Koperníkův hrad a vražedný stín reformátorů

Olštýnský hrad v Královském Prusku, leden 1521.

Ledový severák bičoval břidlicové střechy a dravě narážel do mohutného cihlového zdiva olštýnské pevnosti. Na potemnělém nádvoří sváděly smolné pochodně v železných koších předem prohranou bitvu s divokou vichřicí. Jejich zběsilé plameny prskaly do mrazivého večera a vrhaly na ztvrdlou, sněhem poprášenou půdu dlouhé, zlověstné stíny, které jako by předpovídaly blížící se nebezpečí.

U vnitřních střílen a v temných chodbách se tísnily desítky nervózních mužů z hradní posádky. Promrzlí žoldáci si dýchali na zkřehlé prsty, pečlivě kontrolovali tětivy těžkých kuší a v šeru chodby proklínali křižácké Šváby a modlili se ke všem nebeským patronům. Všichni napjatě čekali na první povel k obraně.

Celé podhradí páchlo provlhlým vlněným suknem, zmrzlým koňským trusem a štiplavým kouřem z borových polen. Napětí viselo ve vzduchu níž než lednové mraky plné sněhu. Křižáčtí rytíři s černými kříži na vápenně bílých pláštích už rozbili ležení sotva pár mil od hradeb a jejich předsunuté hlídky ostražitě brousily ocel přímo před olštýnskými branami.

Zatímco houževnatí obránci vyhlíželi nepřítele, ve vyhřáté hradní kuchyni, ukryté pod mohutnými gotickými klenbami, udával čas svůj vlastní rytmus. Této kulinářské říši vládl s nadhledem bodrý kastelán, pan Janusz.

Jako prvotřídní voják, velitel posádky a muž činu zodpovídal nejen za hladký chod celého hradu – tedy za výcvik mužstva a obranu hradeb –, ale také za zásobování masem a udržování skladu střelného prachu v suchu. Ačkoli měl právě z hlídkové věže pozorovat vojenské šiky, coby vášnivý labužník velmi dobře věděl, že skutečné srdce pevnosti netluče v prachárně, nýbrž u hradních kotlů.

Kuchtíci ho tu viděli nesmírně rádi. Zatímco před svým věčně nevrlým šéfem se třásli strachy, kolem urostlého kastelána čile poletovali s úsměvem na rtech. Janusz jim s oblibou tajně přihrával groše na přilepšenou, ochotně s nimi testoval kvalitu medoviny a neúnavně bavil celý kuchyňský personál svými jadrnými žoldáckými fórky.

Byl to charismatický chlap jako hora, mohutný jako staletý dub z varmských lesů. V jeho širokých ramenech a svalnatých pažích se skrývala nespoutaná síla zkušeného válečníka, která navzdory slabosti pro horké sádlo neztrácela nic ze své mužné přitažlivosti.

Husté, tmavé vlasy mu neupraveně splývaly na ramena a lemovaly jeho ostře řezané lícní kosti, které částečně zakrýval bujný plnovous. Zpod huňatého obočí mu neustále jiskřily živé oči plné kousavého vtipu a chlapské sebedůvěry.

Janusz sice nebyl žádný velký myslitel a složité latinské disputace ho otravovaly, ale oplýval neomylným selským rozumem a neúprosným smyslem pro spravedlnost. V dobách míru byl bezstarostným požitkářem, který si nade vše užíval společnosti varmijských žen, dobrého jídla a džbánů přetékajících medovinou. Jakmile se však na obzoru objevil nepřítel či náznak zrady, ani na okamžik nezaváhal, odložil číši a proměnil se v nebezpečnou šelmu.

Kastelán seděl u stolu ve výtečné náladě rozvalen na dřevěné lavici u praskajícího krbu a s flegmatickým šarmem ostříleného žoldáka si užíval pozemskou rozkoš pečeného masa.

Před ním stál glazovaný hliněný pekáč plný čerstvě vyškvařeného husího sádla. Širokým loveckým tesákem s jelení střenkou ukrajoval silné krajíce z velkého žitného bochníku, štědře je natíral voňavým sádlem a zasypával tlustou vrstvou křupavých škvarků.

Každé sousto si vychutnával s neskrývaným požitkem a zapíjel je dlouhými doušky silné, jantarově zbarvené medoviny. V těchto drsných severských končinách, kde se vinné révě příliš nedařilo, platil tenhle poctivý, léta v dubových sudech uzrálý mok za tekuté zlato pruské honorace. Medovina navíc díky svému patnáctiprocentnímu obsahu alkoholu sloužila jako spolehlivé vnitřní palivo. Bez ní by každý voják ve zdejší tuhé zimě zmrzl na kost dříve, než by vůbec stihl tasit meč.

„Křižáci nekřižáci, s prázdným pajšlem se vlast bránit nedá. Hladový vojevůdce by byl nepříteli jen pro smích!“ tvrdil přesvědčivě Janusz kuchtíkům, kdykoli zkoumal obsah hradních hrnců, neboť kategoricky odmítal stanout před branami válečného pekla s kručením v břiše.

Ostatně, ranní pivní polévka zvaná gramatika, zahuštěná žloutky a rozdrobenou střídkou, kterou do sebe obrátil za svítání, nestála za řeč. Kuchař zase jednou ošidil chmelový základ a Janusz měl neodbytný pocit, že mu z toho kvanta použitého kmínu vyraší polovina rovnou z uší. Tato husí hostina tedy nebyla hříchem, nýbrž čistě strategickým opatřením na obranu jeho vlastní úctyhodné tělesné schránky.

O pár desítek metrů výše, v malé komnatě hradní věže, však na jídlo nikdo ani nepomyslel. U úzkého střílnového okna tam stál sám Mikuláš Koperník – muž, který se odhodlaně chystal zastavit Slunce a uvést Zemi do pohybu, což byl počin, proti němuž se odrážení útoku Křižáků zdálo vysloveně jako maličkost.

Ruce měl hluboko zabořené do těžké kleriky lemované liščí kožešinou, ale prsty se mu vnitřním napětím neznatelně chvěly. Na tmavém ořechovém stole za jeho zády, naleštěném včelím voskem, ležely rozvinuté pergameny s načrtnutými plány olštýnského opevnění.

Těžké dveře sborově skříply v kovaných pantech a do místnosti bez zaklepání vrazil kanovník Jindřich ze Snellenbergu. Byl to muž s pronikavým, dravčím pohledem a rty sevřenými do úzké, bezcitné linky. Z pozice správce kapitulní zbrojnice měl pod palcem peníze, nákupy i papírování. Byl to on, kdo schvaloval rozpočet, vedl účty v knihách a vyjednával v Gdaňsku dodávky děl, samostřílů a střelného prachu.

Jeho ambice však sahaly mnohem výš než k pouhému počítání dělových koulí. Mezi stěnami varmijské kapituly se už dlouho šuškalo, že jeho neoficiální schůzky s křižáckými diplomaty jsou až nebezpečně vřelé.

