Fenomén zvaný Oktoberfest aneb když Švýcaři propadnou preclíkům a pivnímu šílenství

Švýcaři jsou precizní národ. Milují pořádek, dochvilnost a bankovní tajemství. Pak ale přijde konec září, v Curychu se náhle zjeví duch bavorského krále a veškerá helvetská zdrženlivost bere za své.

Züri-Wiesn, curyšská obdoba Oktoberfestu, letos oslavil dvacáté narozeniny. Na hlavním nádraží se opět zrodil autonomní svět, který ovládlo neotřesitelné přesvědčení, že jakýkoli existenciální problém lze vyřešit hlasitým zpěvem. Pokud ne, ještě nebylo dost piva.

Blíží se večer a Zürich Hauptbahnhof přestává být pouhým nádražím. Vlaky sice dál přijíždějí a odjíždějí na vteřinu přesně a lidé kolem spěchají jako obvykle, jenže v hlavní hale zčistajasna vyrostl ohromný dvoupatrový stan. Modrobílý bavorský vpád do srdce helvetského minimalismu. Jako kdyby do opery vjel traktor a dirigent ho nadšeně přivítal coby nového sólistu.

Vzduchem se valí omamná vůně pečených vepřových kolen, křupavých slaných preclíků velkých jako talíř, grilovaných kuřat, bockvurstů, bratvurstů i jiných vurstů. Z obrovských kameninových i skleněných tupláků stříká hustá pivní pěna a nad hlavami více než tisíce lidí duní hromový, rytmický řev.

Kolem dlouhých dřevěných stolů pobíhají servírky s dekolty proklatě nízko a pažemi zocelenými nošením deseti litrových korbelů naráz. V hale se začínají trousit lidé, kteří by ještě před pár hodinami pod přísahou tvrdili, že německé šlágry zásadně neposlouchají. Ovšem že ne, vždyť to je hudební ekvivalent růžového plastového plameňáka a sádrového trpaslíka.

Jenže tohle je Oktoberfest. Tady se člověk nemusí stydět, že zpívá falešně. Po chvíli už totiž nikdo nepozná, jestli je to zpěv, nebo zoufalé volání o pomoc.

Když se ve stanu rozezní první tóny hitu „Atemlos durch die Nacht“ od německé královny šlágrů Helene Fischer, z několika set kultivovaných individualistů rázem vznikne jeden velký, synchronně se kývající organismus. Všichni znají slova. A ti, kteří je náhodou neznají, si je prostě vymyslí.

A když kapela spustí věhlasné Ein Prosit, poslední rozpaky se definitivně rozplynou rychleji než pěna v tupláku. Najednou se objímají lidé, kteří se ještě před hodinou úspěšně ignorovali. I ten postarší pán v saku, který před chvílí vypadal, že by nejraději diskutoval o úrokových sazbách. I ta vznešená dáma, která by za normálních okolností označila podobnou akci za nepřiměřenou. Teď řvou spolu s kapelou, protože strhující atmosféra vyburcuje každého.

To je totiž jedna z velkých záhad Oktoberfestu: stačí vstoupit do pivního stanu a uchopit litrový korbel. Hudební náročnost rapidně klesá, společenské zábrany povolují a člověk, který ještě před chvílí odmítal kýč, teď drží souseda kolem ramen a zpívá s takovou vervou, jako by mu za to slíbili vyšší důchod.

Najednou je naprosto v pořádku narušovat osobní prostor cizích lidí — to posvátné právo, které si jindy hájíme i před vlastní rodinou.

Stejně tak je v pořádku jíst jídla s takovým obsahem tuku, soli a kalorií, že by k nim ministerstvo zdravotnictví mělo přikládat příbalový leták.

Pak je tu ten proslulý litrový Maß. Sklenice tak masivní, že by se v ní daly naložit okurky pro celý panelák. Člověk ji zvedne a má pocit, že se právě nevědomky přihlásil na vzpěračský šampionát.

Největší sportovní výkon večera ovšem není vypít pivo. Mnohem náročnější je dojít po něm na toaletu a úspěšně navigovat cestu zpět. Po neurčitém počtu korbelů totiž všechny lavice vypadají naprosto stejně, všechno je modrobílé a všichni se hlasitě smějí. Člověk si prostě někam sedne, zakřičí „Prost!“ a až po pěti minutách zjistí, že skončil u úplně cizí party.

Na Oktoberfestu se člověk neztrácí. Jen každých deset minut získává nové přátele.

Sehnat místo v tomto stanu na večer je pro obyčejného smrtelníka prakticky nadlidský úkol. Firemní i soukromé rezervace se vyprodávají měsíce dopředu a ty nejlepší stoly se v Curychu dědí skoro jako šlechtické tituly.

Oktoberfest totiž není hospoda typu: „Hele, skočíme po práci na jedno?“ Tady se plánuje, organizuje a logistické detaily se velkým písmem zapisují do sdílených kalendářů.

A člověk si říká: proč to všechno vlastně?

Protože Oktoberfest má jednu nebezpečnou vlastnost. Je vysoce nakažlivý. Stačí jednou vidět rozjásaný dav, slyšet první takty šlágrů a sledovat, jak se stovky účetních, právníků a IT specialistů během pěti minut promění v kolektivní folklorní soubor. A najednou už nechcete jen přihlížet. Chcete být u toho.

Současná Züri-Wiesn na hlavním nádraží má v Curychu staršího předchůdce. Ten se usadil na místě, jehož původní účel byl od pivních radovánek na hony vzdálený.

