Krvavý pád curyšského tyrana

Curych, 1. dubna 1489. Krátce po půlnoci.

Masivní kamenné hradby se otřásaly pod náporem tisíců rozzuřených venkovanů. Mihotavé světlo jejich pochodní ozařovalo temné vody řeky Limmat a Curyšského jezera. Zpoza opevnění dunělo hromové bušení kmenů do bran, ze kterého vystrašeným hlídkám naskakovala husí kůže. Celé údolí ochrnulo strachem. Ti chlapi nepřišli prodávat sýry, nýbrž bez slitování vyříznout tyranii i s kořeny.

Hans Waldmann, nedotknutelný vládce a nejmocnější muž Staré konfederace, stál u okna radnice a sledoval, jak se jeho okázalé dominium drolí v prach. Právě když v jednacím sále přijímal vyslance ostatních kantonů a pokoušel se o poslední diplomatický manévr, vypuklo na náměstí i uvnitř budovy nespoutané peklo. Žádné politické řečnění už ho nemohlo zachránit.

Ještě před pár hodinami seděl na okázalém banketu, pil rubínové burgundské a plánoval, jak z Curychu udělá evropskou velmoc. Teď jeho vlastní spojenci z městské rady i vůdci některých cechů zavětřili blízkost smrti a rozhodli se pro zákeřnou zradu. Namísto aby riskovali, že běsnící venkované prolijí krev uvnitř hradeb, svého purkmistra bez váhání obětovali.

Dubové dveře sálu vyletěly z pantů. Do místnosti, kde byl vzduch hustě prosycen vůní včelího vosku, vtrhl oddíl gardy se vztyčenými halapartnami. V jejich čele stál Heinrich Göldli, Waldmannův největší politický rival, kterému se vzrušením třásly prsty na jílci meče.

„Hansi Waldmanne!“ zařval Göldli, aby přehlušil vřavu z náměstí. „Jménem městské rady a svobodných cechů jsi zatčen pro vlastizradu, kacířství a sodomii! Boží mlýny melou, Waldmanne. Vzpomínáš si ještě na Pullera, kterého jsi kvůli stejnému hříchu poslal na hranici?“

Waldmann se ani nepohnul. Po chvíli se pomalu otočil od okna, změřil si pohledem konšely, kteří se mu ještě ráno plazili u nohou, a na rtech se mu objevil ledový, hluboce opovržlivý úšklebek.

„Zatčen?“ pronesl a jeho hromový hlas zkušeného velitele okamžitě opanoval celou síň. „Ty mě chceš zatýkat, Göldli? Ty, který ses klepal strachy v zákopech u Murtenu, zatímco já jsem prolamoval burgundské šiky? Bez mých peněz a mých žoldáků by vaše slavná rada dneska žrala trávu!“

„Tvoje peníze tě nezachrání, tyrane! Venku stojí několik tisíc chlapů s kosami a chtějí tvoji hlavu!“ odsekl další z radních.

„Sedláci?“ Waldmann si odplivl přímo na naleštěnou podlahu. „Ta špinavá lůza mi nesahá ani po kotníky. Vy bezpáteřní krysy mě zrazujete jen proto, že máte strach z pár vidlí v podhradí? Uhněte mi z cesty!“

Waldmann udělal krok vpřed a pravice mu sjela k jílci drahého milánského meče. V mžiku se na něj vrhli tři zbrojnoši. Stejní vojáci, kteří mu ještě včera salutovali, ho teď surově srazili k zemi. Těžké železné okovy mu pevně sevřely zápěstí a zaryly se do kůže.

„Zavřete ho do Wellenbergu! Do té nejspodnější cely!“ zavelel Göldli a konečně se odvážil tasit zbraň.

Waldmann s obličejem přitisknutým k chladnému dřevu podlahy ještě stihl skrz zaťaté zuby zasyčet:

„Všichni do jednoho shoříte v pekle!“

Muž, před nímž se klaněli králové a třásli vévodové, byl vlečen nočními ulicemi jako obyčejný zloděj dobytka.

Zatímco ho garda táhla po schodech dolů k připravené loďce na řece Limmat, nad temným hřebenem Adlisbergu se v dálce hrozivě barvilo noční nebe do ruda. Waldmannův honosný hrad Dübelstein, ukrytý na druhé straně kopce, už ležel v plamenech. Ta zlověstná záře pomsty teď celému Curychu jasně oznamovala, že oheň, který pohltil purkmistrovo sídlo, brzy dorazí až k samotným branám města.

