Od pramene české Vltavy k izraelské Naději: Největší hudební mystérium dějin

Praha, listopad 1874.

Ve velkém, prosluněném bytě na pražském Novém Městě panovalo bezútěšné ticho. Pro padesátiletého Bedřicha Smetanu to nebyl blahodárný klid k rozjímání, nýbrž nelítostný osud muže pohřbeného zaživa.

Umělecká elita nad ním už víceméně zlomila hůl. Když o pár týdnů dříve, v noci na dvacátého října, procitl a naplno si uvědomil definitivní ortel, napsal svému příteli Josefu Srbovi-Debrnovi mrazivé doznání:

„Ucho pravé mi již neslouží, a levé taktéž vypovědělo službu. Jsem hluchý jako pařez.“

Tím nejkrutějším aspektem Smetanovy diagnózy – pokročilé syfilidy – však byl neúprosný, agresivní hluk, který mu burácel v hlavě. Zatímco okolní svět zcela utichl, jeho nitro se stalo ohlušujícím.

Smetana sedával u klavíru s čelem zoufale přitisknutým k dřevěnému rámu nástroje a snažil se vnímat alespoň slabé vibrace rozechvělých strun. Sledoval ještě vizuální ruch ulice, neslyšel však už projíždějící drožky pod okny, ba ani hlas své ženy Bettiny. Místo toho se mu do vědomí dnem i nocí zavrtával vysoký, ostrý a pronikavý tón, který později ztvárnil v podání prvních houslí ve svém slavném smyčcovém kvartetu Z mého života.

Ruka se mu třásla, když si do deníku zapisoval svá bezprostřední svědectví:

„Sedím-li v pokoji, slyším hluk, jako by se velký vodopád řítil… V hlavě mé hučí, píská a burácí, jako by tam projížděl těžký nákladní vlak.“

Byl to bizarní soukromý orchestr, jistá cesta k šílenství. A právě tehdy, uprostřed vnitřního pekla a pomyslného železničního provozu, se v jeho sužované mysli odehrálo cosi nepochopitelného. Náhle oním nesnesitelným skřípotem pronikl jemný, chladivý pramínek – čistá, konejšivá a plynoucí melodie.

Namočil brk do inkoustu a začal horečnatě psát. S neochvějnou jistotou hudebního génia přenášel noty na papír. Ačkoli skladatel neslyšel jediný skutečný tón zahraný na nástroj, hluboko v sobě prožíval absolutní tvůrčí triumf.

Když 8. prosince 1874 vyčerpáním odložil psací náčiní, pod poslední takt partitury s nesmírnou pýchou připsal historickou větu:

„V naprosté hluchotě zdařilo se mi dokonat toto dílo.“

Byl skálopevně přesvědčen, že pro svou vlast stvořil jedinečný zázrak vyvěrající z hlubin slovanské duše. Vycházel přitom z podmanivého motivu, který si před lety přivezl ze svého pětiletého pobytu ve švédském Göteborgu.

Netušil však, že tato chytlavá melodie pod nejrůznějšími jmény koluje křesťanskou i židovskou Evropou již po staletí. A už vůbec nemohl vědět, že o pouhých čtrnáct let později, uprostřed spalující osmanské pouště, vykoná jiný muž s týmiž tóny podobný zázrak pro úplně jiný, po tisíciletí trpící národ.

Mantova, léta Páně 1600.

Zatímco na náměstích severoitalských měst vonělo drahé koření, v přítmí paláce šlechtického rodu Gonzaga se rodil nesmrtelný evergreen.

U okna obráceného do kamenného nádvoří seděl dvorní tenorista, skladatel a loutnista Giuseppe Cenci, v tehdejším hudebním světě známější pod uměleckým jménem Giuseppino del Biado. Prsty zlehka přejížděl po střevech napnutých na krku nástroje a hledal rytmus pro nový madrigal.

