Článek
V sekci komentářů lze narazit na leccos. V ideálním případě na člověka, který si text skutečně přečte, zamyslí se a následně napíše, zda s ním souhlasí či nikoli. Přispěje věcným argumentem nebo konstruktivním pohledem, vyvaruje se osobních útoků a svou aktivitou pomůže rozpoutat podnětnou debatu.
Takový jedinec je ovšem v komentářové džungli poměrně vzácným úkazem. Jeho výskyt bývá nepravidelný a podle některých pozorovatelů dokonce sezónní.
Ještě vzácněji se zde vyskytuje člověk, který nejenže slušně vyjádří vlastní názor, ale autorovi dokonce poděkuje či jej pochválí. Jeho výskyt je natolik mimořádný, že bývá považován za ohrožený druh.
Těmto laskavým lidským bytostem patří opravdu upřímné poděkování. Pro autora totiž představují mnohem víc než jen hřejivý paprsek v záplavě virtuální žluči.
Jsou odměnou za nemalé úsilí věnované tvorbě obsahu. Zpětnou vazbou, že článek někomu udělal radost, a především zdrojem motivace, díky němuž má smysl pokračovat. Za každým příspěvkem totiž stojí člověk, který do něj vložil svůj čas, energii i kus sebe.
Pak existuje bohužel nejpočetnější skupina. Její příslušníci nepřicházejí kultivovaně diskutovat, nýbrž bojovat. A především vítězit. Za každou cenu. Virtuální prostor tak proměňují ve vysoce toxické terárium, obývané pestrou směsí otravných individuí.
Liší se hloubkou svého intelektuálního vakua, mírou projevených bizarností i úrovní agresivity. Někteří útočí rafinovaně, jiní zbrkle a další zjevně pouze proto, aby si ověřili, zda jim ještě funguje klávesnice. Všichni však mají jedno společné: neznají žádné hranice.
Přirozené prostředí
Nejčastěji se vyskytují pod články, jejichž tématu alespoň přibližně rozumějí. Tento předpoklad však není podmínkou. Zdatnější jedinci dokážou bezpečně přežít i v prostředí, o němž nevědí vůbec nic.
Obzvlášť vhodným biotopem jsou příspěvky vyvolávající bouřlivé emoce. Ideální jsou témata společenská, politická či jakákoli jiná, u nichž lze vytvořit dojem, že právě na nich závisí budoucnost civilizace. V krizových obdobích se populační hustota výrazně zvyšuje a jednotlivé exempláře se shlukují do početných kolonií.
Námět přitom může být jakýkoli. Diskuze se dříve či později stočí k vládě, prezidentovi nebo geopolitice. Následně se přesune ke školství, zdravotnictví nebo cenám energií, ačkoli původní sdělení pojednávalo například o novém způsobu pěstování okurek.
V krajním případě se nakonec zjistí, že s původním tématem nějakým záhadným způsobem souvisí i cena jahod ze skleníkového dovozu. Jak přesně, už není podstatné. Důležité je, že se k nim někdo vyjádřil.
Potrava
Stravovací návyky jednotlivých druhů se liší. Některé se živí především pozorností. Jiným prospívá nesouhlas, další ke zdravému vývoji potřebují pocit křivdy. Velmi rozšířenou krmí jsou také cizí chyby a domnělé omyly, které se v textu vůbec nevyskytují, ale zkušený jedinec je dokáže spolehlivě objevit mezi řádky.
Některé exempláře jsou navíc schopny potravu aktivně vyrábět. Stačí jim k tomu několik vět, které lze záměrně nepochopit, překroutit nebo vytrhnout z kontextu. Z takto zpracovaného materiálu pak vzniká plnohodnotný důvod k pohoršení.
Rozmnožování
Generování dalšího potomstva probíhá řetězovou reakcí. Jeden komentář vytvoří repliku, ta vyvolá odpověď, na ni reaguje další jedinec a z původní věty se během několika minut vytvoří rozsáhlá kolonie. Významnou roli zde hraje provokace, která celý proces výrazně urychluje.
Některé druhy jsou schopné reagovat na jednu jedinou větu až několika desítkami potomků. Z původního příspěvku se postupně stává nepřehledné hnízdo, v němž už nikdo přesně neví, kdo na co reaguje, proč se hádá a co vlastně chtěl původně říct.
Zlatým hřebem programu je pak rituál s krycím názvem „A ještě jedna věc…“. Funguje to jako důmyslná taktika. Diskutér předstírá, že mu konečně došla pára, jen aby se ve dveřích otočil, vychrlil další snůšku nesmyslů a celou tu šarádu rozjel nanovo.
