Zurich Film Festival aneb tváří v tvář hollywoodské elitě

V Curychu právě skončilo jedenáct dní, během nichž se ve městě nápadně zvýšil výskyt slunečních brýlí. Mnozí je nesundali ani v šeru kinosálů, kam slunce nemělo nejmenší přístup. Část návštěvníků samozřejmě dorazila kvůli filmům, jiní hlavně proto, aby to vypadalo, že bez nich se filmový průmysl neobejde.

ZFF představuje magické podzimní období, během něhož metropole na Limmatu úspěšně předstírá, že je francouzské Cannes. Jen s čistšími ulicemi, dochvilnějšími tramvajemi a výrazně dražší minerálkou.

Festivalový svět se na necelé dva týdny usídlí přímo v srdci Curychu. Na rozlehlém náměstí Sechseläutenplatz vyroste pro tyto účely malá filmová vesnička. Objeví se zde stany, světla, bary, stánky s občerstvením, festivalové zázemí a také fanoušci, kteří na tuto událost dychtivě čekali celý rok. A mezi tím vším jen tak mimochodem procházejí lidé, kteří si šli původně jen koupit sýr k večeři, ale čirou náhodou se ocitli jen pár metrů od hollywoodské hvězdy.

A právě to činí Curych jedinečným. Zatímco například v Cannes je festival uzavřený ve svém vlastním světě luxusu, tady se hvězdný lesk musí dělit o chodník s místními obyvateli, kteří právě venčí své mopsíky.

Mezinárodní hvězda pózuje na zeleném koberci, zatímco jen dva metry od ní projíždí tramvaj linky 11. Cestující uvnitř unaveně vzhlédne od telefonu, hodí očkem, co se to venku děje za šrumec, a jede dál.

Nemusíte být ani filmovým nadšencem, abyste tu potkali slavné tváře. Stačí si po práci zajít na skleničku, sedět na terase baru a pár minut zdlouhavě přemýšlet, odkud vlastně znáte tu ženu u vedlejšího stolu. A pak vám to sepne: vždyť je to Naomi Watts!

Slušné vychování vám přitom velí pokračovat v hovoru a tvářit se, že jste si jí vůbec nevšimli – koneckonců i celebrity mají právo na trochu klidu a soukromí. Jenže člověk je tvor slabý a poddajný a představa, že by takové setkání zůstalo bez hmatatelného důkazu, je nakonec silnější.

Přímé oslovení nepřipadá v úvahu. Takže nastupuje klasická partyzánská taktika: namíříte telefon na svou kamarádku, která ochotně zapózuje, zatímco vy přes její rameno nenápadně zoomujete na slavnou tvář u vedlejšího stolu.

Kamarádka se culí do objektivu a vy během mžiku posíláte fotografii do rodinného chatu s triumfálním komentářem:

„Neuvěříte, koho jsem potkala.“

A opravdu, nevěřil tomu nikdo. Kromě babičky. Ta sice netušila, kdo paní Watts je, ale okamžitě ocenila její pěkné šaty.

Právě tahle kombinace hollywoodského lesku a úplně obyčejného života dává ZFF jeho osobitý půvab.

Běžný smrtelník vstupuje do světa festivalu s přímo dětinskou směsicí očekávání a zvědavosti. Koupí si lístek na film, který ho zaujal a tajně doufá, že alespoň z dálky na vteřinu zahlédne nějakou hvězdu. Když však dorazí na náměstí Sechseläutenplatz, s úžasem zjistí, že v Curychu je Hollywood až nebezpečně blízko.

Ale nenechte se zmást. Ani v zemi precizního plánování neplatí, že co je blízko, to je automaticky dobře vidět. Slavný zelený koberec totiž podléhá stejným nekompromisním pravidlům jako švýcarský trh s nemovitostmi: kdo dřív přijde, ten ukořistí strategické místo u zábradlí a má vyhráno. Kdo přijde později, nezažije žádné drama, ale místo mezinárodních hvězd pak jen detailně studuje účesy a zátylky lidí stojících před ním.

Curych je naštěstí město, kde se lidé chovají dostatečně kultivovaně na to, aby se nepouštěli do fyzických potyček jen kvůli dokonalému snímku na Instagram.

Místo vzájemného odstrkování lokty zde panuje atmosféra typicky švýcarského, zdrženlivého obdivu. Dav se netlačí, lidé spíše taktně a téměř synchronně natahují krky.