„Fuggi, fuggi, fuggi da questo cielo, Aspro e duro e spietato gelo…“

Uteč, uteč, uteč zpod tohoto nebe, před drsným a krutým mrazem…, zanotoval do ticha komnaty polohlasem text o milencích prchajících před zimou do věčného jara.

Giuseppino si s hrdostí zapsal noty do své sbírky pod názvem La Mantovana. Záříl nadšením, že stvořil vlastní autorský šlágr. Jenže ani tento renesanční mistr nebyl autorem prapůvodního nápadu. Poutavou linku pouze zrecykloval od bezejmenných venkovanů z Lombardie, kteří si její základy pískali na polích už hluboko ve středověku.

Ta melodie byla anonymním lidovým archetypem, který nemá majitele. Patřila všem a nikomu. S touto genetickou výbavou by nakonec nikoho nepřekvapilo, kdyby si stejný motiv v moll pobrukovali už Adam s Evou před branami ráje.

V tehdejší Evropě neexistovala žádná autorská ochrana. La Mantovana se lidem tak hluboko zaryla pod kůži, že okamžitě překročila hranice, měnila identity a jako stěhovavý pták se uhnízdila v každé zemi, kterou prolétla.

Během několika desetiletí hravě překonala Alpy. V Polsku se usadila jako rázovitý lidový tanec Pod Krakowem. V podhradích ukrajinských pevností z ní kozáci udělali zádumčivou baladu Kateryna Kucheryava.

Melodie putovala dál na sever, až v sedmnáctém století přeplula Baltské moře a zapustila kořeny ve Švédsku jako píseň Ack, Värmeland, du sköna.

A právě tuto verzi o dvě stě padesát let později, během svého tamního pobytu v polovině 19. století, nasál do podvědomí tehdy ještě výborně slyšící Bedřich Smetana.

Hudební tulák se z Itálie vydal také na východ, podél toku Dunaje, až dorazil do blátivých vesnic tehdejšího Moldavského knížectví. Chudí rumunští zemědělci si melodii zjednodušili a začali ji halasně prozpěvovat při těžké práci jako lidovku Carul cu boi – píseň o volském povozu.

Pramen byl rozdělen. Jedna a tatáž hudební myšlenka zněla v chladných lesích Skandinávie i v prachu rumunského venkova, aniž by o sobě věděli. A právě tam, v chudé moldavské vesnici, v hluku jedoucích dřevěných vozů a bučení dobytka, tento starý hudební motiv poprvé v životě uslyšelo malé, mimořádně vnímavé židovské dítě. Samuel Cohen.

Rišon le-Cijon, léta Páně 1888.

Zatímco v blyštivých koncertních sálech Evropy Smetanova Vltava slavila triumfální úspěchy a Češi u ní slzeli vlasteneckým dojetím, uprostřed prašných dun osmanské Palestiny o nějakém českém klasikovi nikdo neměl ani tušení.

Život zde se neměřil potleskem zaplněných sálů, nýbrž litry vody, které bylo nutné s obrovským úsilím získat ze země, spalujícím žárem a neustálým bojem o přežití. V této nehostinné pustině vznikala první židovská zemědělská osada – útočiště pro průkopníky, kteří uprchli před vlnou brutálních carských pogromů v Rusku.

Sedmnáctiletý Samuel Cohen si rukávem potrhané košile otřel čelo a v ruce pevně sevřel čerstvě vytištěnou knížečku s názvem Barkai (Jitřenka). Listoval v ní básní Tikvatenu (Naše naděje), jejímž autorem byl Naftali Herz Imber.

Imber byl věčně opilý výstředník, dobrodruh a bezdomovec, který v Palestině putoval od domu k domu. Kdykoli zahlédl pohlednou dívku nebo štědrého hospodáře s plným sudem vína, padl teatrálně na kolena, předstíral momentální zásah božskou inspirací a začal recitovat verše o dvoutisícileté touze po návratu do země otců. Ve skutečnosti měl text dávno napsaný, ale tahle romantická finta mu spolehlivě a opakovaně zajišťovala teplou večeři a nocleh.