Věž Wellenberg byla kamenná pevnost vztyčená přímo uprostřed divokého proudu řeky Limmat. V téhle izolované hrobce, kam stráže převážely odsouzence výhradně na loďkách, neexistoval čas. Vládly tu jen plíseň, vlhko a neustálé dunění ledové vody narážející do tlustých vězeňských zdí.

Waldmann strávil v cele pět nekonečných dnů a nocí. Bylo to nelítostné utrpení. Při svitu pochodní ho opakovaně odváděli do ponurých prostor Wellenbergu, kde se brutální výslechy a mučení na skřipci střídaly s okamžiky bezvědomí.

„Podepiš to, Waldmanne!“ řval Göldli a vrážel mu před znetvořenou tvář pergamen s přiznáními, zatímco katovi pomocníci utahovali lana. „Podepiš, nebo z tebe kat sedře kůži!“

Waldmann s tělem nataženým k prasknutí, ze sebe přes skřípající zuby vypravil jen chraplavý smích. „Můžete mi zlámat kosti, vy prašiví psi… ale moji slávu z bojiště… tu nikdy nevymažete. Nic vám nepodepíšu.“

„Písaři, piš: přiznává se v plném rozsahu!“ odsekl Göldli s chladným úsměvem a pokynul k dalšímu otočení rumpálu.

Rvali z něj přiznání k čemukoli – k vlastizradě, korupci, stykům s cizími mocnostmi i k sodomii. Tribunál spěchal. Věděli, že ho musí zlomit a popravit dřív, než se situace venku uklidní. Curych vřel. Zástupy rozlícených poddaných obklíčily hradby a hrozily, že město srovnají se zemí, pokud jim hlava tyrana nebude vydána. Radní věděli, že nemají na vybranou.

Když zdevastovaného vězně 6. dubna 1489 konečně vyvedli z Wellenbergu, ulice ztichly. Cesta na popraviště na louce Hegnauermatte u Stadelhofenu byla lemována kordónem po zuby ozbrojených vojáků. Waldmann měl na sobě jen prostou, potrhanou košili, přesto kráčel s hlavou vztyčenou a odmítal jakoukoli pomoc stráží. Každý krok na blátivé zemi kladl s vojenskou důstojností.

Dav nevydal ani hlásku. Lidé mlčky sledovali, jak kolem nich kráčí žijící legenda. Waldmann se díval na měšťany s tou samou nadutou pýchou, jakou u něj celé roky nenáviděli.

I v poutech si zachoval hrdé držení těla a působil jako vládce, jenž přehlíží své panství.

Na louce už čekalo katovo divadlo. Místo bylo vybráno záměrně v mírném svahu, aby tisíce občanů mohly dobře sledovat konec své noční můry. Kat přistoupil k vězni a položil mu ruku na rameno, aby ho přiměl pokleknout do čerstvých pilin. Waldmann se naposledy zhluboka nadechl a klidně pohlédl přes řeku směrem k věžím Fraumünsteru – k místu, kde jako malý kluk ve školní lavici poprvé snil o moci.

Žádný strach, žádné prosby.

Městský písař s třesoucím se svitkem v ruce předčítal seznam hříchů bývalého purkmistra. Všichni v soudním tribunálu i v davu pod lešením ale věděli, že vznesená obvinění jsou jen zástěrka. Skutečným důvodem, proč zástupy zuřících venkovanů opustily své domovy, vzaly do rukou zbraně a dotáhly Waldmanna až ke katovi, nebyla vysoká politika, spojenectví s Milánem ani omezování práv církve.

Byl to jeden drakonický zákon, který starosta ve své nekonečné pýše podepsal. Vyhláška, která zasáhla ta nejcitlivější místa venkovského života. Nařízení tak absurdní a nemilosrdné, že vyhnalo do ulic i ty nejklidnější hospodáře. Waldmann jím chtěl demonstrovat svou absolutní moc, ale místo toho vrhl smrtící jiskru do sudu s prachem.

Kat napřáhl těžký obouruční meč. Čepel proťala chladný jarní vzduch. Bylo jedenáct hodin dopoledne a nejvlivnější muž Švýcarska přišel o hlavu dřív, než stačil kdokoli hlesnout.