Průkopníkem se v roce 1995 stal malebný ostrov Bauschänzli – bývalá vojenská bašta ze 17. století, zakotvená přímo na řece Limmat. Místo, které kdysi chránilo město před cizími vojsky, tak začalo čelit invazi úplně jiného kalibru. Útočnou zbraní se staly těžké skleněné tupláky a bavorská kuchyně.

Tradici curyšského Oktoberfestu založil restauratér Fred Tschanz. Nápad mu vnukla jeho tehdejší partnerka, rodačka z Mnichova, které podobná slavnost ve Švýcarsku chyběla. Tschanz jí přání splnil a na podzim roku 1995 vytvořil na Bauschänzli malý kousek Bavorska. Tento vizionářský gastronomický král tenkrát zřejmě netušil, jak velkou žízeň v Curychu právě probudil.

Místní bankéři a investiční manažeři, kteří ještě v pět odpoledne v dokonale střižených oblecích sjednávali miliardové fúze, se o hodinu později začali soukat do kožených kraťasů s laclem. Jejich drahé polovičky zase vyměnily elegantní kostýmky od Chanelu za tradiční dirndl – oděv s korzetem tak pevně sešněrovaným, že v něm sotva zbývá prostor na hluboký nádech.

Na Bauschänzli přestala platit běžná městská pravidla. V Curychu, kde si koledujete o problémy se sousedy, když po desáté večer spláchnete toaletu, se najednou stovky spořádaných občanů ruku v ruce houpaly na dřevěných lavicích. Lokální patriotismus šel stranou a daňoví poplatníci z plných plic vyřvávali, že pivo je jejich život.

A pak, když už se zdálo, že hladina piva v Limmatu dosáhla svého maxima, dostal někdo v roce 2007 další ambiciózní nápad:

„Co kdybychom ten stan postavili rovnou na nádraží?“

Vznikla tak Züri-Wiesn, která přenesla lidové veselí přímo do srdce železničního uzlu. Proč se spokojit jen s jedním Oktoberfestem, když se dá uspořádat i druhý?

Koncept se osvědčil. Pivní kolonizace pokračovala a k mnichovskému trendu se postupně začala přidávat další švýcarská města. Z lokálního výstřelku na jednom říčním ostrově se stal celonárodní fenomén. Ukázalo se totiž, že pod povrchem spořádaného života dřímá touha obléct si kožené kraťasy a předstírat, že rozumíme bavorskému dialektu.

Tato největší lidová veselice světa původně vůbec nevznikla kvůli pivu. Když se 12. října 1810 v Mnichově poprvé sešly davy lidí, šlo o čistou královskou romantiku. Celé město tehdy několik dní slavilo velkolepou svatbu bavorského korunního prince Ludvíka s princeznou Terezou Sasko-Hildburghausenskou.

Na louce za branami města pak oslavy vyvrcholily koňskými dostihy. Tato kratochvíle se zalíbila natolik, že se z ní stala každoroční tradice a louku na počest nevěsty pojmenovali Theresienwiese. Odtud pochází slavný název Wiesn.

Pivo, kolotoče a obří stany přibývaly postupně v dalších desetiletích. Z jednorázové královské události se tak pomalu stávala velká lidová slavnost — a časem také pořádně výnosný podnik.

Nakonec se posunul i samotný termín: z chladného října na teplejší září. Oficiálně kvůli příznivějšímu počasí. Neoficiálně proto, že v teple mají poddaní podstatně větší žízeň.

Švýcarsko si na tento bavorský export počkalo bezmála dvě staletí, ale jakmile helvetský kříž jednou podlehl obřím tuplákům, nebylo cesty zpět.

Vyšlo najevo, že i národ proslulý pořádkem a neutralitou občas zatouží po nespoutané, lidové zábavě.

Oktoberfest totiž v jádru vůbec není o pivu. Je o kolektivním povolení na pár hodin odložit společenskou důstojnost.

Za denního světla bychom si německé šlágry nepustili ani pod hrozbou exekuce. Tady je milujeme. V běžném životě bychom cizího člověka neobjali ani v záchvatu paniky. Tady s ním tvoříme jedno tělo. A zatímco v baru by nám po druhém litru došlo, že je čas jít domů, tady si objednáme třetí tuplák s hlubokomyslným argumentem, že tradice se zkrátka ctít musí.

Tenhle mechanismus funguje už přes dvě stě let. Člověk na chvíli vypne hlavu, zapomene na starosti a svět je najednou úplně jednoduchý a veselý.

Lidská bytost totiž čas od času zoufale potřebuje prostor, kde nemusí být racionální, produktivní, a dokonce ani společensky přijatelná.

K tomu stačí jen dřevěná lavice, klobása, litr piva a stovky lidí, kteří si pod záminkou kulturní tradice přišli na pár hodin dovolit přesně to, co by za střízliva nikomu nepřiznali. Pak už zbývá jen překonat gravitaci, vylézt na stůl, zvednout těžké sklo a splynout s jásajícím davem.

Dokud jsme schopni bez ohledu na věk, postavení a bankovní konto sborově řvát německé odrhovačky a tancovat na stolech, ještě to s námi jako s lidskou rasou není tak úplně ztracené.

Takže: Ein Prosit! Protože ty nejkrásnější věci v životě se stejně nikdy nedají spočítat na peníze – dají se jen společně prožít.