Jeho slova měla obrovskou sílu, ale chyběla jim melodická křídla. Text nutně potřeboval motiv, který by osadníky přiměl zpívat společně u ohňů po celodenní úmorné dřině.

Mladý Samuel Cohen nezkoumal složité partitury evropských mistrů. Neměl k tomu příležitost. Navíc jako čerstvý imigrant z moldavského pomezí neuměl ještě pořádně hebrejsky, takže Imberovým složitým obratům ani moc nerozuměl. Místo aby se pouštěl do jazykových rozborů, sáhl prostě do paměti a vybavil si dojemný, kolébavý rytmus z dětství. Onu starou, tvrdým životem obroušenou verzi italské Mantovany, kterou si kdysi dávno osvojil moldavský venkov.

„Zkusíme tohle,“ hlesl Samuel k ostatním průkopníkům, kteří vyčerpaně odpočívali v prachu tábora. Nadechl se a začal Imberovy vznešené verše zasazovat do melodie rumunské lidovky. Muži a ženy stojící poblíž, s dlaněmi ztvrdlými od těžké práce, postupně utichli.

Starší, ortodoxní Židé se sice nesouhlasně mračili, protože jim melodie připadala příliš světská a až příliš spjatá s křesťanským prostředím. Mladá generace osadníků však v té melancholické mollové tónině okamžitě vycítila cosi jiného. Rozpoznala v ní hlubokou osamělost vyhnanství, staletí putování po celém světě i onu nezlomnou jiskru vytrvalosti, která je hnala vpřed.

Během několika týdnů se píseň rozšířila do všech okolních osad. Lidé si ji prozpěvovali na polích, v provizorních příbytcích a dokonce i při obraně před pouštními kmeny. Právě tehdy však narazila na nečekaný odpor. Theodor Herzl, zakladatel sionismu, Cohenovu verzi hluboce odmítal. Považoval ji za příliš utahanou a beznadějně posmutnělou. Toužil po hrdém, sebevědomém pochodu v durové tónině, nikoli po nostalgickém mollovém stesku.

Dokonce tvrdošíjně vyhlásil mezinárodní soutěž, jejímž cílem bylo vytvořit zcela novou, veselejší hymnu. Celé toto klání však skončilo naprostým fiaskem. Žádný skladatel nedokázal zachytit to, co už lidé v poušti nosili ve svých srdcích. Nikdo nedbal na Herzlovy vojenské pochody, lidé prostě dál hrdě zpívali svojí Hatikvu.

Samuel Cohen neměl nejmenší tušení, že v srdci Evropy protéká nějaká symfonická Vltava. Pro něj to byl čistý hlas dětství, pro tisíce dalších se stal hlasem budoucnosti. Zatímco v Čechách tatáž melodie burácela jako nespoutaná řeka, v této vyprahlé zemi se proměnila v posvátnou modlitbu pod názvem Naděje.

Jeruzalém, květen 1948.

Vzduch nad svatým městem byl těžký od výparů vojenských náklaďáků a všudypřítomného napětí. Britská koloniální správa definitivně balila kufry, situace v zemi byla napjatá k prasknutí a cenzura fungovala na plné obrátky.

Pro židovské rozhlasové techniky, kteří v utajení a s prsty na spouštích vysílačů připravovali historické vysílání k vyhlášení nezávislosti nového státu, to byl infarktový závod s časem. Stačilo sebemenší podezření a britští vojáci by jim aparaturu okamžitě zabavili.