Proces rozmnožování utichá teprve tehdy, když jeden z účastníků vyčerpáním umlkne. To však neznamená, že se vzdal. Pouze nabírá dech a trpělivě vyhlíží další publikaci, připraven se okamžitě znovu zapojit.
Migrace
Migrace je rychlá a nepředvídatelná.
Diskuze může začít u jednoho tématu a během několika komentářů se přesunout do oblasti, která s původním článkem už vůbec nesouvisí. Odborníci tento jev označují jako tematický úlet.
Zkušený pozorovatel pozná, že migrace právě začala, podle věty:
„To sice s článkem nesouvisí, ale…“
Jakmile k tomuto posunu dojde, další směřování kolonie je prakticky nepředvídatelné.
Zvláštním jevem tohoto odklonu je geopolitická teleportace. Bez ohledu na původní námět se diskuze v posledních letech pravidelně stočí k Rusku. Člověk může psát o kachnách, květinách nebo ceně másla – stačí několik kliknutí a někdo prohlásí, že kořen všeho zla vězí v Moskvě.
Příčinná souvislost bývá v této fázi již zcela nepodstatná. Podstatné je, že byla nalezena.
Podle některých teorií existuje tajný tunel propojující internetové debaty přímo s Kremlem. Jiné teorie tvrdí, že si toto téma cestu do každé diskuze najde zcela samo. Vědecké důkazy zatím chybějí, což ovšem žádnému z těchto vysvětlení nebrání v dalším šíření.
Obranné mechanismy
Nejčastější obrannou reakcí je tvrzení:
„Já jen říkám svůj názor.“
Tenhle trik funguje naprosto bezchybně. Člověk díky němu může plácnout jakoukoli hovadinu a zároveň mít čisté svědomí, že za ty svoje bláboly nenese žádnou zodpovědnost.
Jakákoli námitka je pak vykládána jako osobní útok, protože – podle jeho vnitřní logiky – je názor posvátný a jeho nositel je prakticky svatý.
Při silnějším ohrožení může následovat argumentační ústup do bezpečné zóny osobní zkušenosti:
„Já to vidím jinak.“
Jde o mimořádně výhodnou pozici. Není třeba nic dokazovat, vysvětlovat ani podkládat. Stačí vidět jinak.
Pokud ani tento manévr nepomůže, jedinec obvykle přechází do útoku. Některé druhy mají však ještě dokonalejší obranu: otázku.
„A to víte jistě?“
Na předložený důkaz následuje:
„No jo, ale…“
Na další důkaz:
„A kdo to říká?“
A na odpověď:
„Tomu stejně nevěřím.“
Tento tvor se živí pochybnostmi. Fakta pouze rozžvýká, vyplivne a nechá je ležet bez rozumného vysvětlení. Pokud je jich příliš mnoho, může se uchýlit k poslednímu obrannému mechanismu:
„To je váš názor.“
Tím je proces obrany úspěšně završen. Důkazy byly zneškodněny, argumenty odraženy a realita ponechána svému osudu.
Významné druhy
A nyní si blíže představme základní a nejrozšířenější druhy této pozoruhodné fauny. Některé se vyskytují tak hojně, že jejich přítomnost lze považovat téměř za přirozený jev.
Kohout univerzální
Všeználek z hnojiště
Jeho působiště je prakticky neomezené. Pod zprávou o hnízdění čápů se rozepisuje o ekonomii, psychologii či mezinárodním právu – a to vše bez špetky odborné znalosti. Tento živočich se s hlasitým kokrháním zapojuje do jakékoli debaty a jeho příspěvek zpravidla začíná větou:
„Autor evidentně vůbec nepochopil podstatu věci…“
Následuje rádoby kompetentní výklad, přičemž kohoutovi je úplně jedno, zda se zrovna rozebírá kvantová fyzika, recept na linecké těsto, nebo politická situace na Blízkém východě. Jeho odborný záběr je totiž neomezený. Nezná obor, do kterého by se necítil být povolán, ani téma, k němuž by neměl co říci.
Hlavním rysem kohouta univerzálního je naprostá absence zábran před tématem, o kterém neví zhola nic. Čím méně tomu rozumí, tím suverénněji se vyjadřuje.
Nedostatek znalostí nevnímá jako překážku, nýbrž jako vítaný prostor pro sebevědomou improvizaci.