„Odeslal jsi ten dopis králi Zikmundovi, Mikuláši?“ vyštěkl Snellenberg a ani si nesundal jezdecké rukavice. „Řádoví rytíři zítra obklíčí hrad. Pokud polské posily nedorazí do tří dnů, skončíme všichni na šibenici jako zrádci. Pro ty německé rváče z Řádu jsme jen polští přisluhovači, kteří jim stojí v cestě. A ty tvé nebeské bludy by jim posloužily jako skvělá záminka, aby z tebe před smrtí stáhli kůži zaživa.“

Kanovník udělal rázný pohyb vpřed. Velmi dobře věděl, v jak nebezpečné pasti se ocitli. Olštýnský hrad byl sice pevnou součástí autonomního pruského území oddaného polské koruně, ale pro křižácké vojsko řádící za branami, představoval jen vzpurné hnízdo, které hodlali utopit v krvi. Každý, kdo odmítl kapitulovat a otevřít brány velmistru Řádu, byl pro útočníky okamžitým terčem pro katovskou smyčku.

Vzteklým gestem shodil z jednoho z rozložených výkresů mosazný astroláb, který astronomovi sloužil jako těžítko. Těžký přístroj s řinkotem dopadl na podlahu a pod ním se na pergamenu objevily čerstvě narýsované kružnice. Byly to dokonalé, geometrické orbity, v jejichž středu nestála nehybná Země, nýbrž velké, dominantní Slunce.

„Zatímco venku nepřítel ostří sekery, ty si tu kreslíš kacířské kruhy?“ zasyčel Snellenberg. „Jestli se tohle dostane k inkvizitorům do Říma, nezachrání tě ani odkaz tvého zesnulého strýce biskupa! Svatá stolice má pro podobné heretické kousky připravené obzvláště výhřevné hranice.“

Koperník nespustil z kanovníka svůj odměřený zkoumavý pohled. S naprostým klidem, v němž nebylo ani stopy po strachu, se sehnul k podlaze, vzal do dlouhých prstů mosazný astroláb a zběžně zkontroloval, zda pád nezkřivil jeho jemné drátěné prstence.

Teprve když se ujistil, že je přístroj v pořádku, položil ho zpět na stůl. Robustní mosazný kruh tak znovu sloužil jako těžítko přímo uprostřed narýsovaných orbitů. Poté klidným, plynulým pohybem vzal několik pergamenů a uložil je do bohatě zdobené ořechové truhlice opatřené zámky z tepaného železa.

„Můj strýc zemřel na otravu, Jindřichu. A oba dobře víme, že ten jed mu do poháru nenalili křižáci,“ odvětil astronom a jeho hlas byl studenější než led v hradním příkopu.

„Drž jazyk za zuby, Mikuláši!“ sykl Snellenberg a vyděšeně těkl pohledem ke dveřím. „Biskup Lukáš Watzenrode skonal na těžkou zimnici. Tak znělo slovo boží pro celou kapitulu.“

„Zimnice? Nenech se vysmát,“ vykročil Koperník k oknu a donutil kanovníka ustoupit. „Kníže-biskup, nejmocnější muž na severu a osobní poradce tří polských králů, kterého se Řád bál víc než morové rány, prostě jen tak chytil chlad? Chtěl ty německé násilníky vypráskat z našich zemí až někam na Krym. Proto musel být odstraněn.“

„Byl to starý muž, cestoval v třeskutém mrazu z královské svatby v Toruni,“ namítl Snellenberg, ale hlas se mu v hrdle nepatrně zadrhl.

„Z té svatby odjížděl plný sil, Jindřichu. V křečích začal umírat až po té tajné diplomatické večeři,“ utřel ho astronom holými fakty. „Nalil mu to tam někdo z našich vlastních řad. Někdo, komu křižácké stříbro vonělo víc než věrnost polské koruně. A teď, když už mě nechrání mocná ruka mého strýce, si myslíte, že si smlsnete i na mně.“

Snellenberg ucouvl, oči zúžené vzteky a strachem.

„Obviňuješ mě, Mikuláši?“

„Obviňuji lidskou chamtivost,“ odpověděl Koperník pevně. „Křižáci chtějí naše kamenné hradby. Ale ty a tobě podobní chcete to, co mám schované tady nahoře,“ pokračoval s absolutním klidem a poklepal si ukazováčkem pravé ruky přímo na spánek. „Moje výpočty, můj vesmír. A udělali byste cokoli, abyste mě umlčeli.“

Kanovník si opět vztekle odfrkl, otočil se na podpatku a s prásknutím dveří zmizel v temné chodbě.

Koperník osaměl. Věděl, že fyzický boj o hrad Olštýn může venku vypuknout každým okamžikem, ale ta pravá válka o lidskou mysl na něj čekala právě zde, uvnitř jeho komnaty.

Masivní hradební zeď se otřásla pod náporem útočných žebříků, které Křižáci v divokém chvatu přirazili ke kamennému zdivu. Pan magistr Mikuláš však neponechal nic náhodě. Chladnokrevně rozestavil obránce podél celého podsebití – krytého ochozu, z jehož otvorů v podlaze se dalo bezpečně střílet dolů k patě hradeb – a v pravý čas zavelel k obraně.

Když se pak první řady Švábů pokusily vyšplhat nahoru, uvítal je smrtonosný déšť šipek ze samostřílů a proudy tekutého pekla v podobě vroucí smoly a horkého oleje. Kdo by to byl řekl, že muž, který celé noci bloumá vysoko v oblacích, dokáže s rozvážností brilantního válečného stratéga naplánovat tak žhavé přivítání. Křižáci se s velkými ztrátami a strašlivými popáleninami začali potupně stahovat zpět k lesnímu lemu.

Vtom se na zasněženém ochozu konečně vynořil zadýchaný pan Janusz. Bojovou přilbici měl na hlavě nakřivo a v pravé ruce držel napůl ohlodanou klobásu, z níž v mrazivém vzduchu ještě lehce stoupala pára. Za širokým koženým opaskem měl zastrčený mohutný lovecký tesák se zubatým ostřím.

„Zatracená práce, Mikuláši, omlouvám se, že jdu s křížkem po funuse!“ spustil kastelán na celé kolo a teatrálně si otřel čelo do rukávu koženého kabátce. „Zdržel jsem se dole v hradních základech. Šel jsem osobně… nu, přepočítat zásoby střelného prachu.“

Koperník vrhl posměšný pohled na kastelánovu ruku, z níž trčel mastný konec klobásy, a pak se mu podíval přímo do očí.

