Článek
Helvetský bílý kříž v červeném poli je fascinující fenomén globálního marketingu, nad kterým se dá jen němě žasnout a u pokladny tiše plakat.
Zatímco většina národů své státní symboly uctivě zamyká do pancéřovaných vitrín a z úschovy je s fanfárou vytahuje jen při významných výročích, Švýcaři ten svůj proměnili v tu nejsebevědomější designovou značku v celé sluneční soustavě.
S naprostou samozřejmostí ho přilepili na škrabku na brambory, papírové kapesníky pro případ dojetí nad kurzem franku, nerezové příbory, otvíráky na lahve, dětské bryndáky, a neopomněli ani na dámská tanga či pánské trenýrky, kde bílý kříž na červeném podkladu plní funkci jakéhosi majáku naděje, který nezhasíná ani v nejtemnějších chvílích.
Ve Švýcarsku se na ministerstvech neřeší, zda se dá na nějaký spotřební předmět natisknout státní vlajka bez urážky padlých předků. Otázkou pro jejich marketingové magistry zůstává pouze to, proč na tom dotyčném kusu levného plastu či drahého textilu ten kříž ještě není.
Pro běžného Čecha, který je zvyklý brát národní tradice s pokorou a státní vlajku vytahuje, jen když vyhrajeme v hokeji nad Rusákem, je toto počínání na hranici čirého rouhání.
Jenže pro Švýcary je prapor něco jako jejich proslulý vyzrálý sýr – hodí se úplně všude. A přestože je to převážně čistá komerce, nikomu to nepřipadá ani v nejmenším divné. Naopak. Oni to milují.
Zákonná stopka pro toaleťák
Člověk by si při pohledu na tu záplavu červenobílých produktů pomyslel, že švýcarská ústava nepamatuje na jejich státní symboly. Ale kdepak, nenechme se mýlit.
Vládnoucí parlament v Bernu má pro právní bizáry obzvlášť vyvinutou slabost a veden vrozeným obchodním duchem schválil takzvaný „zákon o ochraně veřejných symbolů“, což v kontextu celé situace zní spíše jako pokročilé stadium politické schizofrenie.
Tento přísný dekret kategoricky zakázal soukromým subjektům bez patřičného, trojmo ověřeného povolení tisknout oficiální státní znak – což je v helvetském podání kříž usazený do heraldického štítu.
Došlo to do tak absurdních rozměrů, že úředníci vymysleli geniálně komplikovaný systém, podle kterého řadový fanoušek na tribuně, posílený třemi pivy, symbolický erb na tričku z oficiálního fanshopu mít může, ale národní reprezentant potící krev na ledě ne, protože hokejový svaz je z pohledu práva jen soukromý spolek bez kulatého razítka.
Na volně stojící kříž bez štítu se tato legislativní prohibice nevztahuje. Ten bernští zákonodárci nechali velkoryse napospas dravému byznysu, čímž zajistili, že státní pokladna bude pravidelně inkasovat nekřesťanské daňové příjmy.
To je přesně chvíle, kdy pragmatický mozek raději rezignuje, přestane se snažit pochopit byrokratický kocourkov a jde se dívat na hokej, kde platí jasná pravidla o ofsajdu.
U nás nastupuje odlišný přístup. Česká legislativa všechny národní symboly svazuje požadavkem, aby se s nimi zacházelo uctivě a důstojně. Žádné „tento ano a tamten ne“. Dvouocasý lev a trikolóra nejsou jen tak ledajaké obrázky, které si člověk plácne, kam ho napadne. Mají svou hodnotu – a Češi k nim tak zpravidla přistupují. Jednak z úcty, jednak tak nějak ze zvyku.
Takže paragraf na to sice máme, ale i tak automaticky respektujeme skutečnost, že státní znak není propagační logo a vlajka není ubrus. Alespoň doposud to tak bylo. Doba se mění v každém ohledu, a tam, kde začíná tržní chamtivost, obvykle končí veškerá úcta.
To, že by nějaký korporátní řetězec natiskl našeho historického stříbrného lva na ruličku třívrstvého toaletního papíru s vůní heřmánku, je však zatím naprosto absurdní.
Umíte si představit, že byste pořádali sousedskou zahradní grilovačku a položili před hosta papírový ubrousek s českou vlajkou, do kterého by si dotyčný následně bezbožně otřel pusu zmazanou od kremžské hořčice a mastného špekáčku? Já tedy ne.
Když na diskotéce zhasnou basy
Pro českou náturu je nemyslitelné, že by se naše trikolóra transformovala v běžné spotřební zboží na jednorázové použití.
