, která postavila zoufalé obyvatelstvo před hlavně pušek. Tento fakt zachytily i Reuters, Al Jazeera i PolitiFact jako tvrzení, že Washington záměrně využíval měnový a finanční tlak k destabilizaci režimu [ 83b][ 83c][ 83d]. A to v době, kdy vojenská síla už byla zřejmě v pohybu a připravovala se půda pro jednání.

Zatímco diplomaté odjížděli z Ženevy s pocitem, že se blíží dohoda, ve Washingtonu se schylovalo k závěrečnému aktu [72][73][74].

27. února 2026 v 15:38 východního času (21:38 SEČ) vydal prezident Donald Trump závěrečný povel Centrálnímu velitelství USA. Podle generála Dana Cainea, předsedy Sboru náčelníků štábů, zněl stručně: “

“ [84][85][86].

Večer téhož dne se daly do pohybu poslední přípravy. Reuters při rekapitulaci úvodní časové osy operace uvedla, že po Trumpově „go order“ následovaly závěrečné přesuny a sladění úderných sil, včetně námořních skupin, letectva a protivzdušné obrany [84][87]. To odpovídá logice předchozího vývoje: síly už byly v regionu, 27. února se už jen uzavíral jejich přechod do aktivního úderného postavení [67][68][71][84].

Ještě před prvním výstřelem začala pracovat Americké kybernetické velitelství (U.S. Cyber Command) a Vesmírné velitelství (U.S. Space Command). Jejich úkolem bylo narušit, degradovat a „oslepit“ íránské systémy včasné výstrahy, komunikace a obrany – první úder tak byl veden v kyberprostoru ještě před hlavní leteckou vlnou [84][87]. Jinými slovy, první úder nebyl veden bombami, ale v kybernetické a informační doméně.

První výstřely padly 28. února 2026 v 1:15 východního času (7:15 SEČ, 9:45 místního času v Íránu). Více než sto letadel ze země i z moře odstartovalo k první koordinované vlně; námořnictvo vypálilo střely Tomahawk [84][87][88]. Pentagon na svém briefingu doplnil, že šlo o koordinovanou první vlnu ze země i z moře, jejímž cílem bylo rozvrátit íránskou obranu a velení hned v prvních hodinách operace [85][86].

Prezident Trump krátce poté potvrdil, že Spojené státy zahájily „rozsáhlé bojové operace v Íránu“. Následující den Trump oznámil pokračování operací „in full force“ až do dosažení amerických cílů [88][89][90].

Toto je logiku myšlenkového experimentu jeden z důležitých bodů: mezi relativně optimistickou veřejnou rétorikou po ženevských rozhovorech a vydáním finálního rozkazu uplynuly pouhé hodiny, zatímco vojenská mašinérie už byla předem připravena v plném rozsahu [72][84][88]. I bez další interpretace to znamená, že rozhodnutí o válce zřejmě padlo mnohem dříve, než svět slyšel jednoznačné veřejné oznámení o definitivním krachu diplomacie.

Když seřadíme diplomatický a vojenský čas, vznikne obraz, který je pro myšlenkový experiment klíčový:

Konec ledna – USS Abraham Lincoln v oblasti CENTCOM
Začátek února – USS Gerald R. Ford do východního Středomoří

6.–26. 2. – jednání, „významný pokrok“

Polovina února – rozsáhlá příprava, logistika, námořní a  letecké kapacity připraveny

26. 2. – další jednání a technické rozhovory avizovány

27. 2. 15:38 – Trump vydává finální rozkaz k útoku

27. 2. – Trump veřejně zpřísňuje linii vůči Íránu

27. 2. večer – závěrečné přípravy, přesun na palebné pozice

28. 2. 1:15 – první údery

Z tohoto přehledu vyplývá několik závěrů:

Tuto interpretaci dále posiluje i pozdější zpětný pohled států Perského zálivu. Guardian 26. března popsal, že Katar a další státy regionu dávaly najevo velmi nízkou důvěru v údajné americko-íránské rozhovory a v přímý zájem Washingtonu něco skutečně vyřešit diplomacií. Článek výslovně uvádí skepsi, že podobná jednání mohou sloužit spíš jako předehra k dalším úderům, a obavu, že USA chtějí země Perského zálivu využít jako pěšáky. To není únorový důkaz o amerických úmyslech, ale je to důležitá pozdější regionální reflexe.

Této interpretaci navíc nahrává i pozdější vyjádření ministra financí Scotta Bessenta z 19. března 2026, že administrativa měla předem připravený „break the glass plan“ pro případ uzavření Hormuzu, a že tento scénář „očekávaný (anticipated)“. Hypotéza: Pokud byl takto detailní krizový energetický plán připraven dopředu, pak je obtížné přijmout představu, že Washington považoval jednání v Ženevě za reálnou alternativu války.

Do konce února 2026 tedy máme:

Tato časová souslednost je jedním z dalších nejsilnějších argumentů ve prospěch hypotézy, že válka nebyla poslední možností po selhání diplomacie, ale naopak – diplomacie byla vedena paralelně s přípravou války, a její selhání bylo předem připravenou záminkou.

V následující kapitole se podíváme na to, jak se válka vyvíjela, jaký byl cenový šok, a jak administrativa využila eskalaci k odstranění konkurenční infrastruktury a k přesunu geopolitického břemene na Evropu.

První údery 28. února spustily mechanismus, který byl – alespoň podle pozdějších slov ministra financí Scotta Bessenta – předem připravený. Írán následně efektivně uzavřel Hormuzský průliv, kterým prochází přibližně pětina světové ropy a významná část LNG [91][92][94]. Následné narušení dopravy přes Hormuz vedlo k největšímu ropnému šoku od počátku konfliktu a že během prvního týdne války ceny ropy prudce vzrostly; Brent se dostal nad 100 dolarů za barel [92][93][94]. Očekávaný cenový šok tedy skutečně nastal – a s ním i příležitost pro americké těžaře, kteří dlouho čekali na prostředí s vyššími maržemi.

Oborové i mediální zdroje v březnu 2026 ukazovaly, že producenti považovali cenový šok spojený s válkou za příliš nejistý na to, aby ospravedlnil nové dlouhodobé investice. Argus Media popsala, že americké ropné firmy během krize spíše váží rizika a výnosy než že by automaticky otevíraly nové vrty, protože nevěděly, zda je růst cen strukturální, nebo jen krátký válečný výkyv [95]. Manažeři těžařských firem prohlašovali, že ani ceny nad 100 dolarů za barel nepovedou k výraznému zvýšení těžby, pokud takto vysoké ceny nevydrží déle než několik měsíců [96].