„Vidím, Januszi, že jsi měl dole skutečně naléhavou a namáhavou práci,“ poznamenal suše astronom a zvedl obočí. „Ten střelný prach v tvé dlani nápadně voní po česneku.“

Janusz se ani v nejmenším nenechal vyvést z míry, netečně pokrčil rameny a s vervou si znova ukousl. „V boji se musí doplňovat síly, hvězdáři. A jak tak pozoruju, ty jsi mezitím už ty jejich černý kříže bohatě okořenil dle vlastního receptu. Věru, ta tvoje matematika má pro strach uděláno. Lít těm parchantům vařící smolu na kokosy s takovým fortelem – za to by se nemuseli stydět ani ti nejotrlejší žoldáci z Itálie! Doufám jen, že jsi útočný dráhy letu propočítal stejně pečlivě jako hvězdný cesty na obloze. Nerad bych, aby tvá obrana smetla z povrchu zemskýho nejen nepřítele, ale i hradní udírnu.“

Astronom vyčerpaně protočil oči v sloup. „Januszi, proboha… Za hradbami nám jde o holý krk, celý Olštýn se otřásá v základech a ty dokážeš jedním dechem řešit konec světa i tvoje uzený bůčky v komíně.“

„Chlap musí mít v životě nějaký jistoty, Mikuláši,“ poznamenal kastelán s naprosto vážnou tváří, zatímco obratně spořádal poslední sousto uzeniny. „Když budeš pořád myslet na zubatou, tak si tě ta stará herka najde dřív, než nastane tvůj čas. Ale když máš před očima pořádnej flák uzenýho, máš aspoň zatraceně dobrej důvod se nepodělat do gatí, i když ti zrovna hoří koudel u zadku. A já rozhodně odmítám natáhnout bačkory s vědomím, že mi moji dozlatova upečenou golonku sežere nějakej křižáckej Šváb.“

Astronom na něj chvíli mlčky hleděl. „Nikdy bych nečekal, že uslyším životní moudrosti od člověka, který právě přirovnal smysl lidské existence k vepřovému kolenu.“

Janusz jen opět lhostejně pokrčil rameny. „A přesto jsem to vždycky já, kdo vedle tebe stojí s taseným železem. To už něco znamená. Ale teď vážně, musíme rychle dolů. Do sklepních chodeb.“

„Januszi, hradby padají, nemáme teď čas na tvé tajné zásoby piva!“ okřikl ho Koperník přes sílící hluk bitvy a řinkot zbraní.

„O chmelovej mok nejde, hvězdáři, i když by mi bodnul,“ zahučel kastelán a silou ho zatahal za kožešinový plášť. „Jde o Snellenberga. Našli ho dole v lapidáriu. Věř mi, že tenhle kanovník už žádný odpustky neprodá. Je tužší než loňskej krchovní preclík.“

Koperník a Janusz seběhli po točitém kamenném schodišti do podzemních útrob, kde mrtvolný chlad okamžitě kousal do kostí. V šeru lapidária plápolala jediná louč. Její neklidný svit odkrýval staré prasklé náhrobky někdejších kanovníků a dopadal přímo na nehybnou postavu Jindřicha ze Snellenbergu, sesutou vedle masivního javorového sudu s vínem. Oči měl vytřeštěné dokořán a z hrudi mu hrozivě trčela dýka s neobvyklou rukojetí z horského tisu.

Janusz přistoupil k tělu, špičkou své okované boty do něj opatrně šťouchl, naklonil hlavu blíž a hluboce si povzdychl: „Cejtím mandlovej závan. Buď kanovník začal tajně péct vánoční marcipán, nebo mu někdo dopomohl na onen svět kapkami z hořkých jader. A to železo v žebrech? To je, takříkajíc, umělecký podpis mistra vraha.“

Pozorně si prohlížel kanovníkovo tělo a v duchu musel uznat, že mu ten otravný chlap vůbec nebude chybět. Ti dva se totiž na Olštýně neustále střetávali.

Kdykoli kastelán přišel za Snellenbergem a zařval, že potřebuje padesát kop grošů na maso pro posádku a deset sudů prachu, věčně nabručený kanovník mu přepočítával každou minci a pronášel sáhodlouhá kázání, že žoldáci moc prožerou. Teď měl od těch řečí konečně pokoj.

Pohladil si hustý plnovous a zamyšleně prohlásil: „Kdybych se chtěl někoho zbavit pomocí jedu, nešpinil bych si k tomu navíc ruce krví. To zavání zbytečnou námahou.“

Koperník přešel kastelánův hrubý žert bez povšimnutí. Sehnul se a opatrně vytáhl zpod zakrvácené čepele kus pergamenu. Byla na něm narychlo vyvedená, ostrá latinská kurzíva: „Země se nehýbe, kacíři. Curych nezapomíná.“

„Co tam stojí, magistře?“ vyzvídal Janusz a nahlížel mu přes rameno. „Moje latina začíná Otčenášem a končí u In vino veritas.“

„Je to vzkaz od reformátorů z helvétských krajů. Od stoupenců kazatele Zwingliho. Jdou po mně a mých výpočtech,“ zašeptal zoufale astronom. „Snellenberg byl jejich pěšákem na šachovnici. A teď se přímo tady, uvnitř našich hradních zdí skrývá nebezpečný vrah.“

Janusz si znechuceně odplivl. „Naše výchozí situace se jen a jen zlepšuje. Za vraty máme tisíce ozbrojenejch Křižáků, po hradě nám pobíhá švýcarskej šílenec, kterej má téměř jistě u sebe náhradní zubatou čepel, a v patách jsou nám konzervativní fanatici, kteří nám nelítostně půjdou po krku.“

Kastelán se ohlédl do temných koutů lapidária a poprvé za celý večer se nezatvářil hladově. „Viděl jsem ty švýcarský bestie v Itálii, Mikuláši. Neberou nikdy zajatce, lidi masakrujou hůř než prasata na porážce a člověka přejde i chuť na škvarky, jen když o nich slyší mluvit. Jestli po našich chodbách bloumá jeden z nich, tak máme sakra problém.“

Astronom pomalu zasunul pergamen s curyšským vzkazem do záňadří. „Ten muž mě musel sledovat velmi dlouho, Januszi. Moje výpočty držím v tajnosti celých pět let, co jsem tady v Olštýně. Někdo zvenčí musel dostat strach, že s mým novým vesmírem shoří i jejich stará dogmata. Bojí se toho, co skrývám ve věži.“

Kastelán se na chvilku odmlčel a s ironií v hlase pokračoval: „Ty tvoje hvězdy nám byl čert dlužen, Mikuláši. Udělal bys líp, kdybys skládal milostný básně o kuchařkách s bujným poprsím. Všechny ty tvý čmáranice o planetách věští pouze to, že brzy skončíme na plácku za farou, kde si na nás pochutnají tlustí olštýnští červi. A věř mi, hvězdopravče, tam dole v pruský hlíně už žádný Slunce nikdy nespatříš.“

Astronom ztuhl a ruka se mu lehce roztřásla. Janusz si toho okamžitě všiml. Vážnost situace z něj na vteřinu smyla všechen žoldácký humor a ztišil hlas, aby se ozvěna nerozléhala mezi kamennými náhrobky. „Schováváš ty papíry pod podlahou jako křižácké zlato, Mikuláši. Bojíš se, že skončíš na hranici jako kacíř?“

Koperník se mu podíval do oči. „Nebojím se Boha, Januszi. Ani církve se nebojím, pokud v ní zvítězí rozum. Bojím se lidí.“

„Lidí? Tý naší lůzy?“ podivil se Janusz.

„Ne, mých vlastních kolegů. Profesorů, doktorů na univerzitách, učenců v Římě i v Říši,“ zašeptal astronom a v unaveném hlase se mu mísil marný zápas s lidskou hloupostí i hluboký zármutek.