Jeho cílem je načepýřit peří a demonstrovat svou domnělou vševědoucnost a dominanci nad celým hejnem.
V reálném světě pak obvykle poučuje zedníky, jak správně míchat maltu a vysvětluje automechanikům, proč elektrická auta nemají výfuk.
Osel doslovný
Literární diletant
Trpí naprostou absencí představivosti a jakéhokoli smyslu pro humor. Ironii považuje za vědomou lež, metaforu za geometrickou nepřesnost a satiru za přímý útok na svou osobu. Žánr fejetonu vnímá jako podvodné šíření poplašné zprávy.
Čtení mezi řádky je pro něj nebezpečná komplikace, protože jeho svět má pouze dvě přísně oddělené kategorie: napsáno a nenapsáno. Co není napsáno doslova, to podle něj neexistuje. Co je napsáno obrazně, to je podezřelé. A co je napsáno s nadsázkou, to je třeba neprodleně uvést na pravou míru.
Jeho největším přirozeným nepřítelem je jakýkoli literární text. Čím obraznější metafory, tím větší poplach.
Jezevec zkušený
Generál vlastního dvorku
Trpí utkvělou představou, že to, co se stalo jemu nebo jeho švagrovi je nezpochybnitelným vesmírným zákonem, který automaticky platí od Benešova až po Tokio. Na jakoukoli komplexní studii, odbornou analýzu nebo globální statistiku reaguje bleskovým výpadem ze své nory:
„To je sice hezké, ale můj strýc loni v srpnu udělal pravý opak a fungovalo to taky, takže celý ten váš slavný článek je nesmysl.“
Jezevec zkušený je vůči obecným faktům prakticky imunní. Jeho osobní prožitek má v jeho očích váhu vědeckého absolutna a zkušenost jeho příbuzných pak představuje jakousi rozšířenou rodinnou vědeckou základnu.
Pokud se proti jeho tvrzení postaví deset studií, namítne, že vědci mohou lhát. Pokud jich bude sto, zeptá se, kdo je financoval. Pokud jich bude tisíc, vytáhne historku ze svého okolí.
Jeho argumentační metoda je jednoduchá, rychlá a neobyčejně úsporná:
„Já znám člověka, kterému se stalo něco jiného.“ Tím je vědecká obec opět na lopatkách.
V reálném světě obvykle vykládá lidem na autobusové zastávce, že globální oteplování neexistuje, protože jemu včera na zahrádce zmrzly muškáty.
Slon pamětník
Frustrovaný archivář
Nezapomíná nic, zásadně neodpouští a jeho paměťový aparát funguje jako obří skladiště historických křivd. Čím jsou starší, zatuchlejší a promlčenější, tím lahodnější potravu pro něj představují.
Ideální jsou pro něj události staré několik desetiletí, které dokáže s ledovým klidem vytáhnout v naprosto libovolné debatě pod článkem o pěstování rajčat nebo opravě silnice.
Slon pamětník nepotřebuje, aby událost jakkoli pasovala k tématu. Jemu stačí, že se kdysi stala. A pokud se stala dostatečně dávno, tím lépe. V jeho rukou se z ní může stát nezvratný důkaz, že za vaše špatně zaparkované auto může rok 1968 nebo bitva na Bílé hoře.
Jeho oblíbenou větou je:
„Tohle všechno začalo už tenkrát.“
Ne vždy je zcela jasné, kdy přesně se ono „tenkrát“ odehrávalo. V závislosti na kontextu může tento výraz označovat loňský rok, nebo třeba událost z éry Rakouska-Uherska.
V reálném světě obvykle listuje starými novinami a vyčítá sousedům, že mu v roce 1983 nevrátili hrábě.
Sršeň vznětlivá
Agitátor virtuálního roje
Trpí permanentním přetlakem vnitřního hněvu a do komentářů přilétá s jediným cílem: okamžitě bodnout. Tento biologicky útočný tvor disponuje unikátním darem urazit se k smrti kvůli větě, kterou autor v textu vůbec nenapsal.
Na jakýkoli, byť zcela banální příspěvek reaguje hysterickým náletem a zuřivým bzukotem, přičemž kolem sebe bezhlavě šíří toxické emoce. Její útok bývá často rychlejší než její schopnost porozumět tomu, na co vlastně reaguje.
Sršeň vznětlivá nepotřebuje znát kontext ani pointu. Stačí jí jediné spouštěcí slovo. Z něj si během několika sekund vykonstruuje fiktivní útok na své životní hodnoty, rodinu, svobodu, národ nebo lidstvo jako takové.