Je to stejné, jako kdybyste v sobotu večer dorazili na vesnickou tancovačku v sokolovně, kde vzduch voní zvětralým pivem a tuzemákem. Okolo půlnoci, na vrcholu nejbouřlivějšího zápalu, kdy rozjařená mládež tluče hlavami o reprobedny a místní amatérský DJ do nich pere dunivé techno, by zčistajasna úplně ztlumil basy. Následně by rozsvítil zářivky s ostrým bílým světlem a do hustého kouře z mlhostroje pustil tklivé tóny: „Kde domov můj, kde domov můj…“
V tu ránu by na parketu vyhasl veškerý život. Všichni by okamžitě vystřízlivěli a většina přítomných by začala nervózně googlit na telefonech, zda náhodou nebyla vyhlášena mobilizace nebo parlament nezakázal noční konzumaci piva.
V našem regionu existují pouze dvě jasně vymezené situace, kdy se z reproduktorů ozývá státní hymna: buď naši sportovci dosáhli ohromujícího vítězství, nebo se v zemi odehrává katastrofa historických rozměrů. Nic mezi tím neexistuje. Cokoli jiného by představovalo zneužití sirén. Naprosto totéž platí i pro naši vlajku.
Alpští horalé tento vnitřní existenciální rozpor vůbec neznají. Oni ten svůj helvetský symbol nosí na těle s upřímnou, až dětsky prostou samozřejmostí. Podobně jako Američané, kteří sebevědomě halí do hvězd a pruhů třeba i gumovou kachničku, či hrdí Britové, kteří balí do své Union Jack zástavy i luxusní pláštěnky pro anglické buldoky, tvářící se pak ještě ostražitěji než obvykle.
Vzácná návštěva z hlubin šatníku
Česká trikolóra pro našince ožívá hlavně ve třech jasně definovaných životních situacích: když vypukne hokejové šílenství, když se jednou za dva roky na stadionu rozhoří olympijský oheň, nebo když jsme jako národ natolik nespokojení s aktuálním složením vlády, že to musíme jet ohlásit osobně a zplna hrdla na Václavské náměstí.
V ten moment se v nás probouzí spící geny nejvlastenečtějšího společenství na celé zeměkouli.
Náš český patriotismus je jako bájní blaničtí rytíři. V každodenním pracovním shonu se o něm sice občas mluví, ale jinak ho nikdo na vlastní oči neviděl. Jakmile však naši kluci vstřelí Kanadě vítězný gól, přivezou z šampionátu zlato nebo se na Staroměstském náměstí začne montovat koncertní pódium, davy se náhle vyrojí z hlubin s vlající zástavou v jedné ruce a s oroseným lahváčem v druhé – obojí držené s nesmírnou úctou.
Když pak na stadionu dozní poslední vítězný chorál a sportovní komentátoři definitivně přijdou o hlasivky i o zbytky soudnosti, naše národní svátost se poslušně, bez řečí a bez potlesku vrací zpátky do temného sklepa, hned vedle umělého vánočního stromku a krabice se starým zavařovacím hrncem po babičce.
Jako by ten náš státní symbol měl od odborů přesně vymezený fond pracovní doby a neplacené volno. Přes rok regeneruje síly v krabici od bot, aby byl v plné kondici na další zlatou medaili, případně na nadcházející vládní demisi.
Helvetský kříž nemá čas nic takového řešit. Ten je v permanenci čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu a bez nároku na příplatky za noční šichtu na trenýrkách.
Švýcarská vlajka je elegantní a symetricky dokonalá. Je to čtverec, kde je všechno v rovnováze. Ten náš modrý klín je naopak ostrý geometrický prvek, který tu původní klidnou červenobílou plochu vizuálně rozráží a vnáší do ní napětí. Už od pohledu je v něm kus rebelie.
Takže zatímco švýcarský kříž představuje sterilní, nudný pořádek, kde se nic nečekaného nestane, náš slovanský klín symbolizuje, že kamkoliv Češi přijdou, vnesou chaos, spontánnost a švejkovský humor. Nedodržujeme striktně předpisy tak jako oni, zato umíme přežít jakýkoliv průšvih.
Hrdost, která nepotřebuje marketing
Propastný rozdíl v nakládání se symbolickým textilem v žádném případě neznamená, že by Češi byli méně zapálení patrioti. My máme ke svým státním symbolům pouze odlišný, dalo by se říct až intimní vztah.