Těm, kteří mají tu smůlu a stojí až ve třetí řadě, zbývá jediná možnost: tvářit se, že je přítomnost slavného režiséra nechává zcela v klidu, a že přišli obdivovat architekturu festivalového stanu.

Proč je vlastně koberec v Curychu zelený a ne červený?

Oficiálně je netradiční barva symbolem ekologické udržitelnosti a ochrany klimatu. Zlí jazykové ovšem tvrdí, že je pro místní víc přirozená. Švýcar se podívá na zelený koberec a okamžitě se cítí jako na alpské louce. Jen místo krav na ní zrovna stojí hollywoodské hvězdy.

Pokud si chcete u tohoto koberce připadat, že sem organicky patříte, musíte bezpodmínečně trénovat takzvaný ležérní curyšský pohled. Ten vyžaduje lehkou znuděnost, špetku nonšalance a sebejistotu člověka, který přesně ví, kdo právě přijel – i když ještě před třemi vteřinami horečně googlil, kdo že to vlastně vystupuje z limuzíny.

Zapomeňte na hysterické výskání, přelézání bariér nebo teatrální omdlévání u nohou svých idolů. Zástup zde stojí s trpělivostí lidí čekajících na otevření nové bankovní pobočky, mechanicky natahuje ruce s telefony a doufá, že k nim hvězda sama doputuje.

Jen občas někdo odhodí onu vrozenou helvétskou zdrženlivost a ozve se prosebné: „Pleeeease, Julianne, here!“ nebo „Olivia, you’re my favorite!“

Někdy pak stačí pouhý výkřik: „Kate, I love you!“ a v tu ránu se kolem zvedne vlna smíchu.

Letošní ročník nasadil laťku opravdu vysoko a o hvězdná jména rozhodně nebyla nouze.

Pořadatelé přilákali ta nejvyšší filmová esa v takovém množství, že na zeleném koberci se večer co večer střídala jedna superstar za druhou. Ať už jste do areálu dorazili v kterýkoli den, pokaždé jste stáli jen pár kroků od některé z nich.

Jeden večer tak z několika centimetrů fotíte éterickou Julianne Moore v elegantním černém saku, která si do Curychu přijela pro prestižní cenu za celoživotní přínos Golden Icon Award a snažíte se u toho dýchat co nejtišeji.

Další den vám přímo před telefonem pózuje seversky pohledný Alexander Skarsgård, kterého střídá zádumčivý Casey Affleck.

Pak stačí počkat na další premiéru a na dosah ruky máte oslnivou Naomi Watts v bílé krajce nebo legendárního Andyho Garciu.

Během dalších dní pak s noblesou prochází charakterní chameleon John Turturro. Třešničkou na dortu je uznávaný německý režisér Wim Wenders, autor nádherného Nebe nad Berlínem, jehož artové klasiky jsou ozdobou každého festivalu.

Absolutní královnou letošních koberců se bez debaty stala úžasná Olivia Colman. V rozdávání podpisů a úsměvů byla tak vstřícná, že nevynechala jedinou nataženou ruku. Zdálo se, že neodejde, dokud neobejme i personál festivalových záchodků.

Kvůli své trpělivé obětavosti ke svým fanouškům pravděpodobně zmeškala začátek premiéry vlastního filmu, takže její filmový kolega Alexander Skarsgård musel na koberci dost dlouho nervózně přešlapovat a předstírat, že ho neobyčejně zajímá struktura curyšské dlažby, než Olivia podepsala i tu úplně poslední fotografii.

Když tuhle přehlídku osobností sledujete delší dobu, začnete si je v duchu řadit do vlastní, zcela subjektivní typologie lidských povah. Jsou tu celebrity, se kterými byste bez váhání zašli na prvotřídní espresso a probrali smysl bytí. Pak jsou tu ty, se kterými byste s chutí poobědvali. A nakonec existuje ta malá, vybraná skupina hvězd, se kterými byste nejraději propařili celou noc v nějakém zapadlém baru v Niederdorfu až do kuropění.

V tu chvíli vám definitivně dojde, že filmový festival je ve skutečnosti mnohem víc než jen ty filmy.

Oproti jiným obřím festivalům má ten curyšský jeden velký trumf: neuvěřitelnou uvolněnost. Žádné hektické mačkanice, hysterický řev ani strkání lokty v nepropustném davu, kde přes moře hlav nevidíte vůbec nic. Fanoušci jsou tu k sobě tak ohleduplní, že si mezi sebou solidárně půjčují i propisky na podpisy.

