Milion polonahých těl a basy v žaludku

Jsou věci, které se v průběhu let mění. Účes, velikost džínů, míra tolerance vůči hloupým lidem a především schopnost pochopit, jak může někdo dobrovolně strávit celý den na rozpáleném asfaltu mezi statisíci zpocených těl.

Zatímco pro mladé lidi představuje curyšská Street Parade vrchol roku, pro nás, kteří už máme něco odžito, slouží jako každoroční připomínka, že věk je skutečně jen číslo – byť by ortopedi namítli, že existují čísla, která by rozhodně neměla tančit dvanáct hodin v kuse.

Přesto u nás platí železné pravidlo: druhou srpnovou sobotu se jede do Curychu – na největší a nejbarevnější techno průvod na světě.

Český pohodový chalupář v tu chvíli pravděpodobně stojí na štaflích a přemítá, zda okap odvádí vodu pod správným úhlem, nebo jestli letos konečně porostou hřiby.

My se naproti tomu potýkáme s jinými, neméně zásadními životními otázkami. Například ve kterém vagonu bude nejnižší koncentrace lidského potu, syntetického peří a nahatých zadků.

Jednou za rok metropole na řece Limmat ochotně odkládá svou pověst seriózního švýcarského gentlemana a na jeden den a jednu noc se promění v jedno z nejdivočejších míst planety.

Milion lidí. Dunění basů. Kostýmy, u nichž se množství použité látky měří na milimetry, zatímco flitry a třpytky na průmyslové tuny. Tolik lesku pohromadě nenajdete ani na americkém vánočním stromku.

Na Street Parade se s přibývajícími lety nemění jen počet šedivých vlasů, které se dají nastříkat na duhovo, ale především stanoviště, odkud ji ještě bez úhony zvládneme.

Kdysi jsme protančili celý dvoukilometrový průvod kolem Curyšského jezera s Lovemobiles a drželi se co nejblíž reproduktorům. Čím hlasitější hudba, tím silnější vědomí, že jsme nesmrtelní. Bylo nám jedno, že zalehlé uši nejsou zrovna suvenýr, který stojí za to vozit domů.

Čas však mění strategii. A především mění poměr mezi touhou po zážitku a ochotou nést jeho následky.

Most Quaibrücke – hlavní tepna spojující oba břehy města nad odtokem řeky Limmat – se v tento den promění v největší lidský lis ve Švýcarsku. Jakmile se jednou dostanete doprostřed davu, přestáváte rozhodovat o směru svého života. Pohybujete se výhradně podle kolektivní vůle několika tisíců cizích lidí. V tu chvíli máte přibližně stejnou svobodu jako sardinka v tomatové omáčce.

A pokud vás sevření davu neuvolní, zbývají jen dvě možnosti: zásah vyšší moci, nebo smíření se s osudem.

My jsme proto dospěli do fáze, kterou bychom mohli vznešeně nazvat „festivalovým luxusem“.

Na promenádě u jezera je přece jen o něco víc volného prostoru, což nám umožňuje korzovat s jistou dávkou důstojnosti a především si zachovat základní schopnost rozhodovat o směru vlastního pohybu.

Pravda, nejprve se tam musíme probojovat od nádraží. To je samo o sobě výkon, při němž si člověk připadá jako zraněný krab, který se snaží migrovat přes přeplněné akvárium rychlostí deset centimetrů za týden.

Zatímco mladí vyhledávají adrenalinové zážitky, my už hledáme místa, odkud můžeme ten adrenalin z bezpečné vzdálenosti v klidu pozorovat.

Curyšské jezero je jediná pohodlná VIP zóna přístupná úplně každému. Nabízí otevřený prostor, čerstvý vzduch, nádherný výhled na Alpy a především možnost zhluboka se nadechnout, aniž by vám někdo neustále funěl na obě ramena.

Když jsem byla mladá víc, než jsem teď, přitahovaly mě především taneční rytmy a vypracované postavy opálených raverů.

Dnes mě mnohem víc fascinuje člověk, který si nese vlastní skládací židličku.

A právě v takových okamžicích je naprosto jasné, že se vaše priority změnily – když vám na Street Parade padne do oka skládací židlička a vy si upřímně pomyslíte:

„Ta by mi teď taky bodla.“

Kolem břehu se od poledních hodin v krokovém tempu sune šestadvacet obřích pojízdných pódií – monstrózních hybridů kamionu a tanečního parketu, na jejichž palubách se v rytmu všudypřítomného „tuc-tuc“ kroutí stovky jásajících, více či méně oděných těl. Každý truck má svůj tým, své DJs a především svou vlastní představu o tom, jak má vypadat pořádný rachot.

Přestože mezi nimi zůstává slušný rozestup, jejich zvuky se slévají do jediného hutného guláše elektronické hudby, v němž se jednotlivé beaty přetlačují o přežití.