„Celý vědecký svět je v současnosti přesvědčen, že se Země nepohybuje,“ pokračoval astronom a zrak mu sklouzl k chladným stěnám hrobky, jako by za nimi hledal pochopení minulých generací. „Kdybych tyto výpočty zveřejnil nyní, označili by mě za blázna a zahrnuli opovržením. Mé životní dílo by se rozplynulo v prach a bylo by smeteno ze stolu jako blouznění pomatence.“

Janusz si zamyšleně poškrabal vousy a nespokojeně zabručel: „To mi vykládej, hvězdáři. To je jako s mým vyhlášeným receptem na divočáka s tymiánem a šípkama. Když ho vytáhnu před těma břídilama z hradní stráže moc brzo, akorát mi to sežerou polosyrový a ještě budou blbě kecat. Všechno chce svůj čas a správnej žár.“

Koperník s jemným, unaveným úsměvem přikývl, potěšen, že jeho přítel coby kuchař-samouk tak dokonale chápe nutnost jeho zdlouhavého precizního bádání.

„Přesně tak, Januszi,“ pronesl téměř neslyšně, přičemž palcem nervózně přejížděl po hraně svícnu. „Právě proto držím své listiny pod zámkem a znovu a znovu přepočítávám každou jednotlivou číslici. Kdo ví, kolik let nebo dokonce i desetiletí ještě strávím touto mravenčí prací, než budou mé výpočty natolik dokonalé, abych je mohl předat světu. Každá planeta, každý okamžik pohybu po obloze – to vše musí být podloženo nezvratnými důkazy. Chci mít jistotu, že až s tou pravdou vyjdu ven, ti akademičtí chytráci nebudou mít ani ten nejmenší důvod mé závěry zpochybnit.“

Janusz chvíli zamyšleně hleděl na Snellenbergovu mrtvolu a pak uznale přikývl. „Já tomu rozumím, hvězdáři. To je podobný jako když kovář kuje meč. Když ho ošidí a vyrazí s ním na hradby, čepel mu praskne při prvním seku o křižáckou přilbu. Pak je za hlupáka. To tvý nebeský železo holt musí bejt kovaný sakra poctivě.“

Kastelán na vteřinu utichl, z hluboké kapsy kabátce vylovil voňavou patku žitného chleba, zálibně ji potěžkal v dlani a s gustem se do ní zakousl. Koperník jen nevěřícně sledoval, jak jeho drsný společník dokáže hlubokomyslně filozofovat o vesmíru a zároveň u toho v podzemní hrobce spokojeně svačit.

„Jsi prostě tvrdohlavej puntičkář, Mikuláši,“ pokračoval Janusz s plnými ústy, „ale možná ti jednou postaví obrovskou sochu, přímo tam u nás v Toruni, uprostřed náměstí, na důkaz uznání tvý neústupný vytrvalosti. Budeš tam stát v klerice, svírat v rukou drátěný planety a holubi ti budou kálet na hlavu.“

Astronomovi neznatelně cukl koutek úst, ale než stihl cokoli namítnout, Janusz k němu výhružně napřáhl zbytek kůrky. „Ale radči to s tím zkoumáním moc nepřeháněj, jinak umřeš dřív, než naše Země dokončí byť jen jedinou otočku.“

V tu chvíli se nad nimi ozvala ohromná rána. „Sakra, ti vlezlí Švábi chytili druhej dech!“ zaklel Janusz a zvedl hlavu.

Pak si posunul přilbici víc do čela, otočil se k odchodu zpět do válečné vřavy a široce se zazubil: „Musíme jednou provždy vyhnat ty křižácký parchanty z našich hradeb. A vy dva,“ houkl na strážné, kteří nervózně přešlapovali u vchodu do lapidária, „naložte toho tuhýho kanovníka na nosítka, hoďte ho na slámu do konírny a pořádně ho přikryjte, ať nám tu nesmrdí. V tomhle počasí zmrzne na kost a nebude lákat žádný další krysy.“

Kastelán si zamyšleně odplivl. „Ty se hvězdáři drž za mými zády. Nerad bych, aby ti ten darebák podřízl hrdlo dřív, než mi srozumitelně vysvětlíš, jak to, že se pode mnou točí Země, když jsem od rána vypil jen tři číše horký medoviny a pár pohárů chmelovýho moku!“

S příchodem noci utichl válečný křik před hradbami. Ačkoli Křižáci onoho odpoledne za ohlušujícího rachotu zbořili část obranné zdi, Januszovi muži průlom narychlo zahradili mohutnými jedlovými trámy a převrácenými zásobovacími vozy. Útočníci, vyčerpaní svým úmorným úsilím, se nakonec stáhli na okraj lesa a nad Olštýnem zavládlo tíživé, napjaté ticho.

Uvnitř hradu však nikdo nespal. Smrt kanovníka ze Snellenbergu visela v chladných chodbách jako neviditelná, dusivá mlha. Mikuláš Koperník kráčel temným labyrintem kapitulního křídla. V ruce svíral lojovou svíčku, která prskala a vrhala na kamenné zdi pokřivené stíny. Těsně za ním hřmotným krokem dupal kastelán, který v levici svíral pečený koláč z jelení paštiky, do něhož se právě s hlasitým křupnutím zakousl.

„Říkám ti, Mikuláši, pátrat po vrahovi mezi kněžími a písaři je horší než vybírat hnůj ze stájí celýho regimentu,“ zamumlal Janusz s plnými ústy.

„Voják ti vrazí ránu přímo do obličeje a hned víš, na čem jsi. Ale ti tvoji zbožní bratři? Ti se na tebe při ranní mši usmívají, jen aby ti večer do paštiky přimíchali rulík zlomocný…“

Kastelán se náhle odmlčel a podezřívavě sklopil zrak ke své zvěřinové pochoutce.

Chvíli na koláč ostražitě mžoural v mihotavém svitu svíčky, jako by z něj měl každým okamžikem vyskočit samotný ďábel. Pak hluboce nasál jeho vůni, zda v něm přece jen neucítí neblahý závan hořkých jader. Když se ujistil, že jeho svačina je v pořádku, opět si spokojeně ukousl.

„Snellenberg měl u sebe vzkaz ze Švýcarska, Januszi. Tohle není jen obyčejná vražda kvůli pár cennostem,“ zašeptal astronom a zastavil se před kovanými dveřmi hradního skriptoria. „Někdo v této budově musel vrahovi otevřít bránu a ukázat mu cestu do podzemí.“

Janusz spolkl poslední sousto, hřbetem volné ruky si otřel mastná ústa a ušklíbl se. „Bránu mohl otevřít kdokoli, komu v kapse zacinkalo pár křižáckých stříbrňáků. Lidi jsou levní, hvězdáři. Zvlášť když jim teče do škorní. Ale jestli ho chceš najít, nemusíš koukat do hvězd. Stačí se podívat, kdo dneska večer nejvíc chlastá, aby utopil strach, nebo kdo se po celý den vůbec neukázal.“

Koperník uchopil masivní kliku a dřevěné dveře, pobité železem, hlasitě zaskřípaly. Uvnitř seděl mladý písař Tadeusz, skrčený za hromadami starých církevních matrik a účetních knih. Když spatřil Koperníka i Janusze, leknutím upustil brk a černý inkoust okamžitě znehodnotil čistý pergamen.