Stejný obraz nabízely i širší mediální ohlasy. CNBC 13. března uvedla, že Trump se z této íránské ropné krize nemůže „prodrillovat“ ven, protože američtí těžaři dál upřednostňují návrat hotovosti akcionářům a stabilitu před riskantním rozšiřováním těžby [99]. The Guardian 12. března napsal, že válka s Íránem „propíchla“ Trumpův slib „drill, baby, drill“, protože ani velmi vysoké ceny ropy automaticky nepřimějí firmy k investicím v prostředí mimořádné volatility [100]. A Wall Street Journal ve druhé polovině března popsal tutéž finanční realitu jinými slovy: válkou vyhnané ceny zlepšily příjmy ropných států a producentů, ale samy o sobě ještě nezměnily opatrnou investiční logiku amerického sektoru [101][102].

Ve stejných dnech se ukázala i druhá strana problému: první z aukcí v Aljašce, nařízených zákonem One Big Beautiful Bill Act, skončila bez jediné nabídky [97][98]. Reuters i přetisk Reuters na MarketScreener to zaznamenaly jako nepříjemný signál pro administrativu, která chtěla novou expanzi těžby postavit i na federálních aukcích [97][98]. To byl praktický důkaz, že nestačí odstranit regulaci a vypsat nabídku – bez důvěry v dlouhodobou rentabilitu se kapitál stejně nepohne.

Zpráva z trhu byla jasná: bez jistoty dlouhodobě vyšších cen nebude expanze [95][96][97]. Těžaři byli připraveni profitovat z krátkodobého růstu, ale nechtěli riskovat kapitál, který by se stal nerentabilním, jakmile by válka skončila a ceny klesly.

Tím se dostáváme k bodu zlomu: pokud samotné uzavření Hormuzu nestačilo, bylo třeba něco, co by změnilo očekávání trhu z krátké epizody na delší strukturální šok [92][96]. A právě v této chvíli přichází na scénu Izrael a jeho další eskalace, která radikálně změnila výhled.

18. března 2026 Izrael zaútočil na íránské plynové pole South Pars – největší ložisko zemního plynu na světě, které Írán sdílí s Katarem. Podle izraelských představitelů, kteří hovořili s Axios, byl útok koordinován s Bílým domem a schválen Trumpovou administrativou. Trump ale veřejně tvrdil opak: „Nevěděli jsme o tomto konkrétním útoku. Řekl jsem Netanjahuovi, ať to nedělá.“. Tento rozpor mezi veřejným popřením a anonymními zdroji je sám o sobě významný. [103][104][105][106].

Írán odpověděl během několika hodin. Jeho odveta, v souladu s předchozími varováními, ale nesměřovala pouze na Izrael, ale i na energetickou infrastrukturu spojenců USA v Perském zálivu. Zasažen byl především Ras Laffan v Kataru, tedy největší LNG komplex na světě, útoky zasáhly rafinerii v Saúdské Arábii, vedly k odstavení plynových zařízení v SAE a způsobily požáry ve dvou kuvajtských rafineriích. [107][108]

Výsledek byl zhruba takovýto:

Útok na Ras Laffan byl zcela zásadní. Podle QatarEnergy útok způsobil „extensive damage“ a vedl k nutnosti vyhlásit „force majeure“ na některé dlouhodobé LNG kontrakty. Reuters i Al Jazeera uvedly, že šlo mimo jiné o odběratele v Číně, Itálii, Belgii a Jižní Koreji. [108][109]

Experti začali vyčíslovat dopady. Reuters 26. března shrnula, že poškození katarské infrastruktury odstavilo 12,8 milionu tun ročně exportní kapacity na 3 až 5 let, přičemž se opírala o odhady velkých energetických konzultantů a trhu [111]. Wall Street Journal tentýž den psal, že zásah Ras Laffan vyřadil přibližně 17 % katarské produkce až na pět let a zároveň zhatil plánované rozšíření kapacit [112] [113]. V této situaci je přesnější psát, že škody nemusí být jen krátkodobým výpadkem, ale hrozí, že část kapacity bude mimo provoz roky. Konzultační firmy po útoku seškrtaly výhled globální LNG nabídky až o 35 milionů tun, a že některé starší segmenty infrastruktury či pole mohly utrpět poškození, jehož plné odstranění nebude rychlé [111], a že na rozdíl od ropy neexistuje u plynu žádná skutečná globální „strategická rezerva“, a že při poškození katarského uzlu není na trhu k dispozici plnohodnotná náhradní kapacita [112].

Tato eskalace radikálně změnila vyhlídky, s nimiž počítali těžaři. Dosud se obávali, že válka bude krátká a ceny po jejím skončení spadnou. Nyní se ukázalo, že i kdyby válka skončila rychle, Blízký východ se na předválečné kapacity nevrátí roky. Konkurence – katarský LNG, ale i část rafinérských a plynových kapacit v Zálivu – byla zasažena na dobu, která v energetickém průmyslu znamená zásadní strukturální problém [111][112][114]. 25. března navíc vyšla zpráva, že trh tuto změnu už promítal do cen a akcií západních exportérů: Američtí dodavatelé plynu a obchodníci začali těžit z předpokladu, že katarské toky budou omezeny déle, a že asijští i evropští odběratelé budou nuceni hledat alternativy [114].

Jinými slovy: to, co ještě na začátku března vypadalo jako možný krátký válečný cenový šok, se po zásahu do katarské infrastruktury začalo měnit v delší strukturální přeskupení LNG trhu. A právě tím se měnila i kalkulace amerických producentů a exportérů [111][114][115].

Právě v těchto dnech veřejně vystoupil ministr financí Scott Bessent. Dne 19. března 2026 v rozhovoru pro Fox Business prozradil, že administrativa měla předem připravený „break the glass plan across the administration and at Treasury“ a dodal: „So we anticipated this.“ Přesné znění jeho výroku zachytily sekundární přepisy, a Reuters současně potvrdila samotné jádro sdělení: Washington zvažoval mimořádná opatření k utlumení cenového šoku, včetně práce s íránskou ropou uvázlou na tankerech a dřívějšího uvolnění části ruských toků [116][117].