Právě v těchto klíčových hodinách došlo k možná nejodvážnější a nejelegantnější lsti v dějinách rozhlasového vysílání. Technici obalamutili britské okupační síly pomocí zbraně, proti níž byli uniformovaní muži v bojové výstroji zcela bezmocní – pomocí evropské klasické hudby. Koloniální úřady ji považovaly pouze za neškodné umění pro vzdělané publikum, které žádné masy k revoluci nepodnítí.

V onom rozhodujícím okamžiku se z rozhlasových přijímačů po celé zemi začaly linout jemné, uklidňující tóny fléten a harfy. Britský cenzor na chodbě spokojeně přikývl a zapálil si dýmku. Pro něj to nebylo nic víc než hudba dávno zesnulého Bedřicha Smetany – symfonická báseň z dalekých Čech. Jenže právě v té chvíli lidé v tisících židovských domácností vstávali od stolů se slzami v očích.

Britové neměli ani ponětí, která bije. Koneckonců, jen stěží mohli zakázat slavného českého klasika. Posluchači u rádií však v plynoucích melodiích poznali svou zakázanou hymnu a s úžasem naslouchali.

Britská správa píseň Hatikva oficiálně zakázala ve vysílání již v roce 1919 a klasifikovala ji jako podvratné politické sdělení. Smetanova hudba tak posloužila jako dokonalý trojský kůň.

Izraelští hudebníci v tomto českém vzdoru viděli fascinující paralelu, kterou později detailně popsala slavná izraelská muzikoložka Dr. Astrith Baltsan:

„Národní hnutí je jako neodvratný říční proud. Vodu zkrátka nezastavíš, stejně jako lidskou touhu po svobodě.“

Když tehdy odbojní židovští technici v Jeruzalémě pouštěli do éteru Vltavu, odehrál se nejgeniálnější klam hudebních dějin. Smáli se cenzorům přímo do tváře pomocí české klasiky a ještě si v duchu mysleli, že Smetana vlastně jen zaranžoval to, co odjakživa patřilo jim.

Zatímco ona divoká řeka v Čechách burácela jako symbol vzdoru proti Rakouskému císařství a její tóny později doprovázely dramatické rozhlasové vysílání namířené proti sovětským tankům v srpnu 1968, tentýž proud vlastenectví způsobil, že na Blízkém východě povstal ze země nový stát.

Dva národy. Dvě národní obrození. Jeden společný tón.

Tento rozhlasový protest však podnítil vznik fascinujícího mýtu, který se v hudebním světě udržel po celá desetiletí.

Vzhledem k nápadné podobnosti motivů obou skladeb bylo mnoho lidí na Blízkém východě pevně přesvědčeno, že Bedřich Smetana melodii ve skutečnosti ukradl ze skladby Birkat ha’tal – starobylé sefardské modlitby za rosu.

Regionem se rychle šířila historka, podle níž měl Smetana během svého pobytu ve Švédsku navštívit göteborskou synagogu, tamní posvátný motiv zaslechnout a jednoduše jej opsat. Vznikaly dokonce odborné studie, které měly dokázat, že český génius vykradl židovskou duchovní hudbu.

Šlo však o naivní omyl zrozený z nevědomosti.

Zatímco lidé v Jeruzalémě viděli ve Smetanovi zloděje, na druhém konci Evropy – v českých hospodách a koncertních síních – se formoval přesný, zrcadlový obraz tohoto příběhu, který se ukázal být stejně houževnatým.

Když totiž průměrný Čech poprvé zaslechl tóny izraelské hymny, nenapadly ho ani synagogy, ani autorské právo. Místo toho se zasmál a zvolal: „Ta židovská hymna zní úplně jako Kočka leze dírou!“ Teprve když vyprchala prvotní asociace s dětskou říkankou, vzplanula česká národní hrdost a změnila se v hněv.

„Oni nám sprostě ukradli Vltavu!“

Tato věta se stala heslem, které se po generace ozývalo v našich hudebních kruzích. Češi byli přesvědčeni, že Izraelci kdesi v Evropě získali Smetanovu partituru, nestydatě ji osekali na základní motiv a opatřili textem o naději v poušti.