„Kéž Bůh tebe uchrání před utrpením, můj drahý Curychu,“ zněla jeho poslední slova, která vzápětí zanikla v hromovém řevu.

Blickensdorf, podzim 1443.

Malý Hansli měl obličej přitisknutý k rozbahněné zemi a přes pichlavé větve sledoval ze křoví, jak jeho dětský svět mizí v plamenech. Bylo mu pouhých osm let, ale té noci dospěl. Vzduch byl prosycen pachem mastného černého kouře z hořící slámy a zuhelnatělého masa. Zvuk, který se mu navždy vryl pod kůži, však nebyl praskot ohně. Bylo to řvaní mužů, pláč žen a rytmické narážení ocelových zbraní do dřeva skromných chalup. Do jeho rodné vsi vtrhla curyšská armáda.

„Pšš! Ani muk, Hansli, proboha, ani se nehni,“ zasyčela jeho matka. Ležela na zemi a vlastním tělem chránila dva mladší bratry. Širokou sukní a dlaněmi je mačkala do chladného marastu pod sebou, připravená je raději udusit, než aby ze strachu vydali jediný hlásek. Na Hanse už nezbývala volná ochranná ruka. Osmiletý chlapec se tak poprvé v životě musel se svým strachem vypořádat sám.

Kousek od nich se ozval dusot okovaných bot. Dva žoldáci v nablýskaných zbrojích se zastavili sotva na délku kopí od úkrytu. Jeden z nich držel hořící pochodeň a s naprostou lhostejností ji mrštil na střechu sousední stodoly.

„Podívej se na tu selskou havěť, jak kvičí,“ zasmál se a opřel se o svou halapartnu. „Čím víc jich dneska lehne popelem, tím dřív ten jejich slavný kanton Zug pochopí, komu patří sever.“

„Seber, co uneseš, a jdeme. Nestrkej nos do každý chalupy, hejtman nařídil, že do svítání to tu musí bejt srovnaný se zemí,“ odsekl druhý a chladnokrevně kopl do bezvládného těla Hansliho strýce, který ještě před chvílí bránil vlastní práh.

Blickensdorf přestal existovat. V plamenech Staré curyšské války přišla rodina Waldmannových o střechu nad hlavou. Malý Hans, který už jako batole ztratil otce, sledoval zkázu rodného kraje. Matka však odmítla dál živořit v bídě. Sbalila to málo, co jim zbylo, a odvedla syny tam, kde na ně čekalo bezpečí a vlivné příbuzenstvo. Za mohutné hradby Curychu – přímo do jádra bašty, která jim vypálila domov.

Když o několik let později dospívající Hans procházel městskými branami, nebyl to už ten vyděšený kluk z venkova. V curyšských uličkách rychle zmužněl.

Nejdříve seděl v prestižní latinské škole při opatství Fraumünster, která mu dala na tehdejší dobu nevídané vzdělání – uměl dobře číst, psát, počítat a ovládal jazyk vzdělanců.

S tímto základem ho matka poslala do učení. Nejdříve ke krejčímu, a když se ukázalo, že na jemné šití je příliš divoký, zakotvil u koželuhů. Drsné řemeslo plné zápachu a těžké dřiny mnohem lépe vyhovovalo jeho prudké, rváčské povaze.

Jenže mince v měšci a znalost latiny v Curychu nestačily. Pro starý rodový patriciát byl Hans pořád jen přistěhovalcem, selským synkem z Blickensdorfu a obyčejným tovaryšem. Právě v té době se v něm zrodil nekompromisní slib, že už nikdy nebude snášet pohrdavé pohledy namyšlené smetánky.

Uvědomil si, že skutečná moc nepramení z urozeného původu, nýbrž ze síly, peněz a politického instinktu. Předsevzal si, že jednoho dne bude on tím mužem, před nímž budou měšťané sklánět hlavu. Chtěl patřit k těm, kdo třímali meč i městskou pokladnu.

Ačkoliv se vyučil koželuhem, skutečným životním posláním se mu stala válka. Na evropských bojištích dokázal získat to, co mu šlechta upírala – respekt a nesmírné bohatství. Divoká povaha, kterou mistr krejčí nedokázal zkrotit, se na bojišti proměnila v geniální strategický úsudek a chladnokrevnou bezohlednost.

Vzpomínka na hořící rodnou vesnici přerostla v nespoutanou ctižádost, která jej o čtyřicet let později vynesla na samotný vrchol moci jako nejbohatšího vojevůdce Švýcarské konfederace.