Basy mají takovou intenzitu, že vám bez varování přeskupí vnitřní orgány, zatímco okolní decibely už dávno překročily hranici, za níž je člověk nevnímá ušima, ale žaludkem, bránicí a patrně i posledními zbytky pudu sebezáchovy.

Vzduchem se valí směs dýmovnic, potu a marihuanového oparu. V celém městě převládají flitry, síťovina, zářivé barvy a oděvy, které se k existenci hlásí už jen zcela symbolicky.

Nutno uznat, že většina jejich nositelů má postavy vytesané zřejmě kombinací železné disciplíny, úmorných hodin v posilovně a genetiky, která je nenechala ve štychu.

My už reprezentujeme jinou tělesnou filozofii: takzvanou funkční eleganci. Lněné volné šaty, tílko, kraťasy s kapsami a výraz lidí, kteří přesně vědí, co jejich krevní oběh ještě snese.

Když už to vypadá, že v tomhle hlučném, pomalu se dusícím lidském ragú definitivně přijdeme o poslední zbytky příčetnosti, prořízne univerzální dunění spásný záblesk z minulosti.

Přijíždí kamion s nápisem „90's Rave“. Z reproduktorů se vyvalí první tóny legendárních tracků, které provázely naše divoké mládí, a v tu ránu jdou všechny taktické plány o úprku do bezpečí do háje.

Naše generace na rytmy ve stylu eurodance zkrátka slyší. Bez zaváhání zapomínáme na ortopeda, ignorujeme zásady funkční elegance a celou půlhodinu regulérně trsáme při teplotách kolem 38 °C ve stínu, jako by se psal rok 1996 – kdy slova hypotéka, penzijní připojištění nebo bolest v kříži patřila do nějakého zcela fiktivního světa.

Najednou je nám zase dvacet. Mozek se okamžitě vrací do starých kolejí, zatímco zbytek těla rozjíždí sabotážní akci. Kolena protestují, záda se bouří, plíce sepisují výpověď. Nejdřív bez úspěchu. Staré rytmy, staré vzpomínky, stejná euforie.

A tak tam tancujeme, potíme se, řveme a smějeme se – protože některé věci se věkem nemění. Jen to tělo už má poněkud konzervativnější provozní režim.

Jakmile devadesátková vlna odjede, srpnový žár nás okamžitě vrátí do reality. Bleskově opouštíme rozpálenou silnici a utíkáme na promenádu.

S horkým, propoceným tělem pak shazujeme svršky a noříme se do chladivých vln jezera. Tady panuje skutečný surrealismus. Kdyby se Salvador Dalí narodil ve Švýcarsku, nejspíš by namaloval právě tento obraz. Možná by do něj přidal ještě hodiny tající na slunci.

Je to pozoruhodný ekosystém. Rozjaření účastníci techno průvodu se ve vodě cachtají vedle zmatených kachen, zatímco mezi nimi majestátně kotví naleštěné jachty curyšských milionářů.

Nad tím vším pak důstojně proplouvá labuť s výrazem, který jasně říká, že tohle není její první invaze lidské civilizace – a že už se nemůže dočkat, až vetřelci konečně vypadnou z jejího teritoria.

A tak se tam vznášíme i my a nasáváme tuhle pohodovou letní idylu. Kachny kolem nás už očividně mají celé Street Parade plné zobáky. Jedna mě míjí, hlasitě si odfrkne a spustí vyčítavý tón, který jako by říkal: „Hledám nějaké drobky, a co tu sakra děláš ty?“

Jiná na mě značnou chvíli zírá, pak se otočí a lhostejně odpluje. Nikdy jsem nezažila elegantnější způsob, jak někoho označit za úplného blbce – bez jediného kváknutí.

Po osvěžujícím koupání míjíme stánky, kde se pivo v hliníku prodává za cenu menší rodinné večeře, a pokračujeme dál podél jezera. Naším cílem je velká zahrádka u tamního kasina. Zatímco ostatní se v davu snaží vybalancovat své rychle teplající nápoje a předstírají, že se vůbec nepotí, my už sedíme ve stínu a před sebou si hýčkáme dokonale vychlazený drink v poctivém skle. Luxus? Nikoliv. Preference.

Na akci takového rozsahu není otázkou, jestli se ztratíte. Otázkou je, kdy k tomu dojde. Naše početná parta se během odpoledne pravidelně rozpadá do všech světových stran, aby se o něco později zase zázračně sešla – pokaždé někde úplně jinde. Nikdo přitom neví, kde jsou ostatní, ale všichni přesně vědí, kam se jde na pivo. A tak se nakonec vždycky opět shledáme. U oroseného půllitru.