Následuje prudký výpad.
Pokud se ukáže, že autor nic takového nemyslel, sršeň se nezastaví. Skutečnost je totiž pouze další provokací, kterou je třeba neprodleně napadnout. Vysvětlení ignoruje, omluvu považuje za další důvod k pohoršení a pokus o humor zpravidla vyhodnotí jako drzost.
Jakmile vypustí svůj jed, okamžitě startuje k dalším vláknům, aby zanechala co nejvíce opuchlých obětí. Její hlavní evoluční výhodou je rychlost. Než ostatní pochopí, co se vlastně stalo, sršeň už je několik vláken daleko a zuřivě bodá někoho úplně jiného.
V přírodě se takové chování označuje jako bezhlavý útok. Na internetu jako angažovanost.
Kobra povýšená
Arogantní manipulátor
Kobra povýšená patří mezi nejméně oblíbené druhy diskuzního terária. Na rozdíl od jiných útočných druhů nepotřebuje vyhrát spor. Jejím cílem je získat nad protivníkem převahu a následně mu vysvětlit, proč je vlastně jeho vina, že byl napaden.
Tento extrémně sebestředný tvor se po diskuzním teritoriu pohybuje s neochvějným pocitem intelektuální nadřazenosti. Trpí kompletním nedostatkem nadhledu, který se snaží maskovat neustálým šermováním jízlivým cynismem a uštěpačnými poznámkami. Sytí se pocitem, že všechny kolem sebe mistrně usadila.
V reálném světě obvykle sedí u stolu a během pěti minut dokáže proměnit obyčejnou rodinnou večeři v psychologický experiment. Když se všichni pohádají, odchází spokojená.
Její přirozenou potravou je cizí podráždění. A jejím největším nepřítelem je člověk, který se nenechá vyprovokovat.
Veverka konspirační
Paranoik z koruny stromů
Trpí permanentním pocitem, že světové elity nedělají nic jiného než vymýšlejí plány, jak ji připravit o zásoby lískových oříšků. Tento biologicky ostražitý tvor disponuje nevídanou schopností propojit v diskuzi naprosto nesouvisející jevy a vytvořit mezi nimi souvislost tak pevnou, že ji nedokáže narušit ani skutečnost.
Když ráno prší, je to pro veverku konspirační jasný důkaz, že tajná světovláda právě spustila chemtrails nad celou Evropou, aby snížila výnosy místních borůvek, narušila potravinovou soběstačnost obyvatelstva a donutila populaci kupovat syntetické marmelády.
Proč by to někdo dělal?
Protože by to někdo dělat mohl.
A právě v tom spočívá její hlavní argumentační síla. Na jakýkoli nezvratný důkaz, statistiku či oficiální zdroj reaguje:
„A kdo to říká? Někdo placený ‚těmi nahoře‘, bezpochyby.“
Všechna podložená fakta vnímá pouze jako rafinovanou kouřovou clonu. Čím více důkazů je předloženo, tím podezřelejší situace podle ní je. Absence důkazů je důkazem utajování, přítomnost důkazů důkazem manipulace a rozpor mezi dvěma důkazy představuje důkaz, že konspirace je ještě rozsáhlejší, než se původně předpokládalo.
Veverka konspirační tak vytváří dokonale uzavřený systém, v němž nelze nic vyvrátit. Každý pokus o vyvrácení se totiž automaticky stává součástí konspirace.
Ve svém přirozeném prostředí neustále louská šifry, které nikdo jiný nevidí. Každé číslo, náhoda, červené světlo na semaforu i podezřele načasovaný příspěvek na sociální síti může být skrytým signálem.
V reálném světě si pro jistotu staví hnízdo vyložené alobalem. Čistě preventivně. Nikdy totiž neví, kdo se dívá.
Červ skeptický
Glosátor temnoty
Živí se výhradně ničením optimismu. Jakmile se v jeho okolí objeví sebemenší náznak dobré zprávy, okamžitě se k němu připlazí, důkladně jej pošlape, vymaže veškeré stopy pozitivity a zbytek vyplivne v podobě věty:
„No jo, ale tomu se nedá věřit.“
Jeho oblíbenou potravou je nedůvěra a zpochybňování zjevných faktů. Červ skeptický zásadně nepřináší vlastní argumenty ani řešení. Jeho největší evoluční výhodou je, že je k přežití nepotřebuje. Stačí mu pochybnost.
