Článek
Článek jsem publikoval také na svém blogu
Od zvolení Donalda Trumpa prezidentem USA se zatajeným dechem sleduji vývoj a jeho dynamiku.
Zdá se, že zbytky toho, co jsme považovali za pevné, za něco, o co se dá opřít, se hroutí jako domeček z karet. A také se zdá, že unie (například ta Evropská), státy, firmy, společenství na to vůbec nejsou připraveny. Že nemají žádnou „kontinuity“ strategii nebo plán. A pokud ano, že katastrofálně selhává. Následovat budou firmy, komunity, jednotlivci. Domino efekt.
Mnozí, vyzbrojeni základní myšlenkou knihy N. Taleba (aniž by se obtěžovali si ji přečíst natož jí porozumět) říkají, že přiletěla černá labuť. Tedy nepravděpodobná událost s obrovským dopadem. Dopadem, který mění vše.
Kdo mohl tušit, že USA pod vedením Trumpa povedou obchodní války proti nejbližším spojencům? Že vrazí nůž do zad Evropě a otevřeně začne spolupracovat s Ruskem? Koho by napadlo, že technologičtí giganti ze spřátelených zemí by moli být stejnou hrozbou jako ti z Číny? Koho by napadlo, že spojenec proti nám povede hybridní válku podobně jako Rusko?
Přilétla černá labuť. Nebo ne?
Černá labuť. Termín, který jsme se v poslední době naučili používat jako omluvu pro velké průšvihy. Průšvihy, které se často stávají proto, že jsme ve své touze po zisku, efektivitě nebo prosperitě zašli příliš daleko, a rizika/zranitelnosti z toho vyplývající jsme záměrně ignorovali. Nebo (a to ke cti všem profíkům v oboru zrovna neslouží) jsme se nad tím ani nezamysleli. Stejně jako zneužití efektu „já to věděl“ známého jako Hindsight bias odmítnutím argumentace – „no jo, po bitvě je každý generálem“, ale můžeme se poučit, zapracovat událost do našich rizik a plánů. Aby se to už příště nestalo, nebo abychom byli lépe připraveni. Konečně o tom přeci je neustálé zlepšování – no ne?
Žádné labutě. Nosorožci celé stádo šedých nosorožců.
Šedý nosorožec. Pojem, který zavedla Michele Wucker a o kterém jsem psal ve svém článku „Labutě a nosorožci: Jak zvládat rizika a nejistoty pomocí adaptivních přístupů“. Michele v podstatě reagovala na „inflaci“ černých labutí. Pěkně vzletně, ve vědeckém článku popsala to, co se poněkud syrově dá shrnout jako ignorování známých a jasných rizik nebo ničím nepodložená víra, že účet zaplatí někdo jiný. A tak například ctihodní bankéři balili toxické úvěry do finančních derivátů s vírou, že to nikdy nepraskne. Ignorovali jsme riziko pandemie akcelerované globalizací, přestože od roku 1900 jsme tady měli hned cca 8 velkých pandemií [1 2]. Také jsme ignorovali zranitelnost dodavatelských řetězců nebo zranitelnost ze závislosti na jednom dodavateli nebo spojenci. Opravdu spousta, spousta nosorožců. A utrhli se ze řetězu.
Když čert kálí…
Moje babička říkávala: „Když čert kálí, tak na vždy na jednu hromadu“ Babička byla ve svém vyjádření explicitnější. Její pádné přirovnání ale pravidla nesnesou. Dovolil si proto použít synonymum. Snad to mnoho neubírá na pádnosti myšlenky.
Proč to ale píši. V současné době máme za sebou hlavní nápor COVID-19, ekonomika nám vesele stagnuje a ceny rostou. Za humny máme válku, která nás bezprostředně sice neohrožuje, ale její výsledek už ano. A nyní se Donald Trump spolu J. D. Vancem usilovně snaží o to, aby se nám rozpadl i vztah s USA. Což zahrnuje cla, protekcionismus big-tech, ovlivňování dění (kdyby to bylo Rusko, hovořili bychom o hybridním působení nebo válce), vyhrožování, šikanu nebo kolaboraci s nepřítelem. K tomu zažíváme první projevy změny klimatu ve formě požárů, tornád, bouří, bleskových povodní, vln veder a sucha, nebo vln klimatických uprchlíků. A to nemluvím o komplikovaných vztazích s Čínou. Možná dobrým obchodním partnerem, ale z hlediska globálního – hrozbou. Nikoliv spojencem.
Má v tomto chaosu smysl budovat kontinuitu?
A to ať už byznysovou, nebo na úrovni měst, obcí, komunit či jednotlivců? Odpověď je jednoduchá: více než kdy jindy. Je však důležitější než kdy jindy pečlivě a s rozvahou zvolit její formu.
Můžete vsadit na tradiční normy, například ISO standardy. Možná vám něco dokonce nařizuje zákon. Pokud ale nemusíte, mé doporučení zní – nedělejte to.
Ne že by normy byly špatné. Obsahují řadu inspirativních prvků. Jen jsou příliš rigidní a zdrojově náročné s nejasnou účinností v době, kdy se svět mění dynamicky a nepředvídatelně.
Místo toho existuje lepší cesta: adaptivní a antifragilní přístupy.
🔹 Adaptivní přístupy vám umožní reagovat na změny v reálném čase – nečekáte na katastrofu abyste zareagovali podle plánu a/nebo se z ní následně poučili, ale neustále vylepšujete a testujete svůj systém v kontaktu s každodenní praxí.
🔹 Antifragilita znamená, že z krizí vycházíte silnější – nejen přežijete, ale využijete turbulence ke svému posílení.
Krásným příkladem že to funguje může být Spotify. Spotify je příklad firmy, která se výrazně odklání od centralizovaných, rigidních struktur a procesů. Namísto toho implementovala adaptivní a antifragilní principy. Což v tomto případě je realizováno decentralizovaným modelem s autonomními a flexibilními týmy. Tento model umožňuje rychlé experimentování, interaktivní učení a okamžitou reakci na změny trhu nebo prostředí. V důsledku toho se organizace nejen odolává vnějším otřesům, ale dokonce z nich získává nové impulzy pro růst.
Svět se nemění pomalu a lineárně. Změny přicházejí skokově, náhle. Proto je čas přestat se připravovat na „minulou válku“ – spoléhat se na rigidní modely a začít budovat kontinuitu, která pomůže nejen přežít, ale bude z otřesů profitovat.
Zůstává otázka: Jak jste na tom vy? Máte plán, jak se stát antifragilními? Víte jaké první kroky udělat?