Proti židovské teorii tak stála česká legenda o drzých plagiátorech z pouště. Obě strany byly neústupně přesvědčeny o své pravdě a připraveny ze všech sil bojovat za svého skladatele.

A obě se hluboce mýlily.

Tento mezinárodní spor nakonec rozřešila již zmíněná muzikoložka Dr. Astrith Baltsan. Po osmi letech pečlivého bádání v evropských archivech toto obrovské nedorozumění objasnila a vnesla do celého zmatku jasno.

Zjistila, že Smetana a Cohen od sebe neopsali ani jedinou notu a že ani jeden z nich nenese za toto nedorozumění žádnou vinu. Doktorka Baltsan jako první popsala onu neuvěřitelnou odyseu, která začala před staletími ve Španělsku. Po vyhnání Sefardských Židů ze země v roce 1492 se tato melodie rozutekla s uprchlíky po celé Evropě.

Píseň, kterou Židé v bolestech ze své tehdejší domoviny odnesli, se k nim přes Itálii, Rumunsko a českou symfonickou báseň v nejtěžší chvíli zase vrátila.

Tel Aviv, 14. května 1948. Odpoledne.

Vzduch v sále tehdejšího Telavivského muzea umění se chvěl úmorným parnem a obrovským historickým očekáváním. Okna byla narychlo zatemněna kvůli hrozbě arabského bombardování. Venku v ulicích hlídkovaly po zuby ozbrojené stráže, zatímco uvnitř se v napjatém tichu tísnily stovky lidí. Vůdce sionistického hnutí a první předseda vlády David Ben Gurion právě dočetl deklaraci nezávislosti.

Zrodil se Stát Izrael.

Dvoutisíciletá naděje, o níž psal excentrický básník Imber a kterou sedmnáctiletý Samuel Cohen v pouštním písku zhudebnil, se právě stala hmatatelnou skutečností.

Na provizorním pódiu, zřízeném v horním patře, neboť prostory muzea byly malé a přeplněné, seděli muzikanti Palestinského symfonického orchestru – tělesa, které se hned po skončení ceremoniálu přejmenovalo na Izraelskou filharmonii.

Mnohým z nich se na předloktích pod vyhrnutými rukávy svátečních košil stále černala čerstvá osvětimská tetování. Když dozněl bouřlivý potlesk, dirigent zvedl taktovku. Celý sál se hluboce nadechl, aby poprvé v dějinách svobodné země společně zazpíval svou hymnu.

Zlomek vteřiny předtím, než smyčce dopadly na struny, se však čas pro dva členy orchestru zastavil. Leo, flétnista z pražských Vinohrad, který přežil Terezín i díky tomu, že dozorcům hrál do kroku, sevřel stříbrný nástroj v roztřesených prstech. O dva pulty dál, v sekci prvních houslí, zavřel oči Max – rodák z jihočeského Písku, který z celé rodiny zbyl na světě úplně sám.

Orchestr spustil ony tklivé, houpavé motivy v moll. Všichni přítomní zpívali o zemi otců. Jenže v Maxových prstech a v Leových rtech se v ten moment odehrávalo cosi hluboce osobního. Zatímco jejich smyčce a dech protínaly známé rytmy renesance, vzpomínky je přenesly tisíce kilometrů na sever.

Hráli Hatikvu, nejsvětější píseň nové vlasti a myslí jim proudila divoká česká řeka. Slyšeli šumění šumavských hvozdů a tlukot mysliveckých rohů. Hráli pro svůj nový domov, zatímco v duchu objímali svůj rodný kraj. Ta stará italská milostná píseň, která v roce 1600 utekla z Mantovy, právě dokončila svou největší životní misi.

Hatikvě pak trvalo neuvěřitelných 56 let, než ji izraelský parlament v listopadu 2004 schválil jako oficiální státní hymnu.