Podle Bessenta plán počítal s kombinací několika zdrojů. Ve veřejném prostoru se objevilo číslo 400 milionů barelů jako nouzová rezerva / koordinovaný krizový objem, k tomu zmiňovaných 130 milionů barelů ruské ropy a asi 140 milionů barelů íránské ropy na moři, kterou by USA mohly dočasně „odsankcionovat“ a pustit na trh, aby zmírnily cenový tlak [116][118][119]. Reuters 19. března potvrdila minimálně tu poslední část: Bessent řekl, že Washington může odblokovat zhruba 140 milionů barelů íránské ropy na tankerech [117].

Bessentova slova byla pozoruhodná nejen tím, co říkala, ale i tím, že zazněla veřejně. Nepopisoval nepředvídanou improvizaci, ale scénář, na který se administrativa podle jeho vlastních slov předem připravila[116][117]. A právě tady se v logice článku spojují dva poznatky: administrativa měla dopředu promyšlený krizový energetický postup pro uzavření Hormuzu a zároveň její vojska už týdny shromažďovala sílu k útoku [68][84][116].

Zatímco Bessent mluvil o plánech, samotní těžaři začali přehodnocovat svůj postoj. Poškození katarského LNG a dalších energetických zařízení v Zálivu významně zvýšilo pravděpodobnost, že ceny zůstanou vysoké bez ohledu na to, jak rychle válka skončí. Analytici Goldman Sachs zvýšili cenové projekce na průměrných 110 dolarů za barel do dubna s tím, že pokud bude průliv uzavřen déle, ceny mohou překonat rekord 147 dolarů z roku 2008 [120][121].

Tato situace znamená, že se změnil výhled trhu: Evropa a Asie začaly hledat náhradní zdroje mimo Perský záliv a firmy s produkcí nebo exportní trasou mimo konflikt získaly strukturální výhodu. Reuters 25. a 26. března popsala, že západní plynařští exportéři a severoameričtí petrochemičtí výrobci těží z vyschlých katarských toků, silných dubnových objednávek a vyšších marží; Financial Times zároveň psal o růstu akcií CF Industries, které pomáhá americký plyn [122][123][124].

Jinými slovy: zatímco na začátku března byl problém v tom, že vysoké ceny nemusí vydržet dost dlouho, po zásahu do katarské infrastruktury začal trh víc věřit, že nejde jen o krátkou epizodu, ale o mnohem silnější, dlouhodobou jistotu odbytu a obsazení trhů pro americké dodavatele plynu, ropy, petrochemie a souvisejících komodit [120][122][123]

A právě v okamžiku, kdy bylo jasné, že cíle bylo dosaženo, změnil Trump rétoriku.

Dne 15.–16. března 2026 v rozhovoru pro Financial Times varoval, že NATO čeká „velmi špatná budoucnost (very bad future)“, pokud spojenci nepomohou s otevřením Hormuzu, a Reuters zároveň citovala jeho tlak na evropské země, aby poslaly podporu do operace [125][126][127]. V témže duchu pak na Truth Social označil NATO bez USA za „papírového tygra (paper tiger)“ a spojence za „zbabělce (cowards)“[128].

20. března 2026 napsal na Truth Social:

„Bez USA je NATO POUHÝM PAPÍROVÝM TYGREM! Teď, když je ten boj z vojenského hlediska VYHRÁN a pro ně to představovalo jen velmi malé nebezpečí, stěžují si na vysoké ceny ropy, ale nechtějí pomoci s otevřením Hormuzského průlivu. ZBABĚLCI, a my si to ZAPAMATUJEME! (Without the U.S.A., NATO IS A PAPER TIGER! Now that fight is Militarily WON, with very little danger for them, they complain about high oil prices but don’t want to help open the Strait of Hormuz. COWARDS, and we will REMEMBER!)“

Do stejné linie zapadá i jeho výrok zachycený ve finančním a všeobecném tisku: „Byli jsme velmi laskaví. Nemuseli jsme jim pomáhat s Ukrajinou … Ale pomohli jsme jim. Teď uvidíme, jestli oni pomohou nám. (We’ve been very sweet. We didn’t have to help them with Ukraine … But we helped them. Now we’ll see if they help us.)“ Tím dal najevo, že podporu Ukrajině i širší transatlantické závazky začíná otevřeně spojovat s evropskou ochotou nést část nákladů a rizik v Hormuzu [127][129]. Tím zároveň okázale ignoroval závazek USA vůči Ukrajině. (V určitém, podobně zúženém pojetí by se dalo říct, že Evropa pomáhala USA dostát jejímu závazku vůči Ukrajině.)

Výsledkem byl posun od energetické krize k otevřenémupřehazování geopolitického břemene na Evropu. Ve chvíli, kdy se ukázalo, že trhy dokážou přesměrovat poptávku směrem k USA, začal Washington po evropských spojencích požadovat, aby převzali vojenské a politické náklady [126][127].

Evropské země odmítly nést vojenské břemeno operace v Hormuzu. Německý kancléř Friedrich Merz 16. března 2026 prohlásil, že „Do této války se nezapojíme (We will not participate in this war)“, a Reuters o dva dny později shrnula evropskou reakci titulkem „Není to naše válka (Not our war)“ [130][131].
Šéfka unijní diplomacie Kaja Kallas zároveň uvedla, že hlavní evropskou výhradou je, že Evropa nebyla konzultována ohledně zahájení války, a že mnohé evropské vlády se naopak snažily USA a Izrael od útoku odradit [132][133]. Reuters současně citovala její výrok, že EU potřebuje klid, a ne další eskalaci, a že evropské vlády nerozumí plně cílům operace [132][133].

Tím se transatlantická aliance dostala do mimořádně složité situace. Válka s Íránem přišla v okamžiku už tak napjatých vztahů mezi Evropou a Trumpovou administrativou a že spor o Hormuz se stal dalším testem, zda je NATO ještě politicky soudržné [131][132].

Velké obavy přitom panovaly v Kyjevě. Prezident Volodymyr Zelenskyj v březnu 2026 skutečně řekl, že má z dopadu války s Íránem na Ukrajinu „velmi špatný pocit (very bad feeling)“, protože konflikt odvádí pozornost, zdroje i diplomatickou energii od obrany proti Rusku [135][136] a zároveň cena ropy pomáhá Rusku financovat válku. Reuters zároveň 25. března zachytila jeho obavy, že blízkovýchodní válka mění americké priority a zasahuje do širšího strategického prostředí, v němž Ukrajina bojuje o podporu a dodávky [134].