Cesta nahoru však nevedla přes přepychové salony, nýbrž skrze nejsmradlavější bahno podhradí. Ačkoli se Hansovi dostalo prvotřídního vzdělání a jeho rodina provozovala vlivný obchod se solí, curyšské cechy novým přistěhovalcům nic nedarovaly. Syn venkovského sedláka musel nejprve dokázat, že na život v tomto prostředí má. Cechovní výsady mu zůstaly zapovězeny, a tak byl nucen vykonávat tu nejšpinavější práci.

Trávil celé dny po kolena v ledové vodě řeky Limmat a holýma rukama máčel, čistil a oškraboval zvířecí kůže. Byla to otrocká, páchnoucí robota, která by většinu mužů s jeho ambicemi zlomila. Hanse a jeho mladšího bratra Heiniho však tato dřina jen zocelila.

„Už nemůžu, Hansi,“ vydechl jednoho večera Heini, když mu paže vypovídaly službu a louh mu rozežíral kůži na dlaních. „Tenhle puch ze mě nesmyje ani svěcená voda. Umřeme tady u těch kádí, jako bídné šelmy.“

Hans chladně odložil škrabací nůž, otřel si zablácené ruce do kožené zástěry a podíval se na bratra očima, z nichž se už dávno vytratilo dětství.

„Neumřeme,“ vyštěkl na něj Hans a hlas se mu ani nezachvěl. „Zítra tyhle nože hodíme do řeky. Verbíři na nábřeží nabírají chlapy na tažení. V cizině se vydělávají pořádné peníze, Heini. Královský žold. Zlato.“

Heini zbledl a ustoupil o krok.

„Chceš jít válčit? Zapomněl jsi, co nám provedli v Blickensdorfu? Chceš skončit s rozseknutou hlavou v blátě jako strýc?“

„Nezapomněl jsem vůbec nic,“ zasyčel Hans, pevně sevřel Heiniho za rameno a přitáhl si ho tak blízko, až z něj šel strach. „Tehdy jsme leželi schovaní pod máminou sukní. Teď už jsme dospělí chlapi. Buď strávíme zbytek života tím, že budeme leštit boty těm městským nafoukancům, nebo popadneme halapartny a ukážeme jim, kdo to se zbraní opravdu umí. Už mám dost toho ubrečeného schovávání v křoví. Jdeš se mnou, nebo tu chceš shnít?“

Heini chvíli zíral do bratrových fanatických očí, pak pomalu zaťal pěsti a odevzdaně přikývl. „Jdu. Ale jestli nás tam zabijou, osobně tě v pekle uškrtím.“

Hans se upřímně zasmál. „Nezabijou. My to tam celé ovládneme. Podívej se teď pořádně na tu řeku, Heini! Dneska v ní louhujeme kůže, ale pamatuj na má slova: jednoho dne se nad touhle vodou budou klást mosty nesoucí mé jméno. Protože tohle město před námi padne na kolena.“

Hned následujícího rána oba mladí muži odhodili koželužské náčiní a chopili se těžkých sudlic. Švýcarská konfederace v té době disponovala tím nejlepším a nejobávanějším evropským „vývozním artiklem“: elitními žoldnéři.

Na bitevních polích se projevila Hansova pravá nátura. Byl to bojovník s chladnou hlavou stratéga, v němž se snoubila latinská preciznost s hrubou silou. Prošel krvavými střety u Héricourtu a Waldshutu, avšak klíčový okamžik jeho kariéry přišel až během burgundských válek.

V legendární bitvě u Murtenu v roce 1476 velel elitnímu předvoji konfederačních vojsk a doslova rozmetal chloubu evropského rytířstva – armádu burgundského vévody Karla Smělého. Z koželuha z podhradí se přes noc stal hrdinou evropského věhlasu. Za svou nekonečnou odvahu a taktickou bystrost byl pasován na rytíře přímo na bojišti.

Zatímco na bitevních polích proléval krev, doma rozehrál mnohem rafinovanější diplomatickou partii.

Waldmann si plně uvědomoval, že ačkoli meč může budit respekt, v onom konzervativním prostředí mu nezajistí ani uznání, ani přijetí. Potřeboval se dostat k nejvyšším otěžím vlády.

