Článek
Čas, veličina, která je nehmotná a i tak výrazně zasahuje do života každého z nás. V dnešní době by se v civilizovaném světě člověk bez hodin neobešel. Jak lze chápat čas z hlediska filozofie? Dle mého názoru je čas něco kontinuálního, co plyne z minulosti přes přítomnost do budoucnosti. Přítomnost je s námi stále, nemůžeme žít v minulosti nebo v budoucnosti. Otázkou času se lidé zabývají od nepaměti, názory na to, co je čas, se často dost různily. Například Aristotelés tvrdil, že čas je úzce spojen s pohybem, že pohyb je materiálním aspektem času, snažil se také dokázat nekonečnost času. Oproti tomu filozof Parmenidés zcela vyloučil reálnost času v souvislosti s popřením pohybu. Tomáš Akvinský považoval otázku času za filozoficky neřešitelnou, v novověké filozofii se řešil problém, zda je čas spojitý či nespojitý. V současné vědě se rozlišuje několik dimenzí časovosti (například fyzikální a biologický čas) a nastoluje se problém jeho relativity. Za formální předmět času se považuje subjekt, tedy Já (či také duše). Je nutné zmínit, že nemůže existovat prázdný čas, také neexistuje žádný čas před a po čase.
Pro měření času se používaly různé hodiny – dříve například sluneční, vodní, přesýpací, později vznikly takové, co známe dnes. Jak jsem již zmínila na začátku, bez měřiče času bychom se už neobešli. Vždyť díky němu například víme, kdy pojede vlak či autobus, kdy nám začíná a končí pracovní doba, kdy v televizi běží náš oblíbený pořad. Hodiny jsou zkrátka nezbytnou věcí. Spolu s hodinami se vyvíjely i kalendáře. Jedním z prvních byl například juliánský kalendář, nyní používáme kalendář gregoriánský. Je zajímavostí, že rok, od kterého počítáme náš letopočet (tedy rok narození Ježíše Krista), není úplně přesně znám a může tedy být náš „správný“ letopočet o pár let zpátky či dopředu. Oproti nám muslimové považují za začátek svého kalendáře útěk proroka Mohameda z Mekky do Mediny, tzv. hidžru, tato událost se stala roku 622 našeho letopočtu.
Je také zajímavé, že čím je člověk starší, tím více se mu zdá, že čas utíká rychleji. I já sama to na sobě pozoruji (týden mi uteče velmi rychle, někdy se mi zdá, že Vánoce jsou nějak častěji). Čas, ač plyne stále stejně, se nám někdy zdá jako nekonečná doba (například když čekáme na autobus) a někdy se nám několik hodin zdá jako krátká chvilka (například při zábavě na diskotéce). Když si člověk pak vybavuje své vzpomínky, trvá mu déle, než si vzpomene na vše, co prožil při zábavě, vzpomínka například na čekání na autobus se jakoby kumuluje na jeden okamžik. Byla by jistě zajímavá i možnost cestování časem, otázkou zůstává, zda bychom v případě cestování do minulosti (třeba i jen o pár let) nemohli změnit některé události tak, že by měly dopad na současnost.
V současné době se lidé snaží čas ušetřit, kde se dá, umíme si spoustu věcí zjednodušit a zrychlit. Je však otázkou, jak s ušetřeným časem naložíme. Budeme-li pak třeba dvě hodiny na sociálních sítích místo toho, abychom se setkali s kamarádkou či kamarádem v kavárně a popovídali si osobně, je to dle mého názoru špatně. Člověk by měl se svým časem nakládat jako s cenností, vždyť čas se nedá vrátit zpět a je pozdě litovat toho, že jsme jej promarnili. Já vnímám jako správné využití času, když jej naplním smysluplnou činností, ať už jde o práci (nemyslím jen práci ve smyslu povolání, ale třeba i domácí práce), studium, pomáhání mé babičce či budování přátelských vztahů. Nechci totiž, až jednou budu v seniorském věku, říkat si něco ve stylu „Mohla jsem svůj čas trávit něčím, co bylo k užitku, takhle jsem své mládí promarnila zbytečnostmi“. Nedávno mě v jednom časopise zaujal fakt, že na sociálních sítích člověk stráví v součtu až celé dva dny v týdnu, což je dle mého názoru alarmující skutečnost. Je tedy třeba si cennost času uvědomit co nejdříve, abychom jím neplýtvali na nesmyslné činnosti.