V tomto smyslu se Ukrajina posunula od země, které USA poskytly záruky k rukojmí USA. Nejde o to, že by Washington formálně vyhlásil „pomoc Ukrajině jen za účast v Hormuzu“. Jde o to, že Trumpova administrativa začala veřejně spojovat evropskou solidaritu v Perském zálivu s širší otázkou, zda Amerika bude ochotna dostát závazkům NATO a podílet se tak na bezpečnosti i jinde [125][127].

Což částečně vede k tomu, že se Evropa pravděpodobně nechá do konfliktu vtáhnout – ne nutně z přesvědčení, ale z obavy, že odmítnutí bude mít důsledky jinde. Toto je interpretační závěr, ale dobře navazuje na doložené výroky Trumpa, Merze, Kallas i Zelenského [125][130][132][135].

Jakmile byly zničeny klíčové konkurenční kapacity v Kataru a části energetické infrastruktury Perského zálivu a ceny energií se stabilizovaly na vysoké úrovni, přešla Trumpova administrativa do otevřeného nátlaku na Evropu. Už 20. března 2026 varoval americký velvyslanec při EU Andrew Puzder, že pokud Evropský parlament neprosadí obchodní dohodu s USA bez změn, přijde EU o „favourable“ access (výhodný přístup)“ k americkému LNG. „Máme i jiné kupce,“ dodal s jasným odkazem na Asii, která se po uzavření Hormuzu zoufale snaží zajistit alternativní dodávky [137]. Pro úplnost dodejme, že se jedná o dohodu jejíž energetická část počítala s nákupy americké energie – LNG, ropy a jaderných technologií – v celkovém objemu až 750 miliard dolarů do roku 2028 [137][138]. Pokud ji EU ratifikuje pak se vlastně dostává do hluboké energetické závislosti na USA.

Březen 2026 ukázal, jak se myšlenkový experiment naplňuje:

Tím se uzavírá logická osa tohoto myšlenkového experimentu: válka s Íránem v této interpretaci nepůsobí jako čistě nevyhnutelná reakce na jadernou nebo balistickou hrozbu, ale jako systematicky připravená a využitá příležitost k prosazení americké energetické dominance a k přesunu části geopolitických nákladů na spojence. To zůstává hypotézou, nikoli přímým důkazem. Co je však doložené, je sled událostí: předem připravený energetický rámec, vojenská příprava souběžná s diplomacií, krizový plán pro Hormuz, následný strukturální zásah do LNG trhu a rostoucí tlak na Evropu, aby nesla větší část nákladů.

V logice tohoto myšlenkového experimentu působí první fáze války skoro nepříjemně čistě. Připravený energetický rámec, paralelní vojenská příprava, diplomacie jako kulisa, očekávaný šok v Hormuzu, zásah do konkurenční infrastruktury, růst cen, tlak na Evropu. Jenže právě tady přichází moment, který se do podobných konstrukcí nevejde. A pak se to zvrtlo.

Staří vojáci věděli proč. Helmuth von Moltke kdysi napsal, že žádný operační plán nelze bezpečně vztáhnout za první střet s hlavní silou protivníka. Dnešní parafráze zní jednodušeji: žádný plán nepřežije první kontakt s nepřítelem. Tento vydržel déle než většina jiných. Vydržel první údery, první cenový šok i první přeskupení trhu. Ale nevydržel střet s realitou, že protivník může reagovat přesně podle očekávání — a přesto se nezlomit. [139]

Ne v tom smyslu, že by Írán reagoval jinak, než se čekalo. Naopak. Reagoval přesně podle očekávání. Dost tvrdě na to, aby vyrobil přesně ten druh eskalace, který konflikt rozšíří, zvedne cenu rizika a roztřese trhy. CSIS to v polovině března popsalo bez velkých kudrlinek jako íránskou strategii „Don’t Calibrate—Escalate“: tedy ne omezenou odvetu, ale vědomé rozšíření války do šířky i do hloubky. O pár dní později CSIS ukázalo totéž i vizuálně: horizontální eskalaci přes nové země a nové typy cílů a vertikální eskalaci od vojenských objektů ke kritické infrastruktuře a civilním uzlům. [139][140]

Jenže právě tady ležela první špatně odhadnutá proměnná. Írán byl dost tvrdý na to, aby eskaloval podle očekávání, ale zároveň není dost křehký na to, aby se po další eskalaci rychle zlomil. Místo rychlého kolapsu začal hrát opotřebovací hru: ne porazit Spojené státy a Izrael v klasickém smyslu, ale zvýšit cenu války natolik, aby se z krátké operace začalo stávat vleklé a politicky a ekonomicky toxické dobrodružství. Aby to celý svět bolelo. CSIS začátkem dubna shrnulo, že Teherán sice utrpěl těžké vojenské ztráty, ale dál dokázal zasahovat partnery USA v Zálivu, poškozovat infrastrukturu a podrývat obraz regionu jako bezpečného prostoru pro obchod a investice. AP navíc 26. března citovala velvyslance Emirátů, podle něhož Írán od začátku války zaútočil na SAE více než 3 300 střelami a drony. To není obraz režimu, který se po prvním úderu rozpadne. Je to obraz protivníka, který je připraven snášet těžké ztráty, pokud tím dokáže proměnit vojenské úspěchy soupeře v jeho ekonomickou a politickou sebedestrukci. V takové logice už nejde o vlastní přežití v původním stavu, ale o to, aby cena vítězství byla pro druhou stranu co nejničivější. [139][141][151]

Druhá špatně odhadnutá proměnná se týká spojenců. Původní logika mohla počítat s tím, že po vytvoření nového energetického terénu budou evropští a regionální partneři — možná se skřípěním zubů, ale nakonec poslušně — dotlačeni k vojenskému dokončení operace, k hlídkování, k „zajištění svobody plavby“. Se všemi politickými, vojenskými i ekonomickými důsledky. Jenže právě tady se ukázala nečekaná nechuť nechat se zatáhnout do tohoto „dobrodružství“. Německý kancléř Friedrich Merz 16. března řekl napřímo, že se Německo do války nezapojí. Kaja Kallasová zároveň veřejně naznačovala, že evropské země nejsou ochotné se vojensky zapojit do války, kterou samy nezačaly. Guardian o pár dní dřív shrnul evropskou náladu i náladu v Zálivu do jednoduché formule: „to není naše válka (not our war)“. [142][143][145]