Pokud někdo oznámí dobrou zprávu, Červ okamžitě upozorní, že to určitě není tak jednoduché. Pokud se objeví úspěšné řešení, vysvětlí, že dlouhodobě fungovat nebude. Pokud statistika ukáže zlepšení, začne pátrat po tom, co v ní chybí.
Jeho argumentační repertoár je pozoruhodně omezený, avšak dokonale funkční:
„To se ještě uvidí.“
„Já bych tomu zase tolik nevěřil.“
„Však počkejte.“
„Ono to nebude tak růžové.“
Těmito několika větami dokáže spolehlivě zneutralizovat prakticky jakoukoli pozitivní informaci.
Červ skeptický nepotřebuje mít pravdu. Potřebuje pouze zabránit tomu, aby ji náhodou neměl někdo jiný. Daří se mu v naprosté temnotě vlastního skepticismu. Jeho přirozeným nepřítelem je jakákoli dobrá zpráva nebo důvod k optimismu. Při jejich přebytku se může živit i sám sebou, protože nejspolehlivějším zdrojem negativity je on sám.
Sova spasitelka
Mentorka nevyžádaného dobra
Trpí nevyléčitelnou potřebou zachraňovat druhé a do diskuzí přilétá s čistým, láskyplným úmyslem vykonat dobrý skutek.
Na každý text pohlíží jako na divoký chaos, který je potřeba urovnat, vysvětlit a pokud možno také opravit. Její komentář zpravidla začíná soucitným povzdechem:
„Je skvělé, že se autor tomuto tématu věnuje, ale ráda bych celou věc uvedla na pravou míru…“
Následuje několik odstavců pedagogického vedení, v nichž sova spasitelka s mateřskou laskavostí vysvětluje, co měl autor správně napsat, jak měl správně přemýšlet a k jakému názoru by měl po důkladném vedení dospět.
Když ji vnímaví spoludiskutující upozorní, že přesně to, co tam hodinu složitě vysvětluje, je v článku napsáno, sova se neurazí. Pouze bleskově otočí hlavu o 180 stupňů a s dojemným pochopením přejde k trpělivému výkladu, proč je to napsáno stylisticky nesprávně a proč její čistá duše musela přijít situaci zachránit.
Její hlavní evoluční výhodou je schopnost přesvědčit samu sebe, že nevyžádaná kritika je forma lásky. Čím méně o její pomoc někdo stojí, tím naléhavěji cítí povinnost ji nabídnout.
V reálném světě obvykle přátelům v běžné konverzaci opravuje výslovnost cizích slov a partnerovi dává k narozeninám pečlivě očíslovaný seznam jeho charakterových chyb. Zásadně v dárkovém balení. Pro jeho vlastní dobro.
Kocour akademický
Docent internetových věd
Trpí internetovým syndromem „intelektuálního bohéma“. Tento druh se virtuálně obléká do neviditelného profesorského taláru a s vážnou tváří usedá k monitoru, aby sypal výrazy, které běžný smrtelník v životě neslyšel.
Jeho hlavním cílem není textu porozumět, nýbrž demonstrovat, že mu rozumí mnohem hlouběji než všichni ostatní. Každou jednoduchou myšlenku proto obalí několika vrstvami akademicky znějících formulací, až se původní sdělení pod nánosem terminologie zcela ztratí.
Kocour akademický miluje slova jako „paradigma“, „diskurz“ nebo „narativ“. Čím méně je potřeba je použít, tím raději je používá. Na prostou otázku odpovídá přednáškou. Jeho oblíbeným způsobem obrany je tvrzení:
„Tohle je poněkud komplexnější problematika.“
Kocour akademický přitom nemusí mít nutně pravdu. Stačí, když jeho omyl zní dostatečně odborně. Jeho přirozeným prostředím je dlouhý komentář, v němž se první odstavec tváří jako úvod do problematiky, druhý jako metodologická poznámka, třetí jako interdisciplinární přesah a čtvrtý už nikdo nečte.
V reálném světě obvykle při objednávce kávy vysvětlí baristovi epistemologické limity pojmu „velké cappuccino“. Pak odejde velmi spokojený, neboť konečně ho někdo pochopil.
Papoušek kolovrátkový
Expert na nekonečnou smyčku
Funguje jako dokonale zaseknutý mechanismus. Jakmile si jednou osvojí určitou větu, názor nebo podezření, začne ji opakovat v různých drobných obměnách, dokud protivník psychicky nezkolabuje a neuteče.