„P-pan správce… pane kasteláne,“ zakoktal mladík a pokusil se schovat roztřesené dlaně pod desku borového stolu. „Já… jen jsem přepisoval desátky z Fromborku.“

Janusz udělal dva rázné kroky vpřed. Místo pozdravu jedním plynulým pohybem vyškubl tesák zpoza opasku a s hlasitým prásknutím ho položil přímo mezi písařovy listiny. Byl to pořádný kus nablýskané oceli s jedním ostřím a těžkou záštitou. Zbraň pořádných chlapů, se kterou se na hradě porcovalo maso, sekalo dřevo, a když si to okolnosti vyžadovaly, kosily i hlavy řádových rytířů.

Tadeusz zbledl ještě víc a očima hypnotizoval chladné železo, které teď leželo kousek od jeho kalamáře. Kastelán se sehnul, popadl drsně písařovu ruku, hluboce k ní přičichl a pak se otočil ke Koperníkovi. „Voní úplně normálně, Mikuláši. Ani stopa po mandlích.“

Janusz se ohlédl po třesoucím se mladíkovi: „Začni mluvit, pisálku, jinak z tebe udělám fašírku. V kuchyni mi zrovna připravujou špekový placky s cibulí a chci si na nich pochutnat, dokud jsou ještě horký.“

Pak si posměšně odfrkl a sklonil hlavu pod stůl. „Víš, co mi vrtá hlavou, hochu? Proč máš na škorních čerstvý bláto z podzemního lapidária, když celej den sedíš tady na zadku a smolíš daně?“

Narovnal se a upřeně se podíval písaři zblízka do očí. „Snellenberg tam dole ležel s dýkou v břiše a ty máš na rukávu skvrnu, která vypadá jako kanovníkova krev.“

Tadeusz vyskočil ze židle a oči mu divoce těkaly po místnosti. „Nic jsem neudělal! Přísahám při svaté Anně!“ vyhrkl zoufale. „On… on mě donutil! Ten muž v mnišském hábitu. Mluvil zvláštně strojenou, knižní němčinou, kterou přerušoval takový zřetelný hrdelní chrapot. Řekl, že když mu neukážu, kde má magistr Koperník uložené ty spisy o Slunci, podřízne mě jako sele!“

„Teď už je to úplně jasné,“ povzdechl si Koperník. „Lidé v Curychu se nebojí mě. Bojí se vědeckých důkazů. Písmo praví, že Bůh stvořil Zemi nehybnou a že Jozue přikázal zastavit se Slunci, nikoli Zemi. Zwingli a jeho stoupenci nyní budují novou církev na neoblomném tvrzení, že každé slovo Bible je svatou a neotřesitelnou pravdou. Kdybych Zemi připravil o její postavení středu Božího stvoření, podkopal bych samotné základy, na nichž spočívá jejich nová moc. Nastal by chaos.“

Janusz popadl svou zbraň ze stolu, hřbetem ruky si otřel poslední zbytek paštiky z vousů a pohrdavě si odfrkl. „Ti svatouškové se bojí, že když jim posuneš Zemi, tak jim z nebe spadne na hlavu Hospodin i s trůnem a chátra je přestane poslouchat. Strach je zákeřná mrcha, Mikuláši. Když má člověk strach, neštítí se vůbec ničeho. Jakmile fanatikům šlápneš na kuří oka, hned začnou prskat, vytahovat dýky a krmit lidi hořkejma mandlema.“

Astronom ztuhl a zadíval se kastelánovi do očí. Ten si jen posunul přilbici do týlu a pokýval hlavou: „Ale slyšel jsi to, hvězdáři? Ten vrahoun se sice snažil napodobit říšskou řeč, aby splynul s davem, ale to svý helvétský chrochtání nezamaskoval.“

Pak se otočil blíž k Tadeuszovi. „Hele, ty pisálku, mně je jedno, jestli tvůj táta mluví polsky, německy nebo tatarsky. Tady na Olštýně pijeme všichni stejnou medovinu a sloužíme polskýmu králi. Ten, kdo Snellenbergovi nalil do poháru jed, zradil nás všechny. Takže vyklop pravdu, jinak ti můj tesák zkrátí ten šmrncovní hrncovej sestřih!“

Janusz rázně vykročil, hrubě chytil chvějícího se mladíka za rameno a zatřásl jím: „Kde je ten vrah teď, chlapče?“

Písař se rozplakal a volnou rukou ukázal prstem vzhůru ke stropu. „Šel nahoru… do vaší věže. Má samostříl. Říkal, že ten kacířský vesmír dneska v noci shoří.“

Kastelán pomalu povolil sevření Tadeuszova ramene. Mladík se sesunul zpátky na židli, schoval obličej do dlaní a celý se roztřásl hlasitým vzlykáním.

„Byl to sám Snellenberg,“ poznamenal Koperník a v jeho očích se zračila sklíčenost. „Právě on ho vpustil dovnitř. Snellenberg toužil po moci a po stříbře Křižáků. Domníval se, že vyjednává s duchovními vyslanci řádu, a přitom otevřel bránu samotnému ďáblu.“

Janusz si opřel masivní čepel o stehno a zachmuřeně přikývl. „No jo, kanovník si myslel, jakej je prohnanej lišák, když v noci tajně dovedl toho falešnýho mnicha do lapidária, aby s ním u javorovýho sudu s vínem upekl kapitulaci Olštýna. Jenže ten švýcarskej parchant mu jen namazal med kolem huby a nalil do chřtánu jedovatou révu.

Kastelán střelil pohledem po plačícím písaři. „A ty jsi mu u toho musel pomáhat, co?“

„Já… já nechtěl!“ vyhrkl Tadeusz a vzhlédl s očima plnýma děsu. „Narazil jsem na ně v podzemní, když jsem šel do archivu uložit staré listiny. Seděli u jednoho sudu a pili mešní víno. Ten cizinec mi hned přiložil nůž na krk. Viděl jsem, jak se kanovník najednou začal dávit a padl k zemi. A pak… pak vrah vytáhl dýku a bodl ho do hrudi. Když se na mě otočil a vrhl se na mě s těma zakrvavenýma rukama, myslel jsem, že je po mně. Slíbil bych mu cokoli! Chtěl vědět, kde magistr Koperník schovává své vědecké spisy. Musel jsem mu ukázat cestu k věži…“

„To vysvětluje krev na rukávu a bláto na botách,“ konstatoval astronom hloubavě. „Vrah tě nezabil jen proto, že tě potřeboval jako průvodce hradním labyrintem, ale teď jsi ve velkém nebezpečí, Tadeuszi.“

„To jsme tady všichni. Tu dýku Snellenbergovi vrazil do hrudi, aby nám tam nechal ten podělanej vzkaz,“ přikývl zamračeně Janusz a pevně sevřel rukojeť svého těžkého tesáku. „Kromě toho kanovník věděl příliš mnoho o otrávení tvýho strýce biskupa. Ten curyšskej parchant prostě jen uklidil komplice, kterej by mohl začít příliš moc mluvit.“

Janusz si nasupeně odfrkl a zasunul svou půlmetrovou zbraň zpět za široký opasek. Pak chytil Tadeusze za límec a vytáhl ho na nohy.