Svůj nesmírný šarm využil k tomu, aby chladnokrevně získal ruku Anny Edlibachové – bohaté vdovy po vlivném správci statků kláštera Einsiedeln. Ačkoli se mezi lidmi šířily zvěsti, že s touto šlechtičnou udržoval milostný poměr již za života jejího prvního chotě, manželský slib smetl poslední překážky na jeho cestě k moci.

Jeho svazek s čerstvou vdovou vyvolal hotovou senzaci. Curyšská smetánka musela s nelibostí přihlížet tomu, jak se někdejší učeň koželužského řemesla stěhuje do honosného domu, díky sňatku získává prestižní úřad a v roli nevlastního otce vychovává mladého Gerolda Edlibacha – budoucího slavného kronikáře. Ambiciózní válečný veterán se brzy vypracoval mezi největší vlastníky půdy v kraji a jeho kariéra nabrala rychlý spád.

Stal se mistrem vlivného cechu Kämbel a klíčovou postavou obchodu se švýcarskými žoldnéři. Evropští panovníci – od francouzského krále až po milánského vévodu – si podávali dveře u jeho paláce. Platili mu astronomické částky i tajné roční renty, aby si zajistili služby obávaných švýcarských vojsk. Waldmann nashromáždil jmění ve zlatých guldenech rychleji než kdokoli jiný v dějinách země.

V roce 1483 dosáhl vrcholu. Curyšské cechy jej zvolily purkmistrem. Když se poprvé posadil do masivního vyřezávaného křesla na radnici, věděl, že město mu konečně leží u nohou. Stará šlechta jím sice v soukromí nadále opovrhovala jako pouhým synem sedláka, nyní však před ním musela ohýbat hřbet.

Jenže čím výše člověk stoupá, tím tvrdší bývá pád. A v jeho případě jej nezpůsobilo spiknutí mocných, nýbrž lavina hněvu rozpoutaná lidmi, z jejichž řad sám vzešel.

Moc je jako ta nejsilnější kořalka. Kdo jí požije příliš mnoho, tomu se zatemní úsudek a podlehne iluzi nesmrtelnosti.

Hans Waldmann, kluk z vypáleného Blickensdorfu, přesně do této pasti spadl.

Jakmile stanul v čele Curychu, už mu nestačilo, že je bohatší než zbytek kantonu dohromady; zatoužil pronikat až do ložnic obyvatel a diktovat jim, jak mají dýchat.

Za jeho vlády se radnice proměnila v nástroj systematické a svévolné tyranie.

Opojen vidinou dokonalého, puritánského státu pod svou absolutní kontrolou začal Waldmann s bezohlednou přísností vymáhat archaické, dávno přežité zákony omezující přepych.

Zakázal bujaré oslavy v krčmách. Stanovil přesný počet chodů, které se smějí podávat na svatbách, aby tak zabránil měšťanům v nadměrném utrácení. Vyhlásil válku rozmařilosti – pod hrozbou vysokých pokut zakázal běžným občanům nosit drahé šperky, hedvábí a kožešiny. Chtěl ovládnout každý pohyb v curyšských ulicích.

Ačkoli lidé zuřili, „hrdina od Murtenu“ velel ozbrojencům a spravoval městskou pokladnu, takže všichni raději mlčeli.

Waldmannova arogance však sahala ještě dál – až za mohutné městské hradby.

Jeho největší vášní byl lov, ona vznešená kratochvíle králů a šlechty. Nepříčetně se rozlítil, kdykoli mu v loveckých revírech kolem hradu Dübelstein někdo zkřížil cestu. Tamní hvozdy i zvěř v nich považoval za svůj osobní majetek, přestože tyto lesy odnepaměti živily chudé sedláky z okolních vesnic.

Jedné chladné noci na počátku roku 1489 seděl u bohatě vyřezávaného javorového stolu ve své pracovně na Dübelsteinu. Před ním stál pozlacený pohár s vínem a ležel list čistého pergamenu. Venkované se již nějaký čas bouřili proti novým daním, které purkmistr zavedl. Místo aby situaci uklidnil, rozhodl se těmto selským buranům jednou provždy ukázat, kdo je tu pánem. Hodlal zlomit jejich odpor, hnán přesvědčením, že on sám je nedotknutelný.

Namočil brk do inkoustu a s ledovým úsměvem začal sepisovat vyhlášku. Chtěl znemožnit, aby poddaní pytlačili či rušili zvěř. Nezvolil zákaz zbraní, nýbrž krutý a bezcitný čin, který měl dopadnout na každou venkovskou domácnost.