Jeho mimořádnou evoluční schopností je odolnost vůči informacím. Jakýkoli protiargument se po dopadu na jeho nervovou soustavu okamžitě odrazí a zmizí v prostoru. Papoušek jej nevyvrací. Neanalyzuje. Nezpracovává. Pouze jej ignoruje a vrátí se ke své původní větě.
Jeho argumentační cyklus má obvykle tuto podobu:
„Ale já říkám, že…“
Následuje protiargument.
„Ano, ale já říkám, že…“
Následuje další protiargument.
„No právě. Já říkám, že…“
V této fázi již není zcela jasné, zda Papoušek diskutuje, nebo pouze testuje odolnost ostatních.
Jeho paměťový mechanismus je pozoruhodný. Po každém odeslání komentáře se jeho předchozí zkušenost s protiargumentem automaticky smaže. Díky tomu může stejnou námitku obdržet desetkrát a pokaždé ji přivítat s čerstvým překvapením.
V reálném světě obvykle stojí na vlakovém nástupišti a neustále kolem sebe opakuje, že venku sněží, přestože mají všichni přítomní čepice pokryté hustou vrstvou čerstvě napadaného sněhu.
Pavián hlučný
Terorista Caps Locku
Tento druh nediskutuje, on v komentářích vizuálně řve. Jelikož jeho argumenty postrádají jakoukoli váhu, snaží se ostatní jednoduše překřičet silou písma.
Jeho základním dorozumívacím prostředkem je zvýšená hlasitost, kterou dokáže dokonale simulovat několika vykřičníky za každým slovem. Při mírném vzrušení používá dva až tři. Při rozčilení jich přidá několik desítek.
V okamžiku vrcholného afektu přepíná na VELKÁ PÍSMENA, čímž získává pocit, že právě předložil argument mimořádné přesvědčivosti. Jeho příspěvky pak vypadají, jako by v tiskárně došlo k nekontrolovanému výbuchu.
Pavián hlučný má navíc zvláštní představu, že velikost písma je přímo úměrná síle argumentu. Pokud tedy něco napíše dostatečně velkým písmem a opatří dostatečným množstvím vykřičníků, stává se to podle jeho přesvědčení automaticky pravdou.
Charakteristickým znakem tohoto druhu je také postupná eskalace interpunkce:
„TO NENÍ PRAVDA!“
„TO NENÍ PRAVDA!!!“
„TO NENÍ PRAVDA!!!!!!!!“
„TOHLE UŽ JE FAKT VRCHOL!!!!!!!!!!“
V této fázi již obsah sdělení ustupuje do pozadí a hlavní komunikační funkcí se stává samotný počet znaků. Čtení jeho textů způsobuje ostatním zamlžené vidění a silnou touhu odhlásit internet.
V reálném světě obvykle stojí v nátělníku na balkoně a hlasitě poučuje popeláře na druhé straně ulice o tom, jak správně umístit popelnice, přičemž jeho burácející hlas spolehlivě plaší ptactvo v okruhu tří kilometrů.
Rosnička smajlíková
Obrázkový analytik
Tento evolučně specifický druh již téměř kompletně rezignoval na lidskou řeč a písmo. Slova považuje za zbytečně komplikovaný přežitek minulého století. Do debat proto přichází zásadně s plným zásobníkem žlutých obličejů, tleskajících ručiček, smějících se slz a rotujících symbolů.
Na věcný argument, podrobnou analýzu nebo několik odstavců promyšleného textu dokáže reagovat ohromnou salvou emotikonů.
Rosnička smajlíková je pevně přesvědčena, že čím více jich do komentáře nasází, tím hlubší pravdu světu sdělila. Počet obrázkových výrazů považuje za plnohodnotnou měrnou jednotku argumentační síly.
Její pozoruhodnou schopností je také emotikonová alchymie. Dokáže totiž pomocí několika správně zvolených symbolů vyjádřit výsměch, opovržení, souhlas, nesouhlas, pobavení i morální vítězství – aniž by kdokoli přesně pochopil, co vlastně chtěla říct.
Při opravdu silném emočním vzepětí již slova definitivně opouští a přechází k čisté obrazové komunikaci. V této fázi se považuje za vítěze diskuze. Protiargumenty totiž nelze očekávat. Rosnička už dávno neví, co se v článku psalo.
V reálném světě se dorozumívá převážně nekontrolovaným mrkáním, divokou gestikulací a výraznou mimikou. Když jí někdo položí složitější otázku, odpoví smíchem.
Opice provokativní
Vymahačka zájmu
Živí se pozorností. Nezáleží na tom, jestli je pozitivní, nebo negativní. Hlavně když je jí hodně.