„Zradil jsi hrad a kvůli tobě nám teď hoří přímo pod nohama pisálku,“ zahučel kastelán a jeho hlas duněl jako hrom. „Za tohle bys zasloužil zahrabat pod drnovou peřinu vedle Křižáků. Ale vím, co je to mít špičatou ocel pod krkem. Tady se zamkneš a do rána odtud nevystrčíš nos. A jestli to obležení přežijeme, čeká tě strašlivej trest. Osobně tě předám našemu kuchaři. Budeš celej měsíc od svítání do noci škrábat křen a drhnout mastný kotle od sádla. A věř mi, ten křen tě bude stát víc slz, než si uronil za celej život.“

Janusz zhurta strčil Tadeusze zpět na židli, otočil se ke dveřím a posunul si přilbici pevně do čela.

„A teď rychle nahoru – do tvý pracovny, Mikuláši! Tvůj pohyblivej vesmír právě hostí vzácnýho návštěvníka s kuší a křesadlem. A musíme zatraceně rychle, než se tvý oběžný dráhy promění v palivo do kamen!“

Koperník a Janusz v divokém kalupu brali točité kamenné schody hradní věže po dvou. V úzkém šneku schodiště vládlo hrobové ticho, které narušovalo jen občasné vzdálené praskání krovů, jak venku do zdiva narážel zuřivý severák.

Mikulášovi bušilo srdce až v krku. Dokázal myslet jen na jedinou věc – na vyřezávanou truhlu, v níž byl uložen jeho rukopis. Kdyby ten fanatik zapálil listy pergamenu, lidstvo by zůstalo uvězněno ve stejné lži po další stovky let.

Dveře do jeho pracovny byly zamčené zevnitř. Janusz je se svým ozubeným tesákem v pravici vzal vší silou ramenem. Zámek s hlasitým třesknutím povolil a kastelán vpadl dovnitř. Koperník vklouzl do místnosti těsně za ním.

Prostor byl utopený ve tmě. Krb byl vyhaslý a pouze na pracovní desce osaměle plápolala lojová svíce. Její neklidný plamen tancoval v průvanu z otevřeného okna a vrhal na zdi pohyblivé stíny. Truhlice byla otevřená.

U stolu stál vysoký muž v tmavém mnišském rouchu a tvář měl hluboko skrytou v kápi. V jedné ruce svíral listy s nákresy nového uspořádání nebeských sfér, zatímco v druhé se hrozivě leskl natažený samostříl. Ocelový hrot těžké šipky mířil Koperníkovi přímo na srdce.

„Zašel jsi příliš daleko, kacíři,“ ozval se drsný hlas zpod kápě, poznamenaný tvrdým, hrdelním přízvukem. „Mistr Zwingli v Curychu moc dobře ví, že špičaté železo je jediným spolehlivým lékem na choromyslné pohany tvého ražení. Tvé zvrácené kruhy mění Boží svět v ďábelský labyrint! Vážně věříš, že tvá zpupná mysl dokáže přepsat to, co sám Stvořitel vytesal do kamene? Písmo praví, že Slunce poslouchá Boží příkazy – a nikoli, že lidstvo žije na bludném balvanu řítícím se temnotou. Tvá pýcha tě uvrhne do pekla, ty rouhači!“

Vrah letmo pohlédl na Janusze ve chvíli, kdy ten pomalu pozvedal zbraň. Právě tento kratičký moment však kastelánovi stačil.

Janusz rychle strhl Koperníka k zemi a celou vahou svého mohutného těla se opřel do boku ořechového stolu. Robustní kus nábytku se s hrozivým duněním posunul po podlaze a narazil přímo do ozbrojence. Tětiva samostřílu třesklivě cvakla. Hbitá ocelová šipka prorazila roh stolu jen pár palců nad jejich hlavami a s hlasitým skřípěním se roztříštila o kamenné zdivo za nimi. Náraz stolu přimáčkl útočníka k dřevěné polici a listy drahocenného rukopisu se rozletěly po místnosti jako sněhové vločky chycené v průvanu.

Koperník se pokoušel vyprostit, ale vrah se stihl zpoza dřevěné desky vyškrábat podstatně rychleji. Surově kopl Mikuláše do kolene a s nesrozumitelným zaklením vyskočil na nohy. Kapuce mu přitom sjela z čela a v jeho pravici zlověstně zazářil dlouhý lovecký nůž.

Janusz se bleskově vymrštil, mávl svým těžkým tesákem a v tu ránu strnul překvapením.

„Do psí prdele… Urs Gross!“ zařval a v očích mu zasvítila bojovná jiskra. „Mohlo mě to napadnout! Zwingli do Pruska přece nepošle žádnýho řádovýho mnicha, ale svoji nejvěrnější zrůdu. Už je to skoro dvacet let, co jsem tě viděl porcovat lidi na bojištích v Itálii, ty alpskej řezníku!“

Gross okamžitě pochopil, že přes tohohle hromotluka s tasenou ocelí neprojde. Popadl tři listy Koperníkova rukopisu, které ležely přímo u jeho nohou, mrštně vyskočil úzkým oknem věže na hradby a zmizel v bílé sněhové vánici.

„Hrome, ten chlap má ale odraz,“ hvízdl uznale Janusz a pohlédl do zející černé tlamy otevřeného okna. Pak sklonil zrak ke Koperníkovi, který se namáhavě zvedal z podlahy.

„Jsi celej, hvězdáři? Ten zmetek ukradl nějaká ta tvoje nebeská lejstra. Zbytek posbíráme, o to strach neměj. Ale jestli mi kvůli tomu parchantovi vystydnou moje špekový placky, tak skutečně okusí, co je to Boží hněv.“

Koperník a Janusz vyrazili do zuřící vánice na namrzlý hradební ochoz. Ledový vichr je okamžitě sekal do tváří a rval jim pláště z ramen. V bílé tmě, sotva dvacet kroků před nimi, divoce vlála tmavá mnišská kutna. Urs Gross prchal po kluzké kamenné římse směrem k zadní baště, kde viselo narychlo uvázané únikové lano mířící dolů do hradního příkopu.

„Stůj, ty helvétský podvraťáku!“ zařval Janusz, až se mu od úst valil hustý oblak páry.

Vrah se dostal k okraji zdi, ale dřív, než stačil uchopit lano, se prudce otočil. Když spatřil své pronásledovatele těsně za sebou, tasil dlouhé lovecké ostří a vyběhl přímo proti nim. Srazili se uprostřed úzké, ledem pokryté lávky překlenující hlubokou propast.

Útočník provedl hbitý, zákeřný výpad na Januszovu hruď. Ten však ránu mistrně odrazil záštitou svého těžkého tesáku, až ocel ostře zazvonila a od čepelí odletěly jiskry. V ten moment se do sebe oba muži zaklesli v urputném zápase tělo na tělo.

Koperník nevnímal nic než své drahocenné listiny, které si Gross zastrčil pod mnišský hábit a jejichž bílé konce vyčnívaly ven. S očima navrch hlavy se bez přemýšlení vrhl vpřed a divoce se po nich začal sápat.

Jenže na úzké, kluzké lávce už Gross neudržel balanc, udělal pod náporem obou zápolících mužů prudký krok vzad a zavrávoral nad okrajem. V zoufalém reflexu vyhodil ruce kolem sebe, pevně se zachytil jak za Januszův kožený kabátec, tak za Koperníkovu těžkou kleriku a strhl je oba s sebou. V jediném zmateném propletenci těl, zbraní a plášťů se všichni tři zřítili z hradební zdi dolů.