Když na rozvinutý list přitiskl svůj osobní znak v horkém vosku, byl přesvědčen, že vzpurné rolníky donutí k poslušnosti. Netušil však, že právě tento osudný podpis definitivně zpečetí jeho vlastní rozsudek smrti.

Dübendorf, březen 1489.

Ranní mlha se převalovala nad skromnými domky se slaměnými střechami v údolí a z nedalekých zalesněných svahů Adlisbergu se snášela vůně vlhkého jehličí. Vesnice se v onen chladný jarní den teprve začínal probouzet k životu.

Nebylo pouhou náhodou, že plameny vzpoury vyšlehly právě zde. Přestože drakonický zákon dopadl na celý curyšský venkov, pro obyvatele údolí řeky Glatt měla Waldmannova hrůzovláda obzvláště hořkou příchuť.

Teprve před dvěma lety purkmistr získal nedaleký hrad Dübelstein a upevnil nad touto oblastí svůj mocenský vliv. Celý zalesněný hřeben, táhnoucí se od břehů jezera Greifensee až k mýtinám u Stettbachu, považoval za svůj výhradní lovecký revír. Na místní obyvatele hleděl jen jako na otravnou sebranku, která mu překážela v panské zábavě a zbytečně plašila zvěř.

Hospodáři toho rána jako obvykle vyháněli dobytek na pastviny, ženy v ledové tůni potoka praly hrubé plátno a vzduchem se neslo občasné zaštěkání zpoza plotů. Poklidný ranní řád však náhle rozbily rány křídel vyplašených vran nad korunami stromů.

Vzápětí přišel ostrý, rytmický zvuk kovaných koňských podkov. Z lesní cesty od Curychu se vynořil oddíl městských biřiců. V čele jel rychtář, nelítostný chlap s kamennou tváří, který měl přes prsa napnutý purpurový plášť s městským znakem. V ruce svíral srolovaný pergamen s pečetí z červeného vosku. Waldmannův čerstvý dekret.

„Všichni na náves! Okamžitě!“ zařval jeden z ozbrojenců a udeřil ratištěm halapartny do dřevěných vrat první chalupy, až z nich odletěly třísky.

Vesničané se začali pomalu shromažďovat. Byli to houževnatí, větrem ošlehaní lidé, kteří Waldmanna už dlouho nenáviděli kvůli neúnosným daním. Ale to, co mělo přijít teď, nečekal nikdo z nich. Rychtář rozbalil svitek a začal předčítat purkmistrův rozkaz.

Jeho slova zaťala do davu plošný, neúprosný ortel. Na návsi nastalo mrazivé ticho a lidé stáli jako opaření. Zírali jeden na druhého, neschopni pobrat smysl toho, co právě slyší.

Příkaz k okamžitému pobití všech velkých psů, kteří na venkově hlídali stavení, doprovázeli hospodáře do lesa a chránili stáda před vlky.

„To nemyslíte vážně…“ hlesl starý kovář Jakob. U nohou seděl jeho velký, jizvami posetý chlupatý společník – věrný strážce kovářského dvora.

„Bez nich nás vlci z lesů roztrhají zaživa! Kdo nám pohlídá děti, zatímco budeme na poli?!“

„Je to vůle purkmistra Waldmanna. Kdo se jí vzepře, riskuje šibenici za velezradu,“ odsekl mu rychář bez špetky soucitu.

„Začněte u kováře. Dělejte!“

Dva biřici vykročili vpřed s tasenými zbraněmi. Jakobův čtyřnohý přítel vycítil nebezpečí, vycenil zuby a hrozivě zavrčel. Jeden z vojáků bez váhání švihl těžkou čepelí.

V tom okamžiku se v Dübendorfu zastavil čas. Náves proťal zoufalý skřek doprovázený hysterickým nářkem Jakobových dětí. Rychtář se ani neotočil.

„Další stavení! Pohyb!“

V ten moment začala Waldmannova bezmezná pýcha sklízet svou krvavou žeň. Jakob nevzhlédl k nebi ani nezačal prosit o milost. Tvář mu zkameněla čistou nenávistí. Pomalu zvedl ze země těžké kovářské kladivo a vedle něj stojící soused pevně sevřel rukojeť kované kosy.

Hrůzná scéna se opakovala i v dalších chalupách a s každým dalším zmařeným životem věrného zvířete se začal drolit staletý strach sedláků z vrchnosti.