V případě jejího nedostatku začne neklidně pobíhat po teritoriu a hledat způsob, jak na sebe upozornit. Vytvoří provokaci, překroutí větu, pohorší se nad něčím, co nikdo nenapsal, nebo jednoduše vypustí takovou absurditu, že si jí někdo všimne.
Opice provokativní nepotřebuje mít pravdu, názor ani argument. Potřebuje publikum. Její přirozenou potravou jsou reakce. Každý rozhořčený komentář, každý pokus o vysvětlení a každý namíchnutý smajlík představuje pro její nervovou soustavu vítanou dávku energie.
Pokud někdo nereaguje, začíná být neklidná. Popíchne tedy rychle znovu. Když ani to nezabere, přitvrdí. V krajním případě napíše něco tak absurdního, že se kvůli tomu ozvou i tvorové, kteří se původní debaty vůbec neúčastnili. To je pro ni vrcholné štěstí.
V reálném světě obvykle obchází sousedy a mačká jim zvonky u dveří jen proto, aby zpoza rohu sledovala, jak moc je tím vytočila. Večer si pak nadšeně počítá, kolik lidí kvůli ní vyběhlo na ulici v bačkorách.
Pokud jich bylo dost, považuje den za mimořádně úspěšný. Pokud ne, zítra zvoní znovu.
Datel ortografický
Korektor gramatické čistoty
Jeho přirozeným výskytem je cizí text. Nezajímá ho obsah, téma ani pointa. Číhá výhradně na pravopisnou chybu. Jakmile ji objeví, okamžitě se spustí jeho lovecký instinkt a začne zuřivě klovat do klávesnice.
Chybějící čárka, překlep nebo špatně zvolené i/y v něm vyvolávají stav mimořádného rozrušení. Dokáže kvůli jedinému písmenu zcela ignorovat několik odstavců věcné argumentace a s pocitem veřejné služby upozornit autora na jeho zásadní selhání.
Jeho oblíbenou větou je:
„Nejdřív se naučte česky.“
Datel ortografický je přesvědčen, že pravopisná chyba automaticky ruší platnost všeho, co kdo napsal. Pokud někde chybí čárka, je celý text podle datla prakticky bezcenný.
Zvláštní vlastností tohoto druhu je, že vlastní gramatické nedostatky zásadně nepozoruje. V jeho komentáři se mohou čárky libovolně pohybovat, větná stavba může vykazovat známky pokročilé únavy a shoda podmětu s přísudkem může být nezvěstná. Datel ortografický si toho však nevšímá. Má totiž naléhavější práci. Opravuje vás.
Žralok útočný
Predátor diskuzních vln
Živí se všemi čerstvými příspěvky a jakmile se pod textem objeví nový názor, okamžitě zaútočí. Nezajímá ho obsah, argument ani původní téma. Zajímá ho protivník.
Jeho přirozeným prostředím je rozbouřené diskuzní vlákno. Kolem klidného komentáře nedokáže jen tak proplout. Musí do něj kousnout, rozvířit hladinu a zjistit, zda se někdo nechá zatáhnout do boje.
Jeho hlavní zbraní je rozcupovat vše, co autor vytvořil – od volby slov až po samotnou podstatu argumentace. Pokud nenajde chybu v myšlence, zaměří se na formulaci. Pokud nenajde problém ve formulaci, napadne autora. A pokud nenajde ani tam nic použitelného, nějaký důvod si jednoduše vymyslí.
Čím více reakcí získá, tím je spokojenější. Pokud protivník odpoví věcně, zaútočí. Pokud odpoví podrážděně, zaútočí ještě víc. Pokud přestane reagovat, začne kroužit kolem jeho posledního komentáře a hledat další místo, do kterého by mohl zakousnout.
Jeho největším nepřítelem je mír. Jakmile se pod článkem několik minut nikdo nehádá, propadá nervozitě.
Pozoruhodné je, že žralok útočný často považuje vlastní agresivitu za důkaz věcnosti. Čím ostřejší tón, tím pevnější přesvědčení, že právě předkládá nevyvratitelné argumenty. Pokud mu ji někdo vytkne, odpoví:
„Já nejsem agresivní. Jen říkám věci na rovinu.“
V reálném světě obvykle nedokáže projít kolem dvou lidí, kteří se klidně baví, aniž by jim vysvětlil, proč se oba mýlí. Když zjistí, že se ve skutečnosti nehádají, je hluboce zklamán.