Na druhou stranu – část evropských politiků současně přebírala americko-izraelské rámování konfliktu — tedy jazyk o nutnosti zastavit íránský jaderný a raketový program, o oprávněných bezpečnostních cílech a o „destruktivní roli“ Teheránu. Politicky tedy zazníval tvrdý jazyk, který v zásadě říkal: cíl je pochopitelný, problém je Írán. Toto ale už není jen taktické váhání. Je to postoj bloku, který zůstává natolik závislý na USA, že si zatím nemůže dovolit otevřenou a plnou emancipaci, ale zároveň už je natolik poučený a sebevědomý, že nechce bezhlavě skákat, jak Washington píská. Evropská politika tak osciluje mezi loajalitou a zdrženlivostí: dost vstřícná v rétorice, aby dále nedráždila Trumpa a neprohlubovala tlak na NATO i evropskou ekonomiku, ale už ne dost lokajská na to, aby automaticky nesla náklady války, kterou si sama nevybrala a která neslouží jejím zájmům. A do toho ještě vstupovala domácí potřeba udržovat iluzi, že USA jsou stále přirozeným vůdcem Západu. Protože — ač nepochopitelně — velká část voličů i elit na tento obraz pořád slyší. [142][144][145][148]

Podobně reagoval i Záliv. Státy jako SAE, Katar nebo Saúdská Arábie se začaly cítit spíš jako nechtěná frontová linie a pěšáci na šachovnici než jako nadšení účastníci operace. Jejich hlavní starostí nebylo, jak válku vyhrát, ale jak nebýt její další obětí. Jejich logika byla mírová: chtěli otevřený Hormuz, klidné ceny, obnovení obchodu a pokud možno co nejméně vlastní krve. [142][150]

A právě zde se obě chyby spojují v jeden problém. Pokud protivník nekolabuje, spojenci odmítají převzít vojenský díl břemene, a reálný plán, jak z toho ven, chybí, pak se z krátkého, šokového přeskupení trhu může stát vleklá válka a vleklá krize. To je přesně situace, před níž varovaly i analytické texty. CSIS už v polovině března psalo, že v konfliktu nejsou v dohledu žádné reálné cesty, jak z toho ven. Atlantic Council začátkem dubna formulovala tři možné cesty dál: vyjednaný konec, vleklou opotřebovací válku nebo další eskalaci ve stylu „eskalací k deeskalaci (escalate to de-escalate)“ se všemi důsledky. To samo o sobě říká dost. Šok byl připraven, plán B a C na konec nikoli. [139][141]

A od této chvíle už nejde jen o vojenský nebo energetický problém. Začíná běžet kaskáda druhotných a následných dopadů. IMF tento týden shrnul situaci lapidárně: všechny cesty vedou k vyšším cenám a slabšímu růstu. OECD už snížila výhled světového růstu pro rok 2026 a zároveň upozornila, že energetický šok z války maže předchozí zlepšení. Reuters, Guardian i Bloomberg současně popisují to, čemu se kdysi říkalo stagflace: vyšší ceny, slabší výroba, zhoršené podnikatelské průzkumy, nervózní trhy a centrální banky, kterým konflikt bere prostor ke snižování sazeb. To už není jen dražší benzin a plyn. To je mechanismus, který dusí ekonomiku a současně živí inflaci. [150][152][153][154]

Pak přichází další patro: hnojiva, zemědělství a potraviny. Reuters upozornil, že zhruba třetina světového obchodu s hnojivy prochází Hormuzem a že ceny dusíkatých hnojiv od začátku konfliktu vyskočily o desítky procent; analytici varují, že při delším trvání války by se mohly přibližně zdvojnásobit. Reuters zároveň psal o hrozbě nového potravinového šoku v rozvojovém světě. UNCTAD i FAO mluví o propojeném zásahu do energií, hnojiv, agrárních systémů a obchodu a FAO výslovně varuje před „severe global food security risks“. To je přesně ten typ krize, který se nejdřív tváří jako energetický a až potom se začne propisovat do chleba, rýže, masa, dopravy a sociální stability. [155][156][157]

A tady je třeba přestat mluvit v malém. Pokud by se tento mechanismus udržel déle, nejde o opakování běžné epizody z roku 2008 nebo 2022 v mírně horších barvách. Už Reuters cituje odhady, podle nichž by při pokračování konfliktu mohlo přibýt až 45 milionů lidí v akutní potravinové nejistotě. IMF, World Bank a IEA začaly koordinovat společnou reakci právě proto, že válka už netlačí jen na ropu a plyn, ale i na hnojiva, helium, fosfáty, hliník, dopravu a inflační očekávání. To je typ krize, která se nepřelévá jedním kanálem, ale všemi najednou. A právě proto může být ve svém společenském účinku horší než nedávný finanční kolaps nebo jedna z předchozích energetických panik: není to jen problém cen aktiv a jejich dostupnosti, ale současně problém tepla, výroby, sklizně, dopravy a potravinové dostupnosti. [156][157][158]

Seriózní ekonomické komentáře zatím nejčastěji sahají po srovnání s ropnými šoky let 1973, 1979 a 1990, nikoli s dot-com bublinou. Ano, prvotní mechanismus je podobný: energie, doprava, vstupy, ceny. Jenže skutečná otázka dnes nezní, co krizi spustilo, ale kam až může dojít. Pokud ceny klíčových vstupů zůstanou vysoko dost dlouho, začne se šok přelévat dál: do druhotných platebních neschopností, firemních krachů, propouštění, rozpočtových děr, propadů indexů, znehodnocování úspor… IMF už teď varuje před kombinací vyšších cen a slabšího růstu, OECD před ztrátou růstové dynamiky a vyšší inflací, UNCTAD a World Bank před přenosem do hnojiv, zemědělství a potravin. V takovém bodě už nejde jen o další epizodu drahé ropy a plynu. Jde o možnost, že se rozběhne zesilující lavina, která se přelije z energetiky do financí, výroby, bezpečnosti včetně té potravinové i sociální stability. A čím déle válka trvá, tím méně připomíná jednorázovou paniku a tím víc hrozí starou stagflační noční můrou — tentokrát v globalizovaném, zadluženém a klimaticky oslabeném světě. [150][152][153][154][157][158]