Během několika hodin vystřídal pláč v údolí Glattu ohlušující válečný hřmot.

Poslové na koních uháněli do sousedních vesnic. Rozbuška byla zapálena. Sedláci z Dübendorfu, Wangenu, Usteru i celého kraje si uvědomili, že curyšský tyran barbarsky zaútočil na samotné srdce jejich domovů – na oddanost a ochranu, které se nedaly koupit za žádné zlato. Už nešlo o daně. Šlo o krev za krev.

Hnáni touhou po pomstě lidé narovnávali kosy do bojových řad a kovali hroty těžkých sudlic.

Čas strachu a slz vypršel.

Hrad Dübelstein byl zhmotněnou pýchou Hanse Waldmanna. Tato rozsáhlá pevnost, tyčící se na uměle vytesaném skalním ostrohu v členité rokli potoka Schlossbach, čněla nad údolím jako dračí hnízdo.

Vypínala se na severovýchodním svahu masivu Adlisberg, pár kilometrů východně od hradeb Curychu a přímo nad skromnou rolnickou vesnicí Dübendorf.

Waldmann toto strategicky významné panství získal od zadluženého rytíře a okamžitě je proměnil v honosné sídlo. Byl na vrcholu své politické i vojenské kariéry, a aby se definitivně odpoutal od selského původu, přijal po povýšení do rytířského stavu titul „pán z Dübelsteinu“.

Pro obyvatele údolí to představovalo neslýchanou provokaci.

Zatímco dole ve vesnicích podél řeky Glatt živořili chudí rolníci, Waldmann proměnil zchátralý hrad v okázalý, třípatrový palác.

Uvnitř se rozkládal obrovský sál s bohatě vyřezávanými dřevěnými stropy, vzácnými gobelíny z drancování Burgundska a krbem tak velkým, že se v něm dal opéct celý vůl.

Okna byla prosklená, což tehdy představovalo nevídaný přepych a vedla na stranu k údolí. Waldmann tak mohl při sklence vína shlížet na okolní krajinu a připadat si jako bůh.

Celý skalnatý ostroh obepínala vysoká kamenná hradba s cimbuřím a střílnami. Jediný přístup vedl přes dřevěný most, který překlenoval hluboký umělý příkop a ústil k mohutné bráně zpevněné železem a opatřené padací mříží.

Právě zde – za nedobytnými hradbami a pod ochranou elitní posádky – tajně hromadil své nesmírné bohatství. Z Dübelsteinu se stalo úložiště zlata z celé Evropy, dějiště tajných diplomatických jednání a místo, kde purkmistr žil jako král.

Posledního březnového podvečera roku 1489 se tento symbol nedobytnosti proměnil v past. Vzduch nad skalním ostrohem vřel. K branám dorazila vzbouřená lidská lavina. Sedláci z údolí Glattu se spojili s povstalci od Curyšského jezera a vytvořili obří armádu.

Dübelstein vzali útokem jako první symbol tyranie. Rozzuřený dav hnaný touhou po pomstě za pobitá zvířata, bušil kmeny stromů do bytelných vrat.

„Už drží jen horní závora! Každou chvíli prorazí dovnitř!“ křičel jeden z obránců ze střílny a po čele mu stékal pot a saze.

Hradní posádku zachvátil čirý děs. Věrní Waldmannovi služebníci věděli, že jsou odříznutí a žádná pomoc odnikud nedorazí. Sedláci venku nestáli o vyjednávání, chtěli krev. A s každým dalším úderem do vrat bylo zřejmé, že obráncům nadešla poslední hodinka.

Místní správce nebránil jen vlastní kůži. Nesl odpovědnost za něco, co Waldmann miloval téměř stejně jako moc: za své nedozírné bohatství, které pán nashromáždil díky úplatkům od evropských králů a kořisti z Burgundska.

„K hradní studni! Ihned! Pohněte sebou, vy zdechliny!“ zařval správce a kopl do těžkých, železem okovaných truhlic v podzemní klenbové komoře. Čtyři statní ozbrojenci uchopili první mohutný sud. Ozvalo se kovové řinčení. Uvnitř ležely tisíce rýnských zlatých guldenů, milánských stříbrných tolarů, drahokamů a uloupených monstrancí.