Jejich pád z pětimetrové výšky skončil ohlušujícím dopadem. Před jistou smrtí je zachránila jen mohutná, hluboká sněhová závěj, kterou během dne navál prudký vítr přímo k úpatí zdi. Dva metry měkkého prašanu ztlumily tvrdý náraz jejich těl. Janusz s Koperníkem tam zabořeni v ochranné bílé vrstvě zůstali ležet a zrychleně dýchali.

Janusz se jako první vyškrábal na nohy, ale zůstal raději v pokleku. Jeho tesák ležel zapíchnutý hned vedle něj. Setřásl ze sebe nánosy sněhu, oběma rukama se chytil za bedra a z plných plic zaklel.

„Do psí prdele! Moje záda!“ zařval do ledového větru, párkrát se sípavě nadechl, s hlasitým křupnutím v kloubech se protáhl a rozhlížel se kolem sebe. „To se musí rozhejbat v boji. Kde je ten curyšskej hrdlořez?“

Gross takové štěstí jako oni neměl. Stržen setrvačností prudkého pádu se nekontrolovaně skutálel po zasněženém svahu – pryč od ochranné zdi, přímo na nezakrytou a zrádnou zamrzlou plochu uprostřed hradního příkopu. Ležel na průsvitném ledě, pod nímž se vzdouval temný, spodní proud vody z hradního náhonu.

Při dopadu si zlomil holenní kost, přesto se začal plazit po břiše vpřed a snažil se dostat ke třem listům pergamenu, které mu předtím vylétly z roucha a teď se klouzaly po zrcadlově hladké ploše. Tenká zmrzlá krusta pod jeho vahou varovně a zlověstně zapraskala.

Na břehu se mezitím Koperník s námahou osvobodil ze sněhu a s hrůzou sledoval, jak se jeho vzácné výpočty přibližují k vrahovi.

V tu chvíli se Gross pokusil chňapnout pergameny, které měl skoro na dosah. Soustředěný tlak však vyvolal okamžitou reakci a křehká ledová vrstva pod ním se s hlasitým, dunivým prasknutím definitivně prolomila.

Černá tůň se otevřela a okraj ledové desky sjel do hlubiny. Gross se s mohutným šplouchnutím propadl do hluboké vody. Dravý spodní proud ho okamžitě vtáhl a na hladině po něm zbyla jen plovoucí mnišská kapuce, kterou vzápětí pohltila tma.

„Hra skončila, ty zaostalej horale!“ zahučel z dálky kastelán a s úlevou si hlasitě oddechl. Pak se opřel o svůj do sněhu zabodnutý tesák jako o hůl. Hřbetem ruky si z vousů smetl krystalky ledu a pozoroval propadlou ledovou plochu. „Vskutku mě to mrzí, ty fanatická kryso, ale na poctivý polský placky se špekem a s cibulí už tě ​​teda nepozvu.“

Tři důležité pergamenové listy, které rovněž málem zmizely v černé propasti, však čekal jiný osud. Zlomek vteřiny předtím, než se led prolomil, se roklí prohnal nečekaný, prudký poryv větru. Bylo to, jako by samotný vesmír, o jehož skrytém řádu Koperník noc co noc snil, odmítal dopustit, aby jeho pravdu pohltila temnota.

Vzdušný vír jemně zachytil promáčené, chvějící se stránky, vynesl je vysoko nad praskající led a v triumfálním tanci je unášel na bezpečný břeh. Dopadly do měkkého sněhu přímo ke Koperníkovým nohám. Astronom na ně chvíli hleděl, neschopen slova, zatímco mu po tvářích začaly stékat slzy. Třesoucími se, zkřehlými prsty opatrně posbíral potrhané listy a přitiskl si je k hrudi s takovou úlevou, jako by objímal celý svět. Srdce jeho vesmíru stále tlouklo.

Janusz chvíli nehnutě vyčkával a poslouchal jen vlastní zrychlený dech a šplouchání vody. Teprve když praskání definitivně ustalo, postavil se, pomohl zchvácenému Koperníkovi na nohy a zvědavě střelil pohledem po zachráněných spisech.

„Takže kvůli těmhle potrhaným lejstrům, co vypadají jako umaštěnej papír od klobásy, se tu válíme v ledový břečce? Věru, hvězdáři, na to, že má tenhle počáraný cár rozhejbat celej vesmír, je to docela lehká váha. No, ale hlavně, že z tebe ten Švýcar neudělal andělíčka, kleriku. Mrtvej bys už s tou naší hroudou nikam nepohnul.“

Astronom na něj jen dlouze, vyčerpaně pohlédl. Na Januszovy uzené moudrosti už neměl sílu. Stejně by bylo zbytečné poukazovat na to, že vesmír se nepohybuje podle tloušťky pergamenu, nebo že srovnávat základy nového nebeského řádu s řeznickým papírem je čiré barbarství. Místo toho si zesláblou rukou setřel sníh z čela a ještě pevněji k sobě přitiskl spasené listiny.

Kastelán si spokojeně odfrkl, zašátral v hlubokých kapsách kožené vesty a vytáhl něco voňavého, zabaleného v kusu čistého lněného plátna.

„Tady, hvězdáři, podívej se na ten poklad,“ rozbalil tkaninu a ukázal astronomovi kus hnědého pečiva tvrdého jako kámen.

Koperník sklonil zrak k té tmavé, zkamenělé hroudě a prsty si projel ztuhlé čelo.

„Pravej toruňskej perník,“ pokračoval Janusz a s neskrývanou úctou v očích tu neforemnou kostku potěžkal na dlani. „Sestra ho omotala tolika vrstvama lnu, jako by mi posílala svatý ostatky. Je přímo z Toruně, z našeho rodnýho města, z těch nejlepších pecí na břehu Visly, u který jsme spolu prožili dětství.“

Na okamžik oba muži utichli. Divoký severák venku na hradbách sice dál vztekle lomcoval dřevěným bedněním, ale v té ledové podhradní pasti jako by se na kratičký moment rozhostilo hřejivé teplo domova. Janusz si labužnicky olízl vousy od sněhové břečky a s širokým úsměvem strčil perník astronomovi přímo pod nos.

„Možná pálí po divokým pepři a zázvoru a je tvrdej jako křižáckej kyrys, ale na ty tvý pocuchaný nervy z toho, že hodláš přišpendlit Slunce na obloze a zakázat mu se hnout, to pomůže. Kousat to za sucha nezkoušej, jestli nechceš do jara polykat jenom kaši.“

Kastelán se ztěžka zvedl, znova zaklel nad svými bolavými bedry a poplácal zchváceného Koperníka po rameni, až z jeho drahé liščí kožešiny odlétl oblak ledové tříště.

„Nahoře ho utopíme v horký jalovcový medovině, kterou mám schovanou v kuchyni. Pojď hvězdáři, jdeme ze sebe setřást ten štiplavej mráz.“

Když se vytrvalí Křižáci u lesa po prvním nezdaru oklepali, vsadili všechno na jednu kartu. Štěstí jim přálo, neboť nerozvážnost polských jezdců jim přihrála nečekanou výhodu. Žoldnéři ve službách polského krále podnikli úspěšný výpad proti nedalekému městu a zmocnili se obrovského stáda dobytka – zásob, které říšská řádová armáda zoufale potřebovala k nasycení pěti tisíc hladových krků. Poláci za vítězného pokřiku hnali stovky rohatých kusů přímo k Olštýnu a dychtivě vyhlíželi bohatou hostinu.