V tomto smyslu se válka s Íránem skutečně „zvrtla“. Ne proto, že by původní logika nefungovala vůbec. Fungovala až příliš dobře v první fázi: vyrobila cenový šok, zasáhla konkurenci, posílila americkou tržní pozici a zatlačila Evropu do obranného postoje. Jenže následně se ukázalo, že Írán je dost silný, aby systém rozkolísal, dost odhodlaný, aby se nevzdal, a že američtí spojenci jsou mnohem méně ochotni umírat či politicky hořet za cizí energeticko-geopolitickou operaci, než si Bílý dům zřejmě představoval. A tam, kde chybí ochota spojenců i realistický exit, začíná ze šokové operace vznikat něco podstatně méně elegantního: vleklé, drahé a stále hůře řiditelné dobrodružství — s kaskádou dopadů, která už dávno přesahuje bojiště. [139][141][145][147][150]

Když dopisuji tyto řádky, jsou na stole i výhrůžky vymazáním civilizace. Pokud by byla taková hrozba realizována, nešlo by jen o další vojenskou brutalitu, ale o projekt civilizační devastace: útok na lidi, infrastrukturu, kulturní dědictví, krajinu i samotné podmínky další existence společnosti. Zločin tak odpudivý a tak rozsáhlý, že by nepohřbil jen své oběti, ale i pověst země, která by jej spáchala. Její kultura, věda i velká jména by přežily, ale už ne jako první asociace jejího jména — spíše téměř navzdory němu. A je legitimní se ptát, zda už samotné vyslovení takové hrozby není prvním krokem k režimní logice, která si nápadně vypůjčuje rysy států držících pohromadě kultem, nepřítelem a represí: logice systému, který začne vlastní i cizí destrukci vydávat za důkaz historického poslání. [159][160]

Po této výhrůžce přišlo křehké příměří, respektive křehká pauza, kterou všichni zúčastnění prohlásili za své vítězství. Tedy všichni kromě Izraele, který ji — jako už mnohokrát předtím — částečně ignoruje a provedl zatím nejničivější útok na Libanon. Podmínky obou stran přitom zůstávají pro tu druhou v zásadě nepřijatelné. Uvidíme tedy, co převládne: racionální potřeba uklidnit trhy, zastavit ekonomické a politické ztráty, a přitom zachovat bezpečnostní přirážku Hormuzu jako pojistku dosaženého efektu; nebo naopak strach, že jakýkoli ústupek bude vyložen jako slabost — nepřáteli, spojenci i domácím publikem. [149][161][162][163][164]

Tento text je myšlenkový experiment, nikoli investigativní zpráva. Nemám přístup k utajovaným dokumentům, nevyslýchal jsem svědky z první ruky. To, co jsem udělal, je mnohem skromnější: systematicky jsem seřadil veřejně dostupná fakta do časové posloupnosti a ptal se, zda z nich lze sestavit scénář, který je konzistentní a zároveň se liší od oficiálního vyprávění.

Tento myšlenkový experiment zkoumal scénář ve kterém, podobně jako u jiných konfliktů v nedávné historii, byl důvod jiný než oficiálně prezentovaný. Na rozdíl od uvažovaných historických válek nepracoval s hypotézou, že šlo o to zmocnit se zdroje, ale o vyvolání ropného šoku, změnu ekonomické reality, oslabení konkurence a obsazení jejích trhů. A v konečném důsledku oslabení Evropy a její posun do závislého postavení.
Tento scénář – že válka s Íránem byla systematicky připravenou a využitou příležitostí k prosazení americké energetické dominance a k přesunu geopolitického břemene na spojence – je podle mého názoru s fakty konzistentní. Není to jediná možná interpretace, ale je to interpretace, která:

V době, kdy se informační prostor plní zjednodušenými narativy, kdy jsou složité události redukovány na „dobro versus zlo“ a kdy kritické otázky bývají odmítány jako „konspirační teorie“, je schopnost samostatně myslet, ověřovat si fakta a konstruovat alternativní scénáře důležitější než kdy jindy.

Tento text není návodem, jaké názory zastávat. Je to nástroj – ukázka toho, jak lze k analýze složité geopolitické události přistoupit: sebrat fakta, seřadit je v čase, konfrontovat je s protiargumenty, přiznat si, co nevíme, a výsledek prezentovat jako myšlenkový experiment, nikoli jako hotovou pravdu.

Pokud si čtenář odnese alespoň to, že oficiální verze není jediná možná a že klást otázky je nejen legitimní, ale nutné, pak tento text splnil svůj účel.

Myšlenkový experiment může být podnětem pro:

[1] White House – Declaring a National Energy Emergency
[2] Reuters – Trump says he will unleash American fossil fuels, halt climate policies
[3] The Guardian – Trump vows to „unleash“ oil and gas drilling as he rolls back climate rules
[4] Reuters – Trump US energy emergency order should withstand court challenges
[5] AP – US Army engineers decide to fast-track Great Lakes tunnel permits under Trump energy emergency order
[6] U.S. Department of the Interior – Emergency permitting procedures
[7] Al Jazeera – As Trump turns to fossil fuels, Europe sprints ahead with renewables
[8] Reuters – Trump set to repeal landmark climate finding in huge regulatory rollback
[9] Reuters – Trump revokes basis of US climate regulation, ends vehicle standards
[10] The Guardian – Trump’s EPA repeals landmark climate finding
[11] Cindy Hyde-Smith – 10-point plan to regain American energy dominance
[12] Reuters – Trump’s budget bill boosts fossil fuels, hits renewable energy
[13] AP – Republican budget bill dismantles climate law passed by Democrats
[14] Reuters – US to hold more than 30 offshore oil and gas auctions through 2040
[15] Senator Cindy Hyde-Smith
[16] Reuters – EIA sees Brent oil prices falling to less than $60/bbl in Q4
[17] Reuters – World oil market to see higher surplus after OPEC+ hike, IEA says
[18] Reuters – Oil falls as investors weigh potential supply glut, weak demand
[19] IEA – Oil Market Report, December 2025
[20] Reuters – Azerbaijan urges EU to reassess finance restrictions on gas corridor expansion
[21] Reuters – Europe gas markets escape hectic LNG summer storage race
[22] Reuters – Europe soaked up nearly all US LNG exports last month, data show
[23] Reuters – US share of Europe’s LNG imports increased to 60% in January
[24] Reuters – Europe drives LNG import growth as Asia stumbles on higher price
[25] Oxford Institute for Energy Studies – Quarterly Gas Market Review, Oct 2025
[26] Reuters – Big Oil in no rush to „drill, baby, drill“ this year despite Trump agenda
[27] Reuters – CERAWeek: Top oil executives reckon with downturn even as Trump cheers them
[28] Reuters – US shale patch slows down as oil prices sink
[29] Rystad Energy – Shaping energy markets in 2025: 12 trends to watch
[30] Reuters – U.S. LNG export dominance to be tested as sellers look beyond Europe
[31] Reuters – EU removes energy crisis gas price cap
[32] Reuters – EU countries agree gas price cap to contain energy crisis
[33] Reuters – U.S. LNG exporters emerge as big winners of Europe natgas crisis
[34] EIA – The United States remained the largest LNG supplier to Europe in 2023
[35] The Guardian – World’s largest oil companies have made $281bn profit since invasion of Ukraine
[36] Global Witness – Big Oil’s profits after Russia’s invasion of Ukraine
[37] Reuters – Lockheed Martin to more than triple Patriot missile production capacity
[38] CSIS – Empty Bins in a Wartime Environment: The Challenge to the U.S. Defense Industrial Base
[39] Reuters – US LNG export dominance tested as Europe’s demand wilts
[40] Reuters – US keeps its LNG exports crown even as luster fades
[41] Reuters – Mock house, CIA source and Special Forces: The US operation to capture Maduro
[42] Reuters live – Trump says Maduro to face justice and US will run Venezuela until „safe“ transition
[43] Washington Post – Inside the raid that captured Maduro
[44] OFAC – Issuance of Venezuela-related General License 46
[45] Reuters – US lifts some Venezuela sanctions to ease oil sales
[46] OFAC FAQ – GL 46 downstream trading and compliance
[47] Reuters – US issues license facilitating oil, gas exploration and production in Venezuela
[48] OFAC – Issuance of New and Amended Venezuela-related General Licenses
[49] Holland & Knight – OFAC Authorizes Certain Venezuelan Oil Sector Activities

[50] Reuters – Trump administration says there are ways US can lift Venezuelan oil output
[51] Reuters – US oil firms juggle Venezuela opportunity and investor concern ahead of White House meeting
[52] Reuters – Venezuela to export $2 billion worth of oil to US in deal with Washington
[53] Al Jazeera – US says it wants to control Venezuela oil sales indefinitely. Can it?
[53a] The Guardian - Caribbean countries pledge humanitarian support for Cuba amid rising tensions with US
[54] Al Jazeera – Fact-checking Trump on promised US oil company investment in Venezuela
[55] Reuters – Chevron to boost exports of Venezuelan oil to US in March
[56] Reuters – Chevron, Shell closing in on first big oil production deals in Venezuela since US captured Maduro
[57] AP – US approves major new arms sales to Israel worth $6.67 billion and to Saudi Arabia worth $9 billion
[58] Reuters – US approves more than $6.5 billion in potential military sales to Israel, Pentagon says
[59] Washington Post – U.S. approves almost $16 billion in arms sales to Israel and Saudi Arabia
[60] DSCA – Israel: AH-64E Apache Helicopters
[61] Reuters – US approves potential $9 billion sale of Patriot missiles to Saudi Arabia
[62] House Foreign Affairs Democrats – Meeks: Administration Again Sidesteps Congress to Rush $6 Billion in Arms Sales
[63] Reuters – Lockheed Martin to more than triple Patriot missile production capacity
[64] Axios – Lockheed plans to triple output of coveted Patriot interceptors
[65] Business Insider – Lockheed says it plans to dramatically turn up Patriot missile production
[66] CSIS – Empty Bins in a Wartime Environment: The Challenge to the U.S. Defense Industrial Base
[67] Reuters – US aircraft carrier enters Middle East region, officials say
[68] Reuters – Second US aircraft carrier heads to Middle East amid Iran tensions
[69] Anadolu / Reuters Connect – US deploys carrier strike group to Middle East
[70] Al Jazeera – Iran, US set to hold talks as Trump threatens force, imposes sanctions
[71] Reuters – Top U.S. general outlines initial timeline of U.S. military operation in Iran
[72] Reuters – US-Iran talks end with no deal but potential signs of progress
[73] AP – US and Iran wrap up latest talks as the risk of war looms
[74] Al Jazeera – US-Iran talks conclude with claims of progress but few details
[75] Al Jazeera live – ‚Longest, most serious‘ round ends, Tehran says
[76] Reuters – Iran says it is ready for nuclear concessions if US meets conditions
[77] Reuters – What might a US-Iran nuclear deal entail?
[78] Reuters – Iran says potential energy, mining and aircraft deals on table in talks with US
[79] Al Jazeera – Iran says US must drop ‚excessive demands‘ in nuclear negotiations
[80] Reuters – How hard would it be to stop Iran’s missile threat?
[81] Britannica – Joint Comprehensive Plan of Action
[82] Reuters – Trump abandons Iran nuclear deal he long scorned
[83] The Guardian – Gulf states’ scepticism over alleged US-Iran talks signals a distrust of Trump
[83a] Economic Statecraft’ Exposed: A Key Pillar of US Hybrid Warfare for All to See
[83b] Reuters – Treasury's Bessent says Iran facing precarious moment, economy in trouble
[83c] Al Jazeera – US says it caused dollar shortage to trigger Iran protests: what that means
[83d] PolitiFact – How US actions spurred Iranian economic, political upheaval
[84] Reuters – Top U.S. general outlines initial timeline of U.S. military operation in Iran
[85] Reuters – U.S. not veering into a new, endless war, Pentagon says
[86] Business Insider – Top US general gives rundown of opening days of Iran attack
[87] Breaking Defense – How US cyber operators could take on Iran in cyberspace as Epic Fury plays out
[88] Reuters – Trump says U.S. carrying out major combat operations in Iran
[89] Reuters video – Trump warns Iranian forces as U.S. launches military operation
[90] Reuters – Trump says combat operations in Iran will continue until all objectives achieved
[91] Reuters Graphics – How the Strait of Hormuz closure affects global oil supply
[92] Reuters – Oil prices expected stay high for days with Strait of Hormuz in focus
[93] Reuters – U.S. oil prices jump on supply fears amid expanding U.S.-Israeli war with Iran
[94] AP – Crude oil prices swing amid tensions in Strait of Hormuz
[95] Argus Media – US oil firms weigh risks and rewards of Mideast crisis
[96] Reuters – U.S. shale firms unlikely to drill at $100 a barrel unless high prices last longer, executives say
[97] Reuters – Oil companies shun Trump administration’s Alaska offshore auction
[98] MarketScreener / Reuters – US Interior Department says it received no bids in Alaska Cook Inlet oil and gas lease sale
[99] CNBC via Resources for the Future – “Trump Can’t ‚Drill, Baby, Drill‘ His Way Out of This Iran-Inspired Oil Crisis: Experts”
[100] The Guardian – Iran war punctures Trump’s ‚drill, baby, drill‘ promise on US gas prices, experts say
[101] Wall Street Journal – „Drill, Baby, Drill“ Isn’t Catching On During Iran War
[102] Wall Street Journal – Iran War Delivers Windfall to America’s Oil Country

