Plná bříška poslanců poznáme tak, že jsou stále hladová

„Když politika bolí, platy hojí: Proč si Fialova vláda schválila vyšší platy?“

Zatímco průměrná česká rodina si utahuje opasky a hledá způsoby, jak ušetřit na energiích nebo nákupech, současná čtyřkoalice pod vedením premiéra Petra Fialy ukázala, že alespoň někteří mají recept na to, jak se mít lépe. Poslanci si odhlasovali zvýšení svých platů – protože když preference klesají a volby se blíží, alespoň něco musí růst, že?

V době, kdy inflace stíhá jednu domácnost za druhou a kdy opozice křičí, že vláda „nepomáhá lidem dostatečně rychle“, poslanci zjevně zjistili, že ta nejrychlejší pomoc je ta, kterou si mohou zařídit sami. Koneckonců, kdo jiný by měl mít jistotu vyššího příjmu než ti, kteří už dnes berou několikanásobek průměrného platu? Jejich argument je přitom jednoduchý: „My si to zasloužíme!“

S volbami za rohem (ano, zbývá už jen tři čtvrtě roku!) a klesajícími preferencemi koalice sáhla po riskantní taktice. Asi jde o myšlenkový experiment: co kdyby zvýšení platů zlepšilo pracovní morálku? Proč nezkusit přístup „šťastný poslanec = šťastný volič“? Jenže problém je, že voliči na to koukají z jiného úhlu. Pro běžného občana je absurdní, že ti, kdo rozhodují o přídavcích na děti nebo valorizaci důchodů, si právě přilepšili tak, že na to i střední třída kouká s otevřenou pusou.

Můžeme jen hádat, jak se tiskové oddělení vlády potí při snaze vysvětlit, že toto rozhodnutí vůbec není špatné. Možná zkusí strategii: „Je to investice do demokracie!“ Anebo něco jako: „Vyšší platy přilákají kvalitnější kandidáty.“ Otázka ale zní, proč by kvalitní kandidáti měli najednou přijít, když ti stávající už dostávají víc než dost a výsledky tomu neodpovídají.

Možná vláda spoléhá na to, že voliči mají krátkou paměť. Že do voleb už dávno zapomenou na tento drobný „detail“. Ale vzhledem k tomu, jaké debaty vyvolává každý účet za energie nebo pohonné hmoty, je docela pravděpodobné, že zvyšování poslaneckých platů se ještě dlouho bude připomínat v diskusích na sociálních sítích.

Někteří už rezignovali: „Tak si to vemte, když vám to za to stojí.“ Jiní se smějí: „To už se ani nesnaží předstírat, že jsme na stejné lodi.“ A ti třetí? Možná se rozhodnou, že ve volbách za pár měsíců dají hlas někomu, kdo jim aspoň nebude ukazovat, že jeho peněženka je plnější než jejich.

Takže co si z toho vzít? Možná by vláda měla místo zvyšování platů poslancům investovat do kurzů krizové komunikace nebo si pronajmout památkáře na obnovu svých preferencí. Protože jestli takhle budou pokračovat, budou mít po volbách dost času na to, aby o těch plných peněženkách psali knihy – třeba z opozičních lavic.

Jedno vysvětlení se ale nabízí. Jistě si vzpomenete na PirStan a dokonalou akci předsedy STAN Víta Rakušana a nenápadné doporučení „kroužkujte“.

STAN má v čtyřkoalici menší váhu, zatímco ODS s premiérem Fialou sedí pevně v sedle. Tento poměr sil vytváří ideální příležitost pro Víta Rakušana a STAN sehrát svou oblíbenou hru na „my nic, my muzikanti“.

Připomeňme si scénář z minulých voleb: Rakušan dokázal s nebývalou lehkostí obrátit pozornost voličů na „své lidi“ a elegantně přesunout odpovědnost za případné neúspěchy na koaliční partnery. Nyní, když STAN čelí poklesu popularity kvůli různým kauzám, je ideální příležitost tuto taktiku zopakovat. A co se hodí víc než klesající preference ODS a nepopulární rozhodnutí vlády?

Premiér Fiala a jeho strana se stali hlavním terčem kritiky – za inflaci, špatnou komunikaci s veřejností i za aktuální téma navyšování poslaneckých platů. Pokud Rakušan dokáže využít této situace a vytvořit obraz STAN jako „rozumného partnera, který by to takhle nedělal“, může se pokusit zachránit, co se dá. Ať už jde o rétoriku „to oni schválili“ nebo „my jsme to chtěli jinak, ale ODS má většinu“, je jasné, že tento příběh bude hrát ve prospěch menších stran.

V předvolební kampani by tak mohlo zaznít něco ve stylu: „My jsme sice součástí vlády, ale nemáme tak silné slovo jako ODS. Volte nás, abychom měli větší vliv a mohli vás lépe zastupovat.“ Ačkoliv to zní jako klasická hra na alibi, může to být účinné. Veřejnost často vnímá menší strany jako ty „slabší“, a tudíž méně zodpovědné za nepopulární rozhodnutí.

Pokud se koalice začne rozkládat tlakem veřejnosti a ODS se bude snažit hájit svá rozhodnutí, Rakušan může klidně zaujmout morální pozici: „To my jsme chtěli řešit jiné priority, ale byli jsme přehlasováni.“ Tento přístup ho nejen může ochránit před hněvem voličů, ale také posílit jeho pozici ve snaze přilákat nespokojené občany.

„Tak proč nekroužkujete?“ se tak může stát staronovou myšlenkou pro další volby – tentokrát s lehce jiným podtónem. Nejde totiž jen o volání po osobní zodpovědnosti kandidátů, ale také o snahu přesvědčit veřejnost, že STAN nejsou „těmi špatnými“, ačkoli sedí ve stejné vládě. Zda voliči tuto taktiku přijmou, bude záležet na tom, jak se situace vyvine.

Jedno je jisté: Rakušan si připravuje půdu pro další politickou „kroužkovací kampaň“. A pokud to vyjde, možná se znovu ukáže, že v české politice neplatí „společná odpovědnost“, ale spíš „chytrá hra na obětního beránka“. A ten beránek tentokrát asi nebude ze STAN.