Jistě, občas se stane, že na nějakém bujarém večírku někdo z recese použije plastový kelímek s českou vlajkou. Jakmile ovšem dotyčný dopije poslední lok, v jeho podvědomí okamžitě s hlasitým skřípěním sepne ona pověstná genetická vnitřní brzda, která mu naléhavým hlasem předků zašeptá: „Moment! Tohle přece nemůžeš jen tak poslat do popelnice.“
A tak zatímco v jiných zemích zmačkaný kelímek v národních barvách bezcitně skončí v koši hned vedle zahnívající slupky od banánu, uvědomělý Čech zahájí záchrannou operaci. Plastový pohárek s trikolórou v kuchyňském dřezu pečlivě vydrhne jarem, pro jistotu ho ještě jednou spaří horkou vodou a nakonec ho slavnostně uloží do nejvyšší poličky v obýváku.
Jde potom spát s hřejivým pocitem, že vlastníma rukama zachránil kus národní historie před potupnou likvidací. Co má totiž pro Čecha hodnotu, to se nikdy nevyhodí, to se nanejvýš svědomitě odloží do papírové krabice od bot s nápisem:„To se ještě někdy bude hodit“.
Strategické maskování vlastního úspěchu
České národní cítění připomíná nedělní vycházkový oblek po dědečkovi – nesmírně si ho vážíme, s láskou ho v šatníku oprašujeme, ale do běžného pondělního provozu v tramvaji bychom si ho na sebe nevzali. Když se u nás někomu povede vytvořit něco opravdu výjimečného, dotyčný autor rozhodně nevstane, aby do světa sebevědomě zařval: „Dokázal jsem to, přátelé!“
Typický Čech v tu ránu sklopí oči k zemi, nervózně se podrbe za uchem a okamžitě spustí náš tradiční, staletími prověřený obranný mechanismus: „Ale prosím tě, nepřeháněj… nějak se to holt sešlo. Klika to byla. A hlavně, mezi námi, ono to zase tak složité nebylo. Však uvidíme, jak dlouho to vůbec vydrží, než se to celé zase podělá.“
Raději se v očích veřejnosti preventivně sami trochu shodíme, aby si náhodou soused přes ulici nemyslel, že se nám v životě začalo dařit. To by totiž mohlo mít za následek noční proříznutí pneumatik u našeho vozu.
Sebejistý Švýcar funguje na odlišných frekvencích. V potu tváře vyrobí originální kapesní nůž s pětadvaceti funkcemi včetně pilníku na kopyta, z nichž u dobré poloviny nikdo nechápe, k čemu jsou. Následně ten nerezový zázrak opatří zářivým helvetským křížem, podívá se vám přímo do očí a rozhodným hlasem pronese: „Ano. Tohle jsme vybudovali vlastníma rukama. Stojí to sice roční rodinný rozpočet, ale je to záruka kvality a spolehlivě to vydrží dalších pět generací.“
Oni nám tím všudypřítomným červenobílým značením s ledovým klidem vrchního auditora připomínají: „Víte, vážený cizinče, my jsme na to, co tady v těch našich horách tvoříme, opravdu upřímně pyšní.“
Švýcarská vlajka prodává výrobky, česká produkuje emoce
Zatímco Švýcar vyjadřuje svou sounáležitost tím, že si křížem orazítkuje holínky a boxerky, Čech potřebuje k hrdosti silný příběh. Švýcarská vlajka symbolizuje jistotu, že věci fungují přesně podle plánu. Ta naše česká nepředstavuje dokonalý systém, ale naši kolektivní superschopnost: improvizovat, splácat věci na koleni, ohnout pravidla a přežít jakýkoliv dějinný nebo politický kopec.
Když nám teče do bot, zapomeneme na věčné remcání, k trikolóře se semkneme tak, že držíme pohromadě pevně jako Bob a Bobek, a okamžitě si uvědomíme, že v tom malém středoevropském prostoru jedeme spolu a nikdo jiný nás z toho nevyseká.
V každý klíčový moment stačí jeden jediný pohled na tu naši unikátní kompozici barev a i ti největší cynici na vteřinu ztichnou. To, co tam nahoře vlaje, totiž není jen kus látky z textilky. Je to důkaz toho, co všechno jsme museli přežít, abychom tu dnes mohli v klidu sedět u piva, legálně nadávat na vládu i na mizerný fotbal, brát tuhle svobodu jako naprostou samozřejmost a být na tu naši malou zemi právem docela hrdí.
Švýcaři by mohli namítat, že i oni pociťují hrdost a jsou dojati k slzám, když hledí na svou vlajku. Jenže když se přitom vysmrkají do papírového kapesníku s helvetským křížem, kdo jim to proboha uvěří?