[103] Axios – Israel strikes Iran natural gas facility in coordination with U.S.
[104] Reuters – Despite Trump comments, Israeli officials say U.S. knew of Iran gas field strike
[105] Reuters – Trump says Israel attacked Iran gas field without U.S. and Qatari involvement, warns against attacks on Qatar
[106] The Guardian – Israel strikes Iran’s South Pars gasfield
[107] Reuters – Iran targets energy facilities across Gulf after Israel struck gas field
[108] Reuters – QatarEnergy declares force majeure on some LNG contracts
[109] Al Jazeera – QatarEnergy declares force majeure on some LNG contracts
[110] Natural Gas Intelligence – North Field expansion project delays likely as Qatari LNG output crippled by Iranian attacks
[111] Reuters – Iran war damage to Qatar hits global LNG outlook, upends Asia demand growth
[112] Wall Street Journal – The World’s Energy Safety Net Is Buckling
[113] Reuters – Qatar declared force majeure on gas exports, restart may take weeks
[114] Reuters – Shares of Western gas exporters reap war windfall as Qatar flows dry up
[115] Reuters – South Korea flags uncertainty from Qatar LNG plant damage
[116] Daily Beast summary of Fox Business interview quoting Bessent’s „break the glass plan“ remarks
[117] Reuters – US may remove sanctions on Iranian oil stranded in tankers, Bessent says
[118] Times of India – US may unsanction 140 million barrels of Iranian oil to cool prices
[119] Economic Times – US may remove sanctions on Iranian oil in tankers, plans to release 140 million barrels
[120] Reuters – Goldman Sachs raises oil outlook; upside scenario averages $110 in March/April
[121] Reuters – Goldman Sachs warns oil may surge above $100 and spot could top 2008 highs if Hormuz disruption persists
[122] Reuters – Western gas exporters reap windfall as Qatar flows dry up
[123] Reuters – Iran war tightens petrochemicals; North American producers report strong orders and elevated profits
[124] Financial Times – US fertiliser bosses cash in as Iran war boosts shares
[125] Financial Times – Trump warns NATO faces a „very bad future“ if allies do not help open Hormuz
[126] Reuters – U.S. allies rebuff Trump’s request for support in the Strait of Hormuz
[127] Reuters – Trump says NATO faces a „very bad“ future if allies fail to help the U.S. over Iran
[128] Straight Arrow News – secondary report quoting Trump’s Truth Social post about NATO as a “paper tiger”
[129] Fortune – summary of Trump’s comments linking Ukraine support and help in Hormuz
[130] Reuters – Germany’s Merz: We will not participate in Iran war
[131] Reuters – “Not our war”: Europe says no to Trump
[132] Reuters – Key moments of EU foreign policy chief’s interview with Reuters
[133] Reuters – EU foreign policy chief Kallas calls on US, Israel to end Iran war
[134] Reuters – Russia sought to blackmail US using intelligence to Iran, Zelenskiy says
[135] PBS – Ukraine’s pressure grows as war in Iran deepens and Russia readies a new offensive
[136] Kyiv Independent – Zelensky warns Iran war is sidelining Ukraine
[137] Financial Times – US warns EU to pass trade deal or risk losing ‚favourable‘ access to LNG
[138] Financial Times – EU lawmakers approve trade deal with US

[139] CSIS — Iran's War Strategy: Don’t Calibrate—Escalate

[140] CSIS — Visualizing Iran’s Escalation Strategy

[141] Atlantic Council — Trump’s path forward on Iran will determine US-Israeli war alignment

[142] The Guardian — Europe rejects Trump’s call for help in Hormuz / „not our war“ framing

[143] The Guardian — Trump steps up pressure on allies over the Strait of Hormuz

[144] The Guardian — Trump launches tirade against European countries not joining Iran war

[145] Reuters — Europe pushes back on some U.S. military operations as concerns over Iran war mount

[146] Reuters — Italy refuses U.S. aircraft use of Sicily base for Middle East operations, sources say

[147] Reuters — Iran war jeopardizes U.S. global leadership, warns Italian minister

[148] Reuters — U.S. remarks on NATO are pushing Europe to seek alternative security options, Spain says

[149] Reuters — Trump says Tuesday deadline to make a deal with Iran is final

[150] The Guardian — How the Iran war is hitting the global economy

[151] AP — Live updates: Trump delays Strait of Hormuz deadline

[152] Reuters Video — Middle East war means „all roads“ lead to higher prices: IMF chief

[153] Reuters — OECD: Iran war erases global growth upgrade, fans inflation

[154] OECD — Economic Outlook, Interim Report, March 2026

[155] Reuters — How does the Iran war affect fertiliser supplies, prices and food security?

[156] Reuters Breakingviews — Iran war exposes food security to cascading risks

[157] Reuters — IMF, World Bank and UN food agency say war is increasing food prices, insecurity

[158] Reuters — Sub-Saharan Africa faces slower growth as U.S.-Iran war raises costs

[159] Reuters — Trump’s abrupt Iran reversal exposes limits of his leverage

[160] Reuters — U.S. experts say American strikes on Iran may amount to war crimes

[161] Reuters — Pope Leo praises Iran war ceasefire after criticizing Trump threat

[162] Reuters — Israel backs Trump’s two-week pause on Iran strikes, says Lebanon not included

[163] Reuters — Israeli strikes pummel Lebanon, killing 250 in deadliest day …

[164] Reuters — UN condemns Israeli strikes on Lebanon, calls casualty reports „appalling“