Muži vlekli těžký náklad přes dlážděné nádvoří, na něž se již snášel déšť zápalných šípů. Kolem nich se drolilo zdivo a vzduch páchl sírou. Od brány se ozval hrozivý třesk – dřevo povolovalo.

„Házej to tam! Dělej!“

První dřevěný kolos opustil okraj hluboké šachty vytesané do skály, která sloužila jako hradní cisterna. Nebyla to obyčejná studna, nýbrž temná propast skrývající obrovské množství filtrované dešťové vody, nad níž se klenul velký kamenný pavilon vybavený dřevěným rumpálem. Sud se řítil černou tmou nekonečně dlouhé vteřiny, než s dunivým, hromovým šplouchnutím dopadl na hladinu hluboko pod ním. Těsně za ním následoval druhý. A pak třetí, naplněný stříbrem.

Správce vlastníma rukama vrhl starostův zlatý úřední řetěz i měšec plný drahokamů do hlubin pod sebou. „Ta chátra je nedostane!“ zařval, jen okamžik předtím, než mu selská sudlice probodla hruď. Povstalci se jako divá zvěř vrhli na hradní nádvoří a nikoho nešetřili. Během několika minut byl odpor celé Waldmannovy posádky zcela zlomen. Rozlícení sedláci ovládli hrad, zničili symboly purkmistrovy pýchy a nakonec zapálili hlavní věž. Z Dübelsteinu se stala obrovská, burácející pochodeň.

Zatímco vesničané za vítězného pokřiku pochodovali k Curychu, nikdo z nich netušil, že největší švýcarský poklad leží přímo pod jejich nohama – v hluboké hradní studni, pohřben pod tunami žhnoucího rumoviště.

Když se 6. dubna 1489 na louce nad Stadelhofenem snesla katova čepel a oddělila hlavu Hanse Waldmanna od těla, dav v jediném okamžiku oněměl. Vzápětí propuklo šílenství.

Lidé oslavovali konec tyranie, drancovali celé město a političtí rivalové si oddechli, že se zbavili největšího konkurenta.

Krev nejbohatšího muže Švýcarska pomalu vsakovala do curyšských pilin a jeho bezhlavé torzo bylo ještě téhož dne tajně uloženo v chrámu Fraumünster, kde spočívá dodnes.

Obrovský majetek sice propadl městu, avšak po staletí přetrvávají pověsti o sudech zlata, které stále ukrývá hluboká hradní studna na sídle Dübelstein.

Pro dnešní Švýcary zůstává Hans Waldmann jednou z nejkontroverznějších postav dějin – hrozivým přízrakem a názorným příkladem toho, že pýcha předchází pád.

Část národa jej zároveň stále považuje za geniálního vojevůdce, který dovedl Curych na vrchol moci.

O pět set let později se zdá, že město na Waldmannovu krutost do značné míry zapomnělo. Procházka po nábřeží dnes vede k jeho monumentální bronzové jezdecké soše, vztyčené poblíž mostu Münsterbrücke v roce 1937. Z vysokého podstavce hledí hrdý rytíř do dálky a pevně svírá otěže svého vzpínajícího se oře.

Jen málokterý turista tuší, že tento pomník je výsledkem padesátileté zákopové války mezi historiky, curyšskými radními a cechem Kämbel. Správa města dlouho odmítala dát tyranovi prostor a vztyčení sochy se urputně bránila. K realizaci projektu nakonec posloužila až předválečná nacionalistická propaganda, která v popraveném purkmistrovi viděla symbol neústupnosti.

Skutečné svědectví o Waldmannově pádu však nenajdeme v upravených ulicích Curychu. Je třeba vydat se o něco dále na východ, do zalesněných kopců Adlisbergu nad Dübendorfem. Právě tam, nad divokou roklí Schlossbachtobel – skryta pod hustou korunou stromů – dodnes leží kamenná, mechem porostlá zřícenina hradu Dübelstein.

Každý, kdo kráčí mezi těmito osamělými základy, jež odolaly zubu času, na vlastní kůži pocítí tíhu historie.

Hans Waldmann toužil ovládnout lesy, zvěř i lidské životy a podlehl iluzi o vlastní nesmrtelnosti. Nakonec po něm nezbylo nic než bronzová socha, hluboká studna a pravda, které se jen těžko uvěří.

Celé to velkolepé impérium se zhroutilo prostě proto, že jeden namyšlený muž podcenil lásku obyčejných lidí ke svým psům.