Tamní zákonodárci se jejímu uznání desítky let záměrně vyhýbali, protože text je příliš sekulární a nezmiňuje Boha, což ostře vadilo ortodoxním Židům. Socialističtí zakladatelé státu navíc melodii vnímali jako melancholický exilový žalozpěv a jiní politici se obávali, že píseň zaměřená výhradně na židovskou duši bude odcizovat arabskou menšinu.

Do té doby tak Naděje žila jen jako čistá lidová tradice, jejímiž politickými kořeny paradoxně nebylo protkáno srdce Jeruzaléma, nýbrž rok 1933, kdy byla na sionistickém kongresu poprvé prohlášena za hymnu hnutí. Ten se tehdy konal v Praze.

Praha, 4. dubna 1875.

Žofínský sál na Slovanském ostrově uprostřed proudící řeky praská ve švech. Koná se světová premiéra symfonické básně Bedřicha Smetany Vltava.

Když dirigent Adolf Čech zvedne taktovku, publikum ani nedýchá. Sálem se rozezní flétny a klarinety. V dalších tónech ožívají obrazy venkovské svatby, noční dovádění rusalek i divoké peřeje Svatojánských proudů.

Je to hluboce emotivní večer.

Zaplněné hlediště té noci nežije jen pro hudbu, ale také pro naději. Každé zakoupené místo je příspěvkem na Smetanovu poslední šanci – nákladnou cestu za evropskými lékaři, kteří se mají pokusit o zázrak a vrátit mu sluch.

První část vznikajícího cyklu, Vyšehrad, která měla premiéru o necelé tři týdny dříve, je pro obrovský úspěch uvedena znovu. Program doplňují orchestrální předehry, sborové zpěvy a árie z jeho již tehdy populárních oper Prodaná nevěsta a Dalibor.

Když doznívají poslední tóny Vltavy, v sále propukne nepopsatelné nadšení a ohlušující potlesk. Lidé vyskakují ze sedadel a k nohám muzikantů létají květiny. Neslyšící Smetana je vyzván, aby předstoupil před diváky. Pomalu kráčí na pódium, obklopen záplavou slavnostních věnců, a hluboce se klaní.

Celou tu bouři ovací sleduje pouze zrakem. Vidí slzy a dojetí v očích diváků, vidí mávající šátky, klobouky vyhozené do vzduchu a tleskající ruce, ale sám zůstává uvězněn v naprostém, neprostupném tichu.

Později si do svého deníku s pohnutím zapíše:

„Obě skladby potkaly se s takovým jásotem, jakého jsem zřídka kdy byl svědkem. Vyšehrad musel býti opakován, po Vltavě nebylo konce volání.“

Smetana dokázal v nejtěžším období svého života vytvořit ojedinělou krásu. Dokonale nasál rytmus české krajiny a přetavil ho do tónů, které dodnes vyprávějí příběh naší země celému světu.

Prastará melodie, která po staletí toulavě bloudila Evropou, našla v hlavě hluchého génia svůj nejslavnější domov.

Vltava má v sobě jedinečné kouzlo filmové melodičnosti, které okamžitě chytne za srdce. Je to průzračná emoce v líbivých tónech, kterým rozumí úplně každý. A právě v tom tkví její nesmrtelnost.

Až dočtete tyto řádky, pusťte si Vltavu. Kdekoliv – najděte ji na Spotify, vyhledejte na YouTube, nebo doma oprašte starou gramofonovou desku.

Zaposlouchejte se do ní s vědomím, že její pramen neteče jen na Šumavě. Propojil lidi napříč staletími, kontinenty a osudy – od českých posluchačů až po ty, kteří v jejím kolébavém rytmu našli naději pro nový stát na Blízkém východě.

Vzpomeňte si na muže, který v naprosté hluchotě daroval naší zemi její nejkrásnější symfonický hlas.