S vyšší konzumací tekutin samozřejmě přichází i akutní potřeba je zase někde odčerpat. Fronta na přenosné TOI TOI budky podél trasy připomíná čekací dobu na švýcarské občanství, přičemž testy odhodlání, trpělivosti a pevnosti svěrače se provádějí přímo na místě.

U kasina se však otevírá úplně jiný svět. Čisté toalety. Tekoucí voda. Mýdlo. Papír. A hlavně žádné existenciální dilema, jestli to ještě chvíli vydržím, nebo musím bleskurychle najít nějaké odlehlé křoví. Protože na Street Parade je tenhle krizový plán zatraceně populární.

A právě tady se naplno projevuje jeden z nejspolehlivějších ukazatelů postupujícího věku: okamžik, kdy místo hudebního programu začnete studovat mapu toalet. Kdysi jsme přesně věděli, kde hraje nejlepší DJ. Dnes už víme, kde najít nejbližší WC s tekoucí vodou a jak se k němu prokličkovat přes co nejmenší hustotu flitrů na metr čtvereční.

To není stárnutí. To je evoluce.

Kolem desáté večer se nábřeží i promenády pozvolna promění v moře vyčerpaných těl, prázdných plechovek a opuštěných, poněkud vypelichaných ptačích boa. Dopíjíme poslední drink a spokojeně konstatujeme, že Street Parade 2026 opět splnila svůj účel.

Letošní ročník provázelo vznešené motto „Together we move“ – a symbolika pospolitosti zafungovala dokonale.

Protáhli jsme těla v tanečním rytmu, stali se součástí té velké, extravagantní a pestrobarevné rodiny, vykoupali se v jezeře a především si znovu ověřili, že pořád ještě máme chuť zablbnout si jako za mlada.

Věk může změnit způsob, jakým si člověk užívá života, ale rozhodně nemění touhu si jej užívat.

Poslední náročná disciplína nás však teprve čeká: návrat domů.

Jen bláhový optimista si může myslet, že noční S-Bahn nabídne klidnou cestu v poloprázdném vlaku. Nenabídne. Navíc záhy zjistíte, že flitry mají stejně zákeřnou vlastnost jako psí chlupy. Jakmile se s nimi dostanete do kontaktu, odnášíte si je s sebou, ať chcete, nebo ne. A pak je nacházíte v koberci ještě během adventu.

Celý náš vagon, do něhož se nám podařilo nějakým zázrakem nasoukat, připomíná rozpustilou zoologickou zahradu. Přímo přede mnou bliká tyrkysové LED paroží, které mi vytrvale pulzuje do očí. Zleva se na mě lepí dokonale vypracovaný, ale kompletně zpocený hrudník mladíka s neonově zelenou žábou na dudlíku v puse. O kousek dál se o tyč hrdě opírá slečna v tygrovaném body s plyšovýma ušima a vedle ní chlapík, který má přes rameno přehozeného obřího nafukovacího plameňáka.

Za zády mi pravidelně rozčesávají vlasy duhové vrtulky z čelenky kluka natlačeného těsně za mnou. Točí se tak usilovně, že čekám, kdy s tímto alternativním pohonem celá souprava vzlétne směrem na Rakousko.

Chvíli se rozhlížím a přemýšlím, na čí noze vlastně stojím. Jelikož stejně nemám kam uhnout, přestávám to řešit a beru to jako dočasný pronájem cizí obuvi. Vzduch voní směsí alkoholu, energetických drinků, výrazného potu a vyčpělých parfémů.

A tak nasazuji sluchátka.

První tóny Within Temptation spolehlivě přehluší poslední zbytky techna. Sharon den Adel zpívá jako anděl, vlak se příjemně houpe, kolem se tlačí duhoví jednorožci v lidské podobě – a já se rázem ocitám ve vlastním vesmíru.

Možná právě v tom je tajemství, proč se na Street Parade vracíme už třicet let. Svět může být jeden den úplně bláznivý, hlučný a absurdní, a přesto si v něm člověk dokáže najít to, co má rád. Je zkrátka fajn mít v životě záchytné body, které se pravidelně opakují.

Až se příští rok druhou srpnovou sobotu u Curyšského jezera znovu rozezní basy, budeme opět u toho. S orosenou sklenicí v ruce, ručníkem přes rameno a přesvědčením, že některé tradice stojí za to udržovat.

Doma si pak otevřeme ještě jedno malé, zasloužené pivo z lednice, abychom spláchli poslední neonový prach a mohli s hrdostí uznat, že tenhle den neměl chybu.

Bylo to hlučné. Bylo to šílené. Bylo tam vedro k zalknutí, ale užili jsme si to. A nějaké ty rozumné životní zásady můžeme začít dodržovat zase až od pondělí.

Existují prostě zážitky, u kterých na věku vůbec nezáleží. Jen si člověk musí umět pokaždé odhodlaně říct:

„No jasně. Letos jedeme znovu.“