Janusz stál na hradbách a uznale si odplivl do příkopu. „Podívej se na ty krasavce, Mikuláši! Bude z nich pečeně, o které budeme básnit až do Velikonoc. Naši kluci jim tu večeři vyfoukli přímo před nosem a Švábi teď pojdou hlady.“

Astronom vedle něj pozorně sledoval obzor. „Raduješ se předčasně, Januszi. Podívej se k okraji lesa. Nepřátelé se zásob nevzdají jen tak bez boje.“

Koperník se nemýlil. Velitel Křižáků Wilhelm von Schaumburg zuřil a okamžitě vyslal vybraný oddíl žoldnéřů na koních, aby zvířata získali zpět. Polská jezdecká družina, zaslepená vidinou plných talířů a snadné kořisti, zcela polevila v ostražitosti. Křižáci si na ně kousek před hradbami počkali v houštinách, surově je přepadli, polské řady rozprášili a skot jim sebrali přímo před očima. Olštýnský hrad tak rázem přišel o dobrou polovinu svých obránců a Janusz o své vysněné hody.

„Mikuláš měl pravdu, zatracený krávy,“ ulevil si nasupeně kastelán a vztekle kopl do kamenného zdiva. „Měli je nechat Švábům! Kvůli troše hovězího teď máme na hradbách víc průvanu než chlapů.“

Když se pak druhý den nepřátelské vojsko v bouřlivém vzteku hnalo přes zamrzlý příkop a beranidlem vyrazilo bránu, myslelo si, že má vyhráno. Jenže pan magistr Koperník předvedl manévr, nad kterým řádoví rytíři jen kroutili hlavou. Místo, aby své oslabené mužstvo rozesel po celých hradbách, nechal s chladnokrevností zkušeného vojevůdce stáhnout zbytek posádky na jediné místo. Veškeré zbylé síly soustředil přímo do křížové palby nad probořenou branou.

Když Švábové začali proudit dovnitř, uvítal je tak smrtonosný déšť olova ze sedmnácti narychlo nakoupených hákovnic, že první řady útočníků okamžitě lehly k zemi. Januszovi zbylí chlapi pak průlom zatarasili s takovou rázností, že křižáčtí rytíři museli po příchodu královského vojska pelášit zpátky do Řádového Pruska s parádní ostudou.

O pár týdnů později už po křižáckém obléhání zbyly jen ohořelé jedlové trámy na nádvoří a opravená hradební zeď. Polské královské šiky pevnost spolehlivě zajistily, řádoví rytíři odtáhli s nepořízenou zpět do svých pruských komandur a celé olštýnské panství bylo opět tím nejnudnějším místem na severu.

Zrádný kanovník Snellenberg stále ještě ležel v koutě kostnice a čekal, až jarní slunce milosrdně rozmrazí pruskou hlínu, aby ho hrobník mohl bez jakýchkoli poct zakopat za hřbitovní zeď jako prašivého psa.

Pouze z hradní kuchyně se od brzkého rána ozýval usedavý pláč. To mladý písař Tadeusz, věren kastelánovu strašlivému slibu, s očima rudýma od štiplavých výparů právě škrábal třetí vědro čerstvého křenového kořene, zatímco kuchař na něj zlomyslně halasil od mastných kotlů.

Pan kastelán Janusz a magistr Mikuláš Koperník seděli v mistrově vyhřáté pracovně u roztopeného krbu. Mezi nimi na vyřezávaném dřevěném stolku trůnil hliněný pekáč s dozlatova vypečenou golonkou a dva masivní cínové poháry plné horké, kořeněné medoviny.

Hvězdář s velkým uspokojením listoval svými výpočty, neboť jeho nezvratná matematická pravda o vesmíru se zdála být neotřesitelná.

Janusz si mezitím loveckým nožem ukrojil pořádný kus voňavého vepřového masa, spláchl ho dlouhým lokem horké medoviny a s hlasitým výdechem labužníka položil poloprázdný pohár zpět na stůl.

„Říkám ti, Mikuláši, Švábi se báli víc tebe než polskýho krále!“ zahřímal vesele kastelán směrem k ohni. „Když se naše slavný jezdectvo vrhlo přímo do chřtánu Křižáků jako hejno splašenejch hus, myslel jsem, že je s náma ámen. Nechat se tak potupně připravit o hovězí pečeni přímo pod hradbami… to byl vskutku hřích! Ale ty – ty jsi vyčkal a držel se zpátky, jako bys na lejstru obtahoval křivku kolem toho velkýho stojícího Slunce,“ promlouval hlasem plným opravdového obdivu.

„Soustředit nás všechny do jednoho bodu a vlákat ty německý parchanty přímo do ústí našich děl – to byl geniální tah! Hrad jsme udrželi, Švýcar krmí ryby pod ledem a svět je zase v naprostým pořádku.“

Pak vrhl úkosem pohled na Koperníka, který stále zamyšleně studoval své náčrty planetárních drah.

„Pokud jde o to tvoje boží divadlo nahoře – dělej, co uznáš za vhodný, kanovníku. Když ty tvrdíš, že Země pod mým zadkem letí vzduchem jako vystřelená z děla a točí se kolem Slunce, tak ti to věřím.“

„Bůh stvořil zemi tak obrovskou a její pohyb tak dokonale hladký, že plujeme nebeským oceánem, aniž bys ucítil sebemenší závan,“ odvětil Koperník.

„Když se při tý plavbě nestrhne žádná mela, škvarky mi nezačnou padat z talíře a medovina kapat z pohárů, klidně každýmu odpřisáhnu, že se Země točí jako zběsilá. Protože magistr Koperník se ještě nikdy nesplet,“prohlásil odhodlaně Janusz a dopil svůj pohár až do dna.

„Tvůj zlatavý mok je v naprostém bezpečí a tvoje škvarky také,“ usmál se od srdce Koperník.

„Bůh vložil do středu našeho světa Slunce jako královskou lampu, která všechno osvětluje a řídí. Země a ostatní planety kolem něj tančí v dokonalých kruzích, protože kruh je nejčistší božský tvar. Není v tom žádný zmatek, jen dokonalá nebeská geometrie.“

Koperník uložil pečlivě seřazené listiny do tepané truhlice z ořechového dřeva a důkladně ji uzamkl. Pozvedl svou číši a zahleděl se do mihotavých plamenů v krbu. Byl pevně přesvědčen, že tyto stránky jednoho dne otřesou celým lidstvem a vytrhnou ho z klamu, který přetrvával déle než tisíc let.

Hvězdy nad Olštýnem mohly dál nerušeně pokračovat ve svých přesných drahách, neboť jejich prastaré tajemství bylo svědomitě zachyceno inkoustem a čekalo na svůj velký okamžik.

Zatímco ta velká koule pod jejich nohama setrvávala ve svém neznatelném otáčení vstříc věčnosti, za hradními zdmi opět na chvíli zavládl mírumilovný řád. Zbraně utichly a oni byli stále naživu.