Dokonce samotná Kate Winslet, která tu před dvěma lety přebírala cenu Golden Icon, byla z té nečekané komorní pohody tak nadšená, že hodila za hlavu limuzíny i ochranku a šla si na pětadvacet minut zaplavat do Curyšského jezera.

Zatímco ředitel festivalu trnul hrůzou, aby mu tam hlavní hvězda nezmrzla nebo se neutopila, Rose z Titanicu se v patnáctistupňové vodě bezstarostně cachtala s přáteli.

Když pak večer dorazil silný podzimní liják, držitelka Oscara se i v hustém dešti ochotně nechávala fotit s promoklými fanoušky a každému věnovala svůj autogram.

Kdo měl to štěstí a zažil ji zblízka na festivalovém setkání v rámci programu ZFF Masters, ten ví, že její otevřenost, šarm a lidská vřelost nejsou hollywoodským filtrem, nýbrž autentickou realitou.

Ono to nakonec vůbec není jen o tom, že si odnesete skvělé fotky v telefonu. Jako filmový fanoušek si především vychutnáte tu nepopsatelnou atmosféru.

Na pár minut zmizí ta nekonečná vzdálenost, která z herce na plátně dělá nedosažitelnou bytost. Zůstane jen čisté setkání tváří v tvář. A to je právě na ZFF tak krásné – že ta vděčnost často funguje oběma směry. Jak trefně prohlásila Olivia Colman: oni jsou tím, kým jsou, jen díky nám.

Takže zatímco my si z festivalu odnášíme jejich filmy, fotografie a autogramy, oni si odnášejí něco mnohem významnějšího: vědomí, že na druhé straně plátna jsou lidé, pro které má jejich práce smysl.

Po úspěšném lovu na fotografie a podpisy přichází skutečné jádro akce: festivalový program. V tu chvíli se pozornost přesouvá od nablýskaného světa celebrit zpět k samotnému důvodu, proč kina vůbec existují. Sály se zaplňují nadšenci, kteří před speciálními efekty dávají přednost čistému filmařskému řemeslu.

Výběr byl i tentokrát mimořádně bohatý. Najít v té záplavě titulů absolutní favority je pro jury každoročně úkol hodný zkušeného burzovního makléře. Letos porotci vsadili na syrovost a drsnou realitu.

V hlavní hrané soutěži udělili nejvyšší ocenění – sošku Zlatého oka – francouzskému milostnému dramatu Flesh and Fuel o dvou řidičích kamionů, zatímco mezi dokumenty triumfoval americký snímek Bucks Harbor z prostředí mladých rybářů.

Mě osobně zaujalo mrazivé dobové drama The Housewife, kde čerstvá držitelka curyšského Zlatého oka Naomi Watts exceluje v roli dokonalé americké paničky z šedesátých let, pod jejíž nablýskanou maskou se ukrývá temná minulost.

Hned v závěsu stál vizuálně podmanivý černobílý snímek Vaterland od režisérského vizionáře Pawła Pawlikowského. Tenhle komorní příběh o složitém návratu spisovatele Thomase Manna do zdevastovaného poválečného Německa je přesně tím typem filmu, u kterého divák v sále napětím ani nedýchá. Mimo jiné i díky špičkovému výkonu Sandry Hüller v roli Mannovy dcery Eriky.

Skutečná síla filmu se často projeví v plné míře až poté, co dojedou závěrečné titulky a v kinosále zavládne ticho tak husté, že by se dalo krájet.

Letošní 22. ročník v neděli skončil.

Hollywoodské hvězdy odletěly, ty ekologičtější možná odjely na kole, zelený koberec se sroloval a celé to provizorní filmové městečko na Sechseläutenplatz během pár dní zmizí, jako by tam nikdy nebylo.

ZFF byl opět výjimečným a neopakovatelným zážitkem. Na jedenáct dní dokázal proměnit finanční metropoli v pohádkové místo, kde se hollywoodská sláva potkávala s curyšskou zdrženlivostí a kde největší filmové hvězdy procházely v bezprostřední blízkosti.

Lidé si domů odnášeli nejen bohatou fotogalerii, autogramy a vzpomínky na živé tváře svých idolů, ale také hřejivý pocit, že se na pár dní rozplynula hranice mezi fikcí a skutečností. Že příběhy, které běžně končí s naskočením závěrečných titulků v potemnělém kinosále, náhle vstoupily přímo do ulic.

Pak se světla rozsvítí, festivalové městečko zmizí a Curych se vrátí ke svým bankovním účtům a dokonale přesným tramvajím.

Klapka. Střih. The End.