Krtek nadpisový
Bleskový tunelář
Trpí chronickým nedostatkem času a absolutním odporem k jakémukoli textu delšímu než pět slov. Tento evolučně oslepený tvor disponuje nevídanou rychlostí – dokáže pod článkem odpálit rozhořčený komentář často ještě dříve, než se samotný text stihne na serveru vůbec načíst.
Orientuje se výhradně podle nadpisu, který vnímá jako jasný povel k okamžitému výpadu ze své podzemní nory. Nadpis je pro něj zároveň informací, argumentem i konečným verdiktem.
Veškeré odstavce a autorské pointy považuje za otravnou a zcela zbytečnou překážku mezi sebou a svým pevným názorem. Pokud ho někdo upozorní, že článek tvrdí pravý opak toho, co pochopil z titulku, odpoví:
„Já vím, co tam píšou. Ale podívejte se na ten nadpis!“
V pokročilém stadiu dokáže komentovat i článek, který vůbec neotevřel.
V reálném světě zásadně nečte kupní smlouvy, obchodní podmínky ani příbalové letáky léků a u voleb hází lístky do urny čistě podle toho, která strana má na plakátu nejbarevnější písmo.
Jeho největší předností je rychlost. Jeho největším nepřítelem je dlouhý text.
Slepýš obsahový
Generátor fiktivních světů
Evoluční vrchol a absolutní král celého diskuzního terária.
Tento tvor dosáhl tak dokonalého stadia osvícení, že k sepsání rozhořčeného komentáře nepotřebuje článek, ba dokonce ani jeho nadpis. Nepotřebuje text, fakta ani skutečnou událost. Komentuje s ledovým klidem obsah, který vůbec neexistuje.
Jeho největší evoluční výhodou je stoprocentní nezávislost na realitě.
Slepýš obsahový si jednoduše vytvoří vlastní verzi, podle níž následně důkladně zkritizuje autora. Pokud je upozorněn, že nic takového v textu není, vysvětlí, že „to tam sice není napsané doslova, ale je to z toho přece úplně jasné“.
Na rozdíl od krtka se neobtěžuje ani čtením nadpisu. Stačí mu vlastní představivost, několik předsudků a pevné přesvědčení, že přesně ví, co chtěl autor ve skutečnosti říct.
Jeho schopnost tvorby paralelních realit je mimořádná.
V reálném světě obvykle recenzuje filmy, které ještě nebyly natočeny a stěžuje si úřadům na předpisy, jež vstoupí v platnost až v příštím století.
Jeho přirozeným prostředím je internet. Jeho přirozenou potravou je realita. A jeho evolučním cílem je konečně se jí zbavit úplně.
Závěr pozorování
V zajetí se všechny tyto druhy stravují výhradně reakcemi. Proto odborníci doporučují jejich komentáře nekrmit. Je to však obtížné. Člověk totiž přirozeně cítí potřebu reagovat na něco, co je zjevně absurdní a nanejvýš nesmyslné. Právě na tuto potřebu je diskuzní fauna evolučně dokonale přizpůsobena.
Nejpozoruhodnější je však něco jiného. Žádný z těchto druhů nepotřebuje k přežití odborné znalosti. Naopak. Čím méně o tématu ví, tím méně ho to omezuje v jeho ochotě vysvětlit ho ostatním. Někteří lidé nečtou článek proto, aby mu porozuměli, ale aby v něm našli něco, na co mohou reagovat.
Komentář někdy není odpovědí na příslušný text. Je to příležitost říct něco, co měl člověk potřebu říct už dlouho. A čím déle diskuze trvá, tím méně je potřeba původní článek. Po určitém počtu komentářů už se bez něj obejde úplně a slouží jen jako dekorace.
Diskuze má zvláštní schopnost vytvořit problém i tam, kde žádný nebyl. Nikdy proto nepodceňujte schopnost diskutujícího najít v článku téma, které tam autor vůbec nenapsal. Některé komentáře jsou od původního textu tak daleko, že by potřebovaly vlastní mapu a navigaci.
Nakonec zbývá jediná otázka:
Co vlastně způsobuje tak vysokou koncentraci těchto druhů?
Za jednu z hlavních příčin populačního růstu je považována svoboda projevu, neboť umožnila nekontrolované šíření nejrůznějších názorů do volné přírody.
Anonymita internetu navíc odstranila další důležitou evoluční překážku: aby se člověk mohl vyjádřit, nemusí mít názor. Stačí mít klávesnici. A někdy ani to ne. Stačí